Cesta do duše Henoka Goitoma

Henok Goitom (© google.com)

Je mezi námi spousta lidí, které je obtížné definovat, popsat. Jako třeba Henok Goitom. Je to útočník, ale ve třech sezónách dal jenom sedm gólů. Je to Švéd, ovšem jeho tmavá pleť nezakryje africký původ, na který je mimochodem velmi pyšný. Je hráčem Almeríe a prezidentem klubu Husby v jeho rodné čtvrti, jehož kádr je tvořen emigranty. Hraje v Segunda División, ale na sociální síti Twitter je opravdová hvězda díky své upřímné a zábavné povaze. Pojďme nyní trochu víc poznat tohoto fotbalistu, aniž bychom byli omezeni 140 znaky jeho oblíbeného Twitteru.

O pokrytectví

Fotbalový svět je plný pokrytectví. Je to tak. Mourinho má pravdu. Často si říkáš: „Prosim tě, řekni pravdu...“ Je hodně fotbalistů, kteří mají potřebu být s fanoušky zadobře. Kteří se pouští do sprintu za míčem, o kterém vědí, že ho stejně nedostihnou. Líbají klubový znak, ačkoliv následující sezónu odejdou do jiného týmu. Dobře, je to jejich život a je mi to jedno, jestli je mají rádi víc jen proto, že lžou. Nezávidím. Jenom se občas ptám, jestli chtějí lidi znát pravdu, nebo si jednoduše přejí, abychom říkali co oni chtějí slyšet. Není nic špatného přiznat, tak jako to nedávno udělal Assou Ekoto, bek Tottenhamu, že fotbal je výhradně práce a že chvíle, kdy si to opravdu užíváš, je teprve na plácku s kamarády. Když se staneš profesionálem, všechno je obchod. Nedávno jsem slyšel soupeřova hráče jak se dožadoval odpískání pokutového kopu a argumentoval tím, že jsou na sestup a má rodinu a děti. Ovšem jako divák si to skvěle užívám. Jsem schopem celou neděli prosedět u televize a sledovat zápasy. 

O občanství

Narodil jsem se v Husby, ve čtvrti s 98% emigrantů a lidí jako já, jimž se říká druhá generace, ti co se již narodili ve Švédsku. A nikdy jsem nepoznal rasismus. Ani ve Španělsku. Ale nejsem asi ten nejpovolanější o tom mluvit, protože s fotbalisty se nakládá jako s bohy. Tady se teprve všechno začíná objevovat u dětí lidí, kteří přišli z Afriky. Když se zeptáš mých spoluhráčů v týmu, skoro nikdo nemá přátele venku. Ovšem mí nejlepší přátelé v Husby se narodili v Maroku, Iráku, nebo Chile. To ti otevře mysl. Žiješ s lidmi, kteří mají odlišnou kulturu a ztrácíš strach z odlišnosti. Ve Španělsku mohou mít někteří lidi mlhavou představu o některých zemích. Já, protože mám přátele z různých koutů světa, ti klidně můžu říct jaký druh kultury mají, co jedí. Moje snoubenka je z Íránu a ve Švédsku je to naprosto přirozené. Anglie se rovněž dobře přizpůsobila emigrantům. I když pak vidíš incident Terryho, nebo Luise Suáreze, dojdeše k závěru, že hlupáci jsou všude. Jediným okruhem, který ve fotbale zůstává tabu, je homosexualita. Postupně vylézají na povrch první případy, jako Anton Hysem, švédský fotbalista, jenž to veřejně přiznal. Je to jako příklad Martina Luthera Kinga: musí být hrdina, který se obětuje, aby se situace zlepšila.

O Eritree

Poprvé, kdy jsem se podíval do země mého původu, to bylo v roce 1992. Bylo mi osm a jediné, co jsem chtěl, bylo hrát fotbal na ulici. Později, když jsem dospíval, pozoroval jsem vývoj celé země. Současný prezident Issaias Afeworki nechce pomoc zvenčí. Říká, že poté by země byla závislá na pomoci cizinců. A to může být dobré, ale i špatné, záleží na ideologii, kterou zastáváš. V zemi není demokracie a je to hodně složité téma. Ať řekneš, co řekneš, vždycky skončíš poražený. Mám tam hodně přátel a raději neříkám nic. Teď došlo k „dezerci“ některých hráčů z reprezentace. Rád bych, aby zůstali, ale rozumím tomu, že si chtějí najít lepší život. Dalším způsobem, jak pozvednout reprezentaci, je spojit se s hráči jako já, kteří mají kořeny Eritrey, aby hráli za národní tým. Něco podobného, jako dělají Turci v Německu. Situace syna emigranta je velmi kuriózní: ve Švédsku nikdy nebudeš jedním z nich a v Eritree jseš Evropan. Berou tě jako milionáře. A když jseš navíc fotbalista, raději nemluvit. To dobré z téhle situace je, že si bereš to nejlepší z obou světů.

