Dobyvatel Di María

Ángel Di María (© google.com)

Říká se, že fotbal nemá paměť. To je lež. Určitě jí má, ale hodně vybranou a subjektivní. Jestli nesouhlasíte, zeptejte se Ángela Di Maríi. Argentinský štírek přicházel loni v létě na San Bernabéu pod rouškou pochybností díky investovaným 25 milionům eur za jeho přestup. Nicméně hodně brzy začal onu počáteční nedůvěru svými výkony rozhánět a ukazovat pádné argumenty kvůli nimž byl vybrán nejlepším hráčem Portugalska roku 2010. Jeho rozlet v bílém triku Realu byl až takový, že se stal jedním z nejdůležitějších hráčů a nejvyužívanější fotbalista pod trenérem Mourinhem vůbec. Nemluvě o fanouškovské anketě merengues, která ho označila ze nejlepší posilu minulé sezóny. Čísla, výkony na hřišti, zásluhy a uznání ovšem v letošní sezóně brzy upadly v zapomnění.

Di María vstoupil do letní přípravy Bílého baletu pozdě kvůli účasti na Copa América. Ani to ale Mourinhovi nezabránilo, aby na něj naplno spoléhal ve dvojzápase o Španělský superpohár proti Barceloně, který tolik toužil vyhrát. Jenže tady portugalský mág poskytl Di Maríovi, ač se to možná zprvu nezdálo, dokonalou medvědí službu. Argentinský letec měl především odpočívat, lépe se připravovat. Takhle akorát usnul na vavřínech, neboť se cítil nepostradatelný a svým konkurentům v sestavě naočkoval víc vzteku. Postupem času se Di María začínal vytrácet.

Jeho nájezdy po lajně už nezvedaly diváky ze sedadel. Ángelovy kličky čím dál tím častěji končily na kopačkách jeho bodyguardů. Jeho vidění hry bylo zčista jasna pořádně osekané, jako by mu na oči připlácli klapky, které se dávají tažným koním. S výjímkou gólu v Záhřebu  jeho pozitivní fotbalové příspěvky, ať už góly, asistence, nebo vynucené penalty uvadaly až do takové míry, že na konci září se víc mluvilo o jeho faulech, zlobě, frustraci, které se projevily v zápase na Ciutat de Valencia a vyústily ve vyloučení v utkání proti Rayu na San Bernabéu. Bez závrati, rozhodnosti a jiskry ve svých nohách přestal Di María být tím opravdovým Di Maríou. A jak to tak bývá v těchto případech, fanoušci neodpustili ani ždibec a svou lásku okamžitě přesunuli na Brazilce Kaká, jenž v době, kdy Di María padal prudce dolů, začal znovu vystrkovat růžky a vybojoval si konečně svojí zásluhou místo v sestavě merengues. Najednou se zdálo, že po Di Maríovi se v paměťovém centru mozku fanoušků Realu Madrid slehla zem.

Jenže Di María se nevzdal. Ani náhodou. To by nedělalo dobrou pověst jeho minulosti. Minulosti kluka, který vyrůstal v dělnické čtvrti La Cerámica v Rosariu, od mala jezdil na nosiči s maminkou na kole půl hodiny na tréninky a v jinošském věku si nechal společně se svými přáteli vytetovat na nohu nápis La Banda de la Perdriel (jméno ulice, kde bydlel). První krok k znovudobytí srdcí merengues udělal skromný, ale bojovný fotbalista v zápase proti Chile, kde  nabil svým spoluhráčům na dvě brankové trefy. To bylo jedenáct dní poté, co za Real Madrid odehrál svoje poslední utkání proti Ajaxu, do nějž naskočil až ze střídačky. Tahle ligová přestávka, kterou způsobilo vyloučení proti Rayu, zcela jistě posloužila k tomu, aby Di María znovu našel tu správnou cestu, po které se vydat za světlejší osobní budoucností. Protože od té chvíle můžeme vidět ne stejného, nýbrž ještě lepšího Di Maríu.

Fotbalista, který nejenže je nalepený u krajní čáry, ale rovněž hráč, jehož pohled už není zabodnutý do zeleného koberce, nýbrž na horizont, plejer, jenž se víc zapojuje do kombinace a kromě kliček nezavrhuje ani přihrávku. Nezvratným důkazem je zápas proti Betisu, kdy naskočil na půlhodiny z lavičky a rozdal dvě gólové pobídky. V základu hrál v Lyonu, proti Málaze a Villarrealu si zopakoval dvojitou asistenci, čímž se proměnil v nejlepšího nahravače celé soutěže. To je prostě osud zapomětlivého fotbalu, kdy jeden z nejlepších hráčů uplynulé sezóny může spadnout do skříňky zapomění jako nic za ani ne šest zápasů a vrátit se na trůn během dalších třech. To je osud Di Maríi, kterého mohou nakřápnout negativní série, nicméně jeho stálost a talent mu nedovolí umdlévat v jeho snažení.