El Clásico, aneb pohled na historii jedné vášně

El Clásico. (blogspot.com)

El Clásico, derbi Espaňol. Zápas, jako žádný jiný. Nejvyhrocenější, nejvášnivější a nejsledovanější měření sil v Evropě.

V roce 2002 hltalo marný boj Barcelony s Galacticos půl miliardy lidí na celém světě. Všeobecně se předpokládá, že dnes večer uvidí vyprodaný Camp Nou ještě sledovanější zápas. Mluví se o utkání století, o největším... cokoli chcete... všech dob. Střetnutí hráčských a trenérských hvězd můžete sledovat dokonce na Times Square, soccerem pohrdající Amerika bude prožívat Clasico na místě, kde oslavovala posádku Apolla 11 nebo konec světové války. Čím přitahuje běžné měření sil, v lize už sto šedesáté první, takovou pozornost?

Nezaujatým slibuje především plejádu velkých postav, Messiho a Ronalda, Puyola a Casillase, bitvu nejslibnějších trenérů na půdě zdaleka nejmohutnějšího stadionu starého světa. Především šou, představení. Zasvěcení přesto vědí, že Clásico není a nemůže být fotbalová estráda, Clásico je bitva, braná nesmírně vážně, ačkoliv poslední dobou konečně i s respektem k soupeři.

Clásico je symbolem historických křivd, "odvetou za občanskou válku". (Takto zápas nazval Phill Ball, autor monografie o španělském fotbale.) Clásico je divadlem španělského a katalánského nacionalismu, divadlem základního politického sporu, který v uplynulém století rozděloval zemi. Chcete slyšet slavné? "Barcelona je katalánská armáda..." - Bobby Robson. "Nemohu nosit dres klubu, který je spojený s generálem Francem..." - Johann Cruyff.

Odkud se ale bere všudypřítomná rivalita Realu Madrid a FC Barcelony? A mají vzájemně vyměňované příběhy o křívdách nějaký základ, nebo jsou spíše mýtem?

Ironie osudu, oblíbená iniciátorka historických událostí, svědčí jako první. Rok 1902, Hipodrom, Madrid. U příležitosti korunovace krále Alfonsa XIII. pořádá nedávno založený Madrid FC fotbalový turnaj, známý jako Korunovační pohár. (Napříště bude znám jako Copa del Rey.) Původní nápad Carlose Padróse, pozdějšího prezidenta madridského klubu, zahájil španělské fotbalové soutěžení. Prvním prezidentem budoucího Realu je Carlosův starší bratr Juan Padrós. Jejich národnost? Katalánská. Narozeni v Barceloně, 1867 a 1870.

Korunovačního poháru se kromě Madrid FC účastnily další čtyři týmy - mezi nimi Athletic Bilbao pod názvem Club Vizcaya a FC Barcelona. V semifinále, které se uskutečnilo 13. května 1902, poprvé změří síly pozdější Real Madrid a FC Barcelona. Hosté vítězí 3-1. V následném finále podlehla Barcelona Clubu Vizcaya stejným poměrem, zápas řídil Carlos Padrós. Nešťastná třináctka?

Real i Barcelona mají v následujících letech silnější i slabší období, nejúspěšnějším týmem Španělska je až do občanské války Athletic Bilbao. Přesto už ve 20. letech dochází k údálostem, které se stanou kořeny rivality. Španělská vláda centristického diktátora Prima de Rivery zavírá Barceloně stadion, je to odveta za vypískanou hymnu země, kterou Katalánci přestávají považovat za svůj domov. Legendární zakladatel klubu, Joan Gamper (naturalizovaný Švýcar, narozený jako Hans Kamper) musí rezignovat na post prezidenta a stíhaný depresemi spáchá za několik let sebevraždu. Ačkoliv prochází krizí, stává se FC Barcelona jedním ze symbolů odporu proti autoritativní vládě. Vyjádřením této role klubu je heslo "Mes que un club", v překladu "více, než jen klub". FC Barcelona se stala symbolem národa, který se nepovažuje za svobodný. Proto básník Generace '27 Rafael Alberti píše Ódu na Plattka, oslavující výkon maďarského brankáře Culés.