O začátcích

Fotbal jsem začal hrát ve čtvrti za klub Vasalund, ale po trénincích jsme s kamarády zůstali a hráli jsme zápasy, které jsem si hrozně užíval. Můj táta, voják, který Eritreu opustil ve snaze najít si lepší živobytí, daleko od války, byl můj trenér. Zajímavostí je, že byl dobrý hráč...ale basketbalu. Během tří sezón v řadě byl vyhlášen nejlepším hráčem. Díky jemu jsem se začal zlepšovat, protože mě nutil soustředit se na každé cvičení, každou přihrávku. Doporučuji všem tatínkům, kteří mají kluky sportovce, aby je mohli na každém tréninku sledovat. Protože dítě se vybičuje víc, snaží se, aby rodiče byli hrdí a tak se zlepšují. Do prvního týmu, který hrál na úrovni Segunda B, mě vytáhli v šestnácti letech. Moje definitivní šance přišla, když jsem po několika zápasech na zkoušku, dostal nominační pozvánku do reprezentace do devatenácti let. Nepromarnil jsem ji.

O tisku

Sportovní tisk mě nezajímá. Nečtu ho. Nepotřebuji noviny, abych věděl, jestli jsem hrál dobře, nebo ne. To už vím. Tvůj stav nemůže záviset na jiných lidech. Spousta hráčů tím ale žije, sledují to, protože nevěří sami sobě. Kromě toho, novináři by měli být profesionálnější. Kdyby se nepitvali v každé hlouposti, fotbalisti by se víc otevřeli. Jenže když do vás šijí, je jasné že se uzavřete. Taky si myslím, že není dobré, aby lidé četli jenom jedny noviny aniž by nahlédli do jiných zdrojů. V USA kupříkladu říkají jen to, co jejich lidi chtějí slyšet. Severoameričani by tak měli sledovat i média z Číny, nebo Afriky, aby si vytvořili kompletní názor. Internet dovoluje, aby se každý člověk stal svým vlastním novinářem.

O Kaddáfim

Ano je to pravda, hráli jsem s Al Saadim, synem Kaddáfiho. Byla to předesezónní příprava v Udinese, které mě koupilo poté, co jsem debutoval v reprezentační devatenáctce. Ke mne i ostatním spoluhráčům se choval vždycky korektně. Nebyl to špatný fotbalista, ale na Serii A neměl. Tehdejší mužstvo bylo plné zvučných jmen: Sensini, Di Natale, Jankulovski, Muntari. To mě ale nijak neovlivnilo. Pocházím ze čtvrti kde nikdo nerespketuje nikoho. Přišel jsem hrát fotbal a ne prosit o podpisy. Ale vážně jsem si poranil koleno a rok jsem nehrál. Pak jsem začal hrát za béčko, ovšem příležitost jsem nedostal. A konečně, v den mé premiéry, místo abych byl spokojený z debutu proti Interu, jsem byl naštvaný. Rozcvičoval jsem se u čáry a Spalletti mě ne a ne pustit do hry. Když jsem se konečně dostal na hřiště byl jsem rozzuřený. A vida, když jsem v takovémhle rozpoložení, hraju líp. Dal jsem gól z prvního kontaktu s míčem, hlavička kterou jsem vyrovnal. Za Udinese už jsem další zápas neodehrál, ale tohle byla moje největší radost, co může vášnivý fanoušek AC Milán, jako já, mít.

O hrdosti

Mám určitou paralelu s Ibrahimovičem. Opravdu. Osobně se neznáme, ale máme společné přátele. Oba jsme se narodili v imigrantské čtvrti, máme stejnou mentalitu: buď vyhraješ ty, nebo já. Neexistuje něco mezi tím. A to z něj udělalo velkého hráče, všude kudy projde chce říci: „tady jsem já“. V osmnácti přišel do Ajaxu a první co udělal, byla rozmíška s Van der Vaartem, jenž byl kapitán. Ale věci takové jsou. Když nevěříš sám sobě, nikdo to za tebe neudělá. Jestliže přijdeš z místa, kde nemáš velkou podporu, je to jediné, co můžeš udělat. Dokonce i když máš deset, nebo dvacet tisíc lidí proti sobě. Musíš myslet na to, že oni jsou na určitém místě a ty jseš mnohem víc nahoře. V Barceloně se Zlatanovi přihodilo něco podobného. Na začátku, jelikož to pro něj bylo nové prostředí, myslel, že by měl být v klidu. Ale později, když se objevily první třenice, se rozhodl být sám sebou. A bylo mu jedno, jestli má proti sobě sedmdesát, nebo osmdesát tisíc fanoušků. Byla to otázka morální síly. Mě se děje něco podobného. Nevadí, že na mne fanoušci pískají. Ba co víc, mě to motivuje. Ale co nikdy nepochopím, proč to dělají tvoji vlastní fanoušci. Je to jako by tvoje máma přišla na návštěvu a místo pusy ti dala pěstí do obličeje.   

