Jeden mohl být toreadorem...

Fernando Llorente a Imanol Agirretxe

Nedělní derby na Anoetě mezi Realem Sociedad a Athleticem nabídne souboj dvou nejlepších útočníků, které v posledních letech vyprodukovala baskická cantera: Fernando Llorente vs. Imanol Agirretxe. Útočník Realu se skvěle ukazoval již v letní přípravě a ve svém střeleckém apetitu nepovolil ani v úvodních ligových kolech nového ročníku, když do své sbírky nasbíral čtyři přesné trefy. O Llorentem je zbytečné mluvit. Mistr světa, pravidelný host posledních reprezentačních srazů, byť s rozjezdem do sezóny přeci jen trošku vlažnějším, než by si fanoušci rojiblancos představovali. Nicméně redaktoři regionálního deníku El Correo chtěli jít ještě dál, aby vypátrali úplné počátky, to, kde se začal formovat jejich fotbalový talent. A kdo dokáže lépe nahlédnout pod pokličku a vypodobnit nám jejich charakter, než jejich první trenér, ten, který jim dával první lekce zhruba před patnácti lety.

Hrot Athleticu Bilbao Fernando Llorente bydlí v Rincón de Soto, vesnici v provinci La Rioja se zhruba 3.000 obyvateli. Překrásné místo s domy z 18.století, které okouzlí úplně každého návštěvníka. Ovšem Fernando se narodil v Pamploně, kde ho maminka porodila i proto, že její sestra zde pracovala jako ošetřovatelka. Díky téhle okolnosti mohl později nastupovat za Athletic, protože jinak se Fernando hrdě hlásí k provincii La Rioja. Dětství trávil v ovocných sadech (nenechá si uniknout jedinou příležitost, aby propagoval jak dobré hrušky mají u nich ve vesnici) a s domácími zvířaty všemožného druhu, kdy nebylo nijak neobvyklé, aby „kojil” malá koťátka z láhve pro mimina. Ačkoliv je v současnosti velmi populární a známý, v jeho vesnici mu nikdo neřekne jinak než Fernandito el de Conrado. Tatínek byl řezník a možná i odtud pochází jeho láska k býčím zápasů. Fernando často mluví o tom, že v dětství chtěl být toreadorem. Dnes, když najde v našlapaném kalendáři volné místečko, nevynechá jedinou možnost navštívit nějakou slavnost, kde se býčí zápasy provozují.

Doma byl vždycky veden k práci. Takže bylo na denním pořádku vyhánění ovcí do hor, krmení prasat, sbírání vajec od slepic, které potom maminka prodávala ve vesnici na trhu. A už od malička u něj byly vidět i nesporné vlohy pro fotbal. Jenže v Rincón de Soto nebyl žákovský tým, takže Fernando musel jezdit hrát do třináct kilometrů vzdálené vesnice Funes v Navaře. Tady redaktoři deníku našli i prvního trenéra, který měl vliv na Llorenteho vývoji. Jmenuje se Juan Antonio Arnedillo. „Bylo to v sezóně 1995-96. Trénoval jsem žáky Funesu. Měli jsme jenom 13 kluků, tak jsem hodil řeč se svým švagrem, který bydlel v Rincón de Soto, jestli tam nezná nějaké kluky, kteří by mohli hrát. Přivedl hned tři. Svého syna, Álvara Fuertese a Fernanda. Byl o rok mladší, než většina z nich, ale převyšoval je o hlavu. Nemohl jsem tomu uvěřit”.

Do Funesu je vozili střídavě Arnedillo, jeho švagr a Llorenteho bratr Jesús Miguel, jenž byl o patnáct let starší a měl již řidičák (Fernando má ještě sestru, která je o dvanáct let starší). „Jeho rodina, to byli první fanoušci Funesu. Nevynechali jediný zápas, především jeho bratr”, vzpomína 58 letý Arnedillo. Tehdejší sezóna byla pro žákovský tým Funesu i díky Fernandovi nejlepší v historii. „Funes je vesnice s 2.300 obyvateli a není jednoduché každý rok poskládat mužstvo. Tehdy jsme v celé Navaře skončili čtvrtí a vyhráli jsme spoustu zápasů”. Na tehdejšího Fernanda si vzpomíná že ho „dal na pravého záložníka. Nejlíp mu šly kličky. Obešel úplně všechny. Proto hrál ve středu hřiště, aby najížděl zezadu. Uměl všecno. Kličkovat, přihrávat, dávat góly...Teď je hodně silný a víc zapuštěný v pokutovém území. V jednom ze svých prvních zápasů v Primera División v Zaragoze udělal skvělou akci, kdy obešel dva protivníky a naservíroval spoluhráči gól. Všichni byli překvapení a já jenom říkal: „Ale takový je Fernando od malička...”.

Právě ve Funes ho úplně náhodou odhalil Athletic. Jeden z jeho pozorovatelů v Navaře Kike Mayayo byl současně trenérem žákovského týmu Falcesino a Fernando jim tenkrát dal pět gólů. Když se ke všemu ještě v šatně rozhodčích dozvěděl, že je o rok mladší, běžel hned za Fernandovým bratrem a nabídl mu zkoušku v Lezamě. Podobně Real Sociedad odhalil i Griezmanna na turnaji v Paříži. Příští rok hrál Fernando za tým svojí vesnico River Ebro, kde byl rok a půl. „Byl hodně pohyblivý, pořád zarputilý až nasupený, ale dobrý kluk. Měl hodně rád hudbu. Myslím, že chodil na hodiny zpěvu a hrál na piano. S jeho rodiči jsem pořád v kontaktu. Naposledy jsem s ním mluvil, když hrál Athletic na Sadaru. Jsem fanoušek Osasuny, je to klub z mého rodiště a on nám dal vyrovnávací gól. Pro mě je to osobní satisfakce, že došel takhle daleko”, vypráví Arnedillo.

V River Ebro ho José María Amorrortu, zaměstnanec Lezamy, přemluvil, aby přestoupil do Athleticu. Jeho strýc, skalní fanda rojiblancos, přiměl rodiče, aby nabídku přijali a odmítli tu z Barcelony a Espanyolu. Ve dvanácti letech se tak usadil ve Vizcaye, v rodině Amorrortuvých známých, kteří se o něj starali, jako o vlastního syna. O dva roky později, se po smrti jeho „adoptivní matky” přestěhoval do sídla Athleticu pro mladé naděje v Deriu. Jak to šlo potom dál s hvězdou Athleticu už všichni dobře vědí.