Jakou roli tu ale hraje Real? Jistě, zaměstnává slavného brankáře Zamoru a později i barcelonskou legendu Josepa Samitiera a je to klub z hlavního města. Přesto jsou spojení Realu a autoritativních vlád nespravedlivá - pokud v Občanské válce padl na straně republikánů Josep Sunyol, prezident katalánského klubu, sluší se dodat, že nacionalisté věznili a mučili i prezidenta Realu Rafaela Sancheze Guerru, který odmítl opustit Madrid ohrožovaný Francovou armádou. Rovněž je pravda, že za klub podporovaný řežimem bylo považováno Atlético Aviation, klub frankistických vzdušných sil.

Barcelona a celé Katalánsko po válce trpí politickým útlakem jako země národnostní menšiny a jako centrum republikánů. Fotbal se zde stává prostředkem vyjádření odporu vůči režimu. Realu, který tak jako Barcelona a další kluby přišel ve válečné vřavě o řadu fotbalistů, pomáhá na nohy jeho bývalý hráč - Santiago Bernabeu. Během války se stal důstojníkem nacionalistické armády a měl tudíž blízko k frankistům. Roky 1943 a 1953 jsou navíc v očích fanoušků Barcelony spojené se dvěma obrovskými křivdami, z nichž Culés viní Bernabeův Real.

1943, vzájemné měření sil v semifinále Copa del Rey přineslo hladké domácí vítězství Barcelony 3-0 a Katalánci jeli do Madridu obhájit postup. V prvním poločase dostali osm branek a nakonec prohráli 1-11. Největší potupa Barcelony je zahalená závojem nejistoty. Svědectví hráčů je hrozivé, tým měli před zápasem navštívit agenti Guardia Civil, rozhodčí nepustil hosty za půlicí čáru.

Ten zápas nedává vůbec smysl. Real Madrid nedokázal vyhrát žádnou soutěž mezi občanskou válkou a pohárovým triumfem z roku 1947, v lize triumfoval až v roce 1954. Naopak Barcelona získala v prvním poválečném desetiletí pět ligových a čtyři pohárové triumfy. A Copa del Rey 1943 skončil po finálovém vítězství v rukou tehdejšího Atlética Bilbaa. Proč by měl režim potřebu v tomto jednom zápase poškodit Barcelonu?

Real Madrid se nepochybně stal klubem v symbolické rovině spojeným s Francovým režimem, ale až později, během padesátých let. Přitom jak míra zájmu vlády o fotbal, tak míra pomoci je pouze předmětem spekulací. V žádném případě se nedá srovnávat se situací ve Východním bloku, kde často armáda soutěžila s policií o silnější fotbalový klub. Španělská fotbalová scéna zásahy shora netrpěla. Rozhodujícím způsobem se o úspěch klubu nepochybně zasloužil Santiago Bernabeu. Bernabeu vybudoval na nově postaveném stadionu Chamartín (dnešní Estadio Santiago Bernabeu) "výkladní skříň Španělska", asi nejsilnější fotbalový klub vůbec. Ten měl v roce 1953 ukradnout Barceloně fenomenálního hráče, kterého si našla, administrativním zásahem.

"Blonďatý šíp", Alfredo Di Stéfano. Nejkontroverznější hvězda a doživotní čestný předseda v jedné osobě. Sám opakuje, že o ničem neví. Faktem je, že španělský fotbalový svaz do přestupu evidentně zasáhl. Situace se ale jeví plastičtěji, pokud vezmeme v úvahu, že Barcelona měla ještě předtím využít kontaktů klubového vedení s představiteli režimu, aby Realu podobně "vyfoukla" stejně talentovaného Ladislava Kubalu. Jestli šlo i v případě Di Stéfano o iniciativu někoho z vlády, nebo například jen o tlaky ve vedení svazu, nikdo nerozluští. Sám hráč chtěl hrát a pracovat, nezáleželo mu na tom, kde to bude, proč by tehdy také mělo. Barcelona se ho vzdala, Real na jeho schopnostech založil svůj velký tým. Symbolicky je od této chvíle fotbalová rivalita zpečetěná. Pro Katalánce a řadu dalších Španělů představuje Real Madrid klub spojený s režimem. A protože menšiny vystavené kulturnímu útlaku spatřují ve fotbalových klubech symboly své identity, Real pro ně znamená úhlavního nepřítele.

Jak k tomu přijde Real? Mezi jeho fanoušky patřila celá řada bývalých republikánů, kteří nevnímali klub jako spojený s diktaturou. Real k tomu příjde jako příslovečný slepý k houslím.

Slavné jsou kontroverzní přestupy mezi oběma kluby. Je jen třicet tři hráčů, kteří ve své kariéře oblékali bílý i modrogranátový dres. Méně než polovina přitom přestupovala přímo. Po čtvrtstoletí klidu to byl koncem 80. let Bernd Schuster. V polovině 90. let Michael Laudrup, dánský elegán, s jehož jménem je spjatá milá kuriozita. Laudrup opustil Barcelonu po skončení úspěšné sezóny 1994, během níž dovedl tým v El Clásicu k slavnému vítězství 5-0. V bílém dresu se mu za rok podařilo totéž, když inspiroval Real k odvetě a přerušení barcelonského panování. Jedním z mála fotbalistů, kteří vyměnili horké středošpanělské velkoměsto za slunné pláže Costa Brava, byl Luis Enrique. Ale nejznámější zůstává přestup z léta 2000, kdy miláček Nou Campu Luis Figo opět pořádně rozdmýchal vášně. Nestává se často, aby na trávník létaly odříznuté prasečí hlavy; fenomenální Figo si v roce 2002 jednu vysloužil, spolu s titulem zrádce a úhlavního nepřítele. Vyměnit Barcelonu za Madrid v pozici nejlepšího hráče světa, to se nedělá.

Velká rivalita poněkud vrhá stín na zbytek země. Jen málo klubů dokázalo v posledních desetiletích narušit hegemonii Realu a Barcelony, v osmdesátých letech to byl baskický dvojblok Realu Sociedad a Athleticu, v devadesátých letech a novém století Atlético, Deportivo a Valencia.

Připomeňme ještě sportovní aspekt rivality obou klubů, zajímavá fakta o derbi. Real Madrid si ve své bohaté historii připsal 73 trofejí, Barcelona 74, ale některé z nich jsou dnes považovány za méně významné. Real Madrid má více fanoušků ve Španělsku, Barcelona v Evropě. Poslední dekádou, kdy byl Real ve vzájemných zápasech úspěšnějším týmem, jsou 60. léta. Přesto má doposud v soutěžních utkáních navrch madridský tým, který vyhrál v 85 případech. Barcelona si zapsala o čtyři triumfy méně a 42 zápasů skončilo remízou. Pokud ale připočítáme přítelské zápasy, bilance je 99 - 51 - 89 z pohledu Barcelony.

Rekordní zápas z roku 1943 jsme si připoměli, nedávno jsme mohli sledovat rekord v počtu gólů vstřelených na hřišti soupeře, když Barcelona na jaře 2009 rozhodla výhrou 6-2 na Bernabeově stadionu o zisku titulu.

Nejlepším střelcem derby zůstává Alfredo di Stéfano s 18 přesnými zásahy, Raúl si připsal 15 gólů, Gento, Puskás a barcelonský César po 14. Mezi hráči, kteří doposud nastupují v dresech obou velkoklubů, je nejlepší Messi se sedmi brankami. Králem střelců předligového období byl Santiago Bernabeu, autor osmi pohárových gólů. Mezi nejkrásnější branky jistě patří slalom Johanna Cruyffa v jeho prvním Clásicu nebo krásná Raúlova střela v semifinále Ligy Mistrů 2002.

Dnes večer čeká Španělsko velkolepý a vyhrocený zápas. Doufejme, že bude probíhat v korektnějším a sportovnějším duchu, než složitá historie vzájemné rivality nejslavnějších klubů světa.