O IKEA

Pochopitelně, že nakupuji nábytek v IKEA, jako všichni. Navíc se to strašně lehce montuje. Ve Švédsku tam logicky nakupují všichni. Je to to nejslavnější z celé země, společně se „sociálním státem“. Tam je hodně obtížné stát se boháčem. Snaží se tam dosáhnout rovnováhy. Dokonce i Obama připustil závist švédského systému, kde je rovněž velmi obtížné být extrémně chudý. Stát těm nejslabším poskytuje pomoc, aby si například mohli pronajmout byt. Stěží někoho uvidíte na ulici. Politicky jsou ve Švédsku dva silné bloky: modrý (konzervativní) a červený (sociálně-demokratický). Já bych měl jít spíše s modrým, protože se přiklání k placení menších daní. Ale raději dám hlas červeným a přispěji tak svými penězmi lidem, kteří je potřebují. Aby mohli jít k doktorovi, nebo zubaři a měli dobré služby. Kdybych nebyl fotbalistou, určitě bych byl podnikatelem. Popravdě už mám nějaké kšefty: restauraci v americkém stylu s kuželnou a okruhem pro motokáry KARTS v jednom komplexu, fyzioterapeutickou kliniku, obchody se zdravou výživou...Tohle jsem si samozřejmě mohl dovolit jen proto, že jsem fotbalista a mám peníze.

O sociální práci

Jsem prezidentem klubu Kista Galaxy ve Švédsku. Chtěl jsem soustředit do jednoho týmu všechny kamarády, se kterými jsem hrával na plácku po trénincích. Chtěli bychom postoupit do nějaké důstojnější soutěže, minimálně do třetí ligy. Loni jsme už postoupili a i letos to vypadá nadějně. Tým máme dobrý. Nejdůležitější ale je vytvořit dobrou základnu kluků, kteří budou fotbalově růst a díky kontaktům, které máme v Evropě, mohou jít hrát ven a vydělat peníze pro svoje rodiny. Chceme vytvořit něco podobného ve stylu amerických college, kde můžeš hrát, jedině když dobře studuješ. Protože ze sta dětí se jen jeden, nebo možná žádný, stane profesionálem. Snažíme se tak, aby zbývajících devadesát devět měli ukončená studia a živili se normálním životem. Společně s tím mám projekt pomoci dvaceti rodinám v Eritree. Platím jim vodu a jídlo po dobu dvou let, aby se mohli postavit na nohy a zařídit si svůj život. Tomuhle všemu se chci věnovat pořádně až skončím s fotbalem.

O Twitteru

Na Twitteru jsem hodně sledovaný na to, že jsem jen druholigový fotbalista. Domnívám se, že je to kvůli tomu, že popisuji věci, které se mi staly, což mnoho fotbalistů nedělá. Je to skvělá sociální síť, protože může říct co si myslíš o politice, nebo ukázat, co děláš, když zrovna nehraješ fotbal, což jsou nakonec věci, které lidi nejvíc zajímají. Mluvím o všem. Počínaje zápasy na Football Manageru až po uprdnutí spoluhráče v autobuse. Mám i „trolly“, lidi, kteří mě urážejí, ale odpovídám jim tvrdě. A nevadí mi v tom pokračovat dál a dál. Nakonec stejně zvítězím. Jednou mi třeba řekli, že jsem hodně špatný ve FIFě. Odpověděl jsem jim, že já tam aspoň jsem, zatímco oni sedí na tribuně a vybírají si holuby z nosu. Je to moje povaha. Co se týče mojich kritérií při sledování jiných lidí, tak si obvykle slavné sportovce nevybírám, většinou nemají co říct. Není pro mne důležité, jestli jsou osoby na Twitteru známé, nebo ne. Chci, aby byly zábavné a říkali něco zajímavého a ne nutně o fotbale. Sledují lidi, kteří mluví o politice, filozofii...od všeho trochu.

O Murcii

Bylo to první španělské město, ve kterém jsem žil. Když mi to nevyšlo v Itálii, chtěl jsem se vrátit do Švédska. Ale táta mne přesvědčil, abych to zkusil. A už po prvním týdnu jsem se tu díky fanouškům cítil výborně. Naučil jsem se jazyk jak jsem mluvil s lidmi na ulici. Dva roky v Ciudad de Murcia byly skvělé, nejlepší parta, kterou jsem kdy zažil. Pořád jsme byli spolu, všude. A to se pak na hřišti projeví. Makal jeden za druhého. Měli jsme na dosah postup v obou sezónách. Později, když se klub přestěhoval do Granady, jsem měl nabídky z Murcie a Almeríe. Andaluzané tvrdili, že jsem podepsal ubrousek, jako Messi a dožadovali se mého přestupu. Ale jediné mužstvo které mi opravdu předložilo kontrakt, byla Murcia. No a podívejte, poté, co jsem prošel Valladolidem, jsem za dva roky stejně skončil v Almeríi. Jestli mi vadí, že fanoušci nezapomněli tehdejší tahanice? Opakuji: nezajímá mne nic, co o mne lidi říkají. Plním si svůj životní sen.