168 centimetrů radosti

Santi Cazorla (© groguets.com)

Když si položil balón na penaltový puntík a zvedl hlavu, spatřil před sebou obra a brankovou konstrukci mnohem dál, než vždycky byla. Tribuna za brankou na stadiónu Ernsta Happela, kompletně zbarvená do červena, oněměla, snad kvůli důležitosti zápasu. Santi Cazorla je na posledních trénincích trénoval, co kdyby náhodou. „Když jdete na penaltu, nejdůležitější je nepochybovat. Chtěl jsem jí napálit tvrdě a umístěně“. A jak řekl, tak i udělal. Věděl, že za ním stojí celé Španělsko a jakmile se přesvědčil o tom, že balón zatřásl bělostnou sítí za Bufonovými zády, chytil pevně svůj dres a úlevou začal nespoutaně hulákat. V penaltovém rozstřelu čtvrtfinále EURA 2008 přišel na řadu jako druhý. Na italského gólmana se nepodíval ani na zlomek vteřiny. Nechtěl mu nabídnout žádný náznak, kam bude mířit, nechat se rozhodit. Soustředil svoji energii na míč, rozeběhl se a poslal brankáře Juventusu k pravé tyči, zatímco přízemní umístěná střela mířila k tyčce levé. Bylo to 2:1. Skvěle tak navázal na úvodní trefu Davida Villy.

Santimu prolétl hlavou celý jeho život. Stal se jedním z překvapení na konečné nominační listině Luise Aragonése. Kádr byl prakticky hotový a nikdo neočekával nějaké velké změny v konečném výběru reprezentačního trenéra. Když se radostnou novinu dozvěděl, nejprve si myslel, že jde o nějaký hloupý vtípek. „Trvalo mi to, než jsem to vstřebal“, vzpomíná. A Cazorla rozhodně neblafuje. Několik týdnů před tím, než se měla oznámit konečná podoba nominace, totiž Cazorla se svoji přítelkyní plánoval jak stráví letní dovolenou. Zavolání z Ciudad del Fútbol v Las Rozas mu překopalo nejen letní plány, ale i celý život.

Cazorlu bez jeho typického úsměvu snad nikdy neuvidíte. V kabině přenáší pohodu na své spoluhráče, rozdává radost. Jeho veselá povaha zhasla jen na několik týdnů, když mu během sezóny 2006-07, kdy byl na hostování v Recreativu Huelva, oznámili, že zemřel jeho tatínek. Santi s ním měl úžasný vztah. V osmnácti letech se dostal Real Oviedo do finančních potíží a zkrachoval. Villarreal neváhal a chtěl pod svá křídla urvat to nejlepší, co v asturijském klubu a jeho sportovním centru El Requexón bylo k mání. Cazorla a Míchel (ten se nakonec rozhodl pro Sporting Gijón) byli největšími perlami. Santiho nakonec zástupci žluté ponorky přesvědčili tím, že nabídli práci jeho rodičům. Celá rodina se tak přestěhovala do Vila-realu. Čtyři měsíce nato debutoval v prvním týmu na Riazoru pod vedením kouče Benita Flora, byť šlo jen o výkřik do tmy.

Od svého táty získal vkus pro dobrý fotbal. To on ho naučil nadšení pro míč, pro hru na jeden dotek a přesnost. Když bylo Santimu deset, tak ho tatínek, vášnivý fanoušek Barcelony, chytával za ruku a usazoval před televizor, kde spolu sledovali zápasy slavného Dream Teamu vedeného Cruyffem. Každý souboj byl obřadem, rituálem, námětem k učení a nadšení. Malý Santi tehdy snil o tom, jak bude brázdit velké stadióny a střílet důležité branky. Úmrtí tatínka v něm vyvolalo neuvěřitelnou vnitřní sílu, díky níž začal rapidně fotbalově růst. V Recre zkompletoval pod dohledem Marcelina Garcíi Torala, kouče, jenž měl na jeho kariéru největší vliv, skvělou sezónu a stal se klíčovou postavou při svém návratu do Villarrealu, kam si ho pro svůj nový projekt vyžádal Manuel Pellegrini. Chilský lodivod dva roky předtím silně pochyboval nad výkony Cazorly, zejména kvůli jeho malé postavě a pouhým 168 centimetrům výšky. 

Po návratu z EURA se o jeho osobu začal hodně zajímat Real Madrid, nicméně Villarreal zareagoval včas a ochránil si svůj největší klenot klauzulí, na níž byl i královský klub jednoduše krátký. Rodák z Asturie se tak stal největší ikonou týmu, který všichni obdivovali pro jeho rozkošnou hru, snahu o pěkný fotbal a dobré vedení z klubových kanceláří. Pouze smůla a ekonomická krize daly nenadálý obrat jeho kariéře. Vyhřezlá plotýnka ho připravila o světový šampionát na africkém kontinentu. Bolesti zad neodeznívaly a přestože se svěřil do péče nejlepších doktorů, nemohl hrát naplno, tak, jak býval zvyklý. Chybělo mu tak čtrnáct dní, kdy se znovu dostal do pohody a optimální formy. Jenže to už bylo pozdě. V každém případě Cazorla rozhodně překvapený nebyl, když se jeho jméno ve výpravě na mundial neobjevilo. „Předpokládal jsem to už delší dobu, je logické, že reprezentační kouč vsadí na hráče, kteří jsou stoprocentně zdraví. Doufám, že se brzy vrátím. Budu své spoluhráče povzbuzovat z domova“, sdělil, když byla oznámena definitivní podoba třiadvacetičlenné nominace. 

Nyní se Cazorla vrátil a chce se usadit nastálo. Každou nominaci prožívá s nadějí, že se podívá na své druhé EURO. Kombinovat na krátko, zdokonalit svoji rychlou přihrávku, rozehrát svoji hru boků, přispívat svými přesnými trefami. „Hodně lidí se mne ptá, jestli jsem levák, nebo pravák. Dělám všechno pravou, ale mám takové obavy, že levačka už je lepší“. Tohle vysvětluje jeho premiérový gól v Primera División, bombu levačkou z více než třicetimetrové vzdálenosti. Nyní střílí branky v Málaze šejka Al Thaniho, jenž využil ekonomickou krizi, jíž prochází Villarreal. V den, kdy v kabině oznámil své adiós, opouštěl sportovní centrum s hlavou skloněnou k zemi, skleněnýma očima, ale s úsměvem na rtech a za potlesku svých spoluhráčů.