Honduras, Salvador, Fotbal a Narcos

Ve druhém díle nového seriálu vás zvu z Kolumbie o něco více na sever a jednu zemi střídám rovnou dvěma .

Důvod je prostý, společná historie těchto rivalských zemí panuje odnepaměti a jak je rivalita obrovská ve fotbale, tak ještě větší panuje tam kde jsou peníze...

Obě země jsou také ekonomicky velice nestabilní a často tak je jediným únikem z reality fotbal, tím jednodušším únikem je pak stát se členem nějakého gangu. To však váš gangsterský život může skončit dřív ,než pořádně začne.

Obě země jsou velice hornaté a dosti zalesněné a zemědělsky ke svým obyvatelům celkem vstřícné. Také odpovídají klasickému popisu banánové republiky a ač se obě dají označit za ráj na zemi, tak byste pravděpodobně nechtěli žít ani v jedné z nich. Vysoká chudoba spolu s kriminalitou spolu kráčí ruku v ruce do toho se k nim přidávají různé přírodní pohromy hurikány počínaje a zemětřeseními konče. Obyvatelstvo také není nikterak vzdělané a kolem 30 procent ! Neumí číst ani psát. Každému kdo vystuduje 3leté něco jako gymnázium po základní škole se automaticky říká profesor a studenti kteří školu úspěšně dokončí se v 17ti letech mohou stát učiteli na ostatních "středních" a základních školách. Na studium se zde moc nehraje a většina lidí již odmala pomáhá povětšinou zemědělsky zaměřeným podnikům svých rodičů a školní docházka jtrvá celkově kolem 5ti let. Takže když už někdov dochodí základní 8mi letku a k tomu přidá ještě střední, není divu že si ho okolí váží a říká se mu Profe. V Salvadoru jsou čísla gramotnosti o trochu horší kdy 35 procent obyvatelstva je taktéž analfabetická. Salvador měl nakročeno k tomu být ekonomicky silnější zemí než Honduras. Zastavila jej však mocenská síla shora v podobě SSSR a USA, které nejspíše nechtěně tím že podporovali "své" lidi v zemi zažehli 12 let trvající občanskou válku, kdy skoro polovina obyvatelstva utíkala do sousedního Hondurasu, kde rozhodně nebyli uprchlíci nijak kladně přijímáni a zadržováni byli v internačních táborech v dosti nehumánních podmínkách. El Salvador za těch 12 let přišel skoro o 40 procent obyvatel, ať už útěky nebo vraždami a z této situace se ani po 30ti letech nevzpamatoval a je nejchudší zemí latinské ameriky.

Venkovské oblasti obou států by mohli připomínat záběry z westernů, kdy obyvatelé malých měst a farem rozesetých v úrodných oblastech žijí svým stylem soběstačného života dokud jej něco nenaruší. Tím může být vpád banditů, kteří místo na koních přijedou v oprýskaných "amerikách" a od obyvatel si nezřídka vezmou vše co ti chudí lidé mají, někteří z vesničanů mají "štěstí" a jsou s gangstery dohodnuti na pravidelném výpalném, kdy většinou 40 procent toho co mají odevzdají, každý týden vymahačovi. Tohle je podobné jako výběrčí daní ve středověku. Nezřídka se také stane že se naštvaní obyvatelé venkova chopí zbraní (často mají i střelné) a berou spravedlnost do vlastních rukou potažmo se sami stávají odpadlíky na hraně zákona. Policistů je v zemích které mají dohromady o něco víc obyvatel než naše republika jen 6 tisíc a z toho víc než polovina je zkorumpovaná, takže se na ně místní vůbec neobracejí a policie je spíš považována za další kriminální frakci.

Na venkově tedy vládnou odpadlíci společnosti a menší gangy. To ve městech operují největší gangy Střední ameriky. Mara Salvatrucha(MS-13) a Barrios 18.calle (něco jako sousedi z osmnáctého bloku). To už jsou organizované kriminální živly vzniklé během osmdesátých let kdy byla střední amerika nejméně stabilní a operují po celé střední americe včetně Mexika(tam mají ale menší podíl na kriminální činnosti, protože mexičané jsou jedinou pozemní cestou do USA a situaci si plně uvědomují , tak mají své gangy) a zasahují až do USA. Ve střední americe tak nevzniká národní nevraživost mezi gangstery jako v té Jižní o to horší a krvavější jsou tedy boje mezi oběma frakcemi, případně policií.

Oběma organizacím se povedlo stočit 80 procent všech narkotik proudící z Jižní ameriky do těchto dvou států, kde není prakticky šance aby překupník s drogami byl odhalen. O to bohatší jsou místní členové a členky gangů, ano členky jsou další významnou hybnou silou a jsou kupříkladu využívány při sportovních sázkách, protože nejsou tak podezřelé jako muži.

Tímto se dostáváme oklikou k fotbalu. Sázení je největší problém a točí se v něm obrovské peníze. Probíhá to podobně jak to dělali italské mafie ve 30.tých letech v USA, pěkně na ulici s většinou ručně vypsaným papírkem a razítkem! Od mafiána, který tiket vydal. José Valladares trenér U19 Honduraského národního týmu se v letech 2015 a 2018 rozpovídal pro mexický tisk o tom že většina mladých fotbalistů má na to, hrát v dobrých latinoamerických klubech. Než však stihnou něco odehrát doma, jsou tak zastrašení oběma gangy, že raději končí a přijmou místo v tom kterém gangu a s fotbalem seknou. Pak tu máme čestné fotbalisty, kterých není tak málo jak by se mohlo zdát, ale v tom lepším případě jsou zmrzačeni a v tom horším i zabiti. Známým přikladem je smrt v glasgowském Rangers působícího Arnolda Perralty, jenž byl za bílého dne zastřelen v obchodním domě ve třetím největším městě Hondurasu. Gangsteři, nejspíš to byla MS-13 ho nenáviděli kvůli událostem z let 2008-2010 kdy opakovaně a ještě jako teenager vystupoval proti korupci ve fotbale. Dalším případem slavného fotbalisty trpícího tentokrát na svou slávu byl Wilson Palacios v roce 2007 mu unesli mladšího bratra a chtěli výkupné. Hráč působící v Tottenhamu výkupné zaplatil tak jak měl, ale jeho bratra nezachránil. Toho objevili o dva roky později umučeného a pohozeného u silnice.

Případů podobného násilí je opravdu hodně a v porovnání s někdy až gentlemanským chováním kartelů v Kolumbii je chování těchto dvou gangů opravdu nechutné a je smutné že je to schopen udělat člověk člověku jen kvůli dineros. Gangy neútočí však jen na fotbalisty, či "bezmocné" obyvatelstvo. Tvrdé střety probíhají v ulicích větších měst.

Hlavní město Hondurasu Tegucigalpa je milionová metropole, ale v ulicích a to ani v centru moc lidí přes den nenajdete a večer už vůbec ne. Těch několik aut co projíždí městem má tonovaná skla, aby nebylo vidět dovnitř a na ulici je tíživá atmosféra doslova hmatatelná. Gustavo Lucas místní vyšetřovatel říká že po roce 2000 byla brutalita tak obrovská, že na místních betonových fotbalových hřištích, ne nepodobných těm hřištím co známe z našich sídlišť nacházel lidské hlavy, jenž byli nejspíše používané při nějaké nechutné krvavé obdobě fotbalu.

Místnímu fotbalu nepomohlo ani to že se v roce 2010 kvalifikoval honduraský tým na MS po dlouhých 28 letech. Sice místní bance málem fanoušci utrhali ruce když vydala speciální edici dresů pro MS. Jsme v Hondurasu a ano opravdu místní dresy vydala banka. A v zemi panovala konečně národní hrdost a větší pospolitost, doprovázená uštěpačnými poznámkami ze strany místních Salvadoranů, ale sport se nevyčistil. Po úspěšné kvalifikaci následoval zápas mezi dvěma místními rivaly o titul domácí ligy. Olimpia porazila 3:1 Montaguu, na stadionu byli slyšet výstřeli z pistolí, vzduchem poletovali kameny, plechovky a další různé harampádí. To by až na ty pistole ještě šlo. Místní noviny však druhý den podali očité svědectví majitelky místní herny, kde 4 kluci v dresu Olimpie a věku kolem 20 let přišli po zápase na šipky a fotbálek. Najednou před hernou zastavilo policejní auto a mladistvé s automatickými zbraněmi v rukou nahnali do dodávky. O několik dní byla zohavená těla nalezena blízko jedné farmy a dodnes nikdo neví, proč nebo kdo to udělal. Je možné že roli nehrála ani policie, protože v zemi je možné všechno a je také dost možné že to byli jen převlečení mafiáni v přestříkané dodávce nebo kradené. Finále se zde hraje na odvety a tak v dalším mači Motagua oplatila svému soupeři porážku. Přímo v hledišti na tento stav doplatili fanoušci v jejích dresech kdy byli na místě ukamenování převahou Olimpianů. K zatýkání pomalu ani nedošlo a tisk druhý den v novinách o úkladné dvojnásobné vraždě napsal jen express zprávu vedle reklamy na místní obchod.

Podobné události následovali i po dalším postupu na MS o čtyři roky později a situace je stále stejná i nadále. Měnit se nejspíše situace nebude ani v tomto desetiletí, naopak se zdá že stabilita obou zemí spíše klesá a můžeme očekávat ještě temnější budoucnost. Popřál bych jen oběma táborům v modrobílém ať se daří lépe než dříve.