Mistři na zaplacení dluhů

Mistři na zaplacení dluhů (©elpais.com)

Zděděné dluhy činily celých 550 milionů eur. Hlavní výzvou pro nového prezidenta Valencie bylo v červnu 2009 především zabránit ekonomickému úpadku, aniž by byla dotčena sportovní stránka klubu. Během dvou let Valencia zopakovala třetí místo v ligové tabulce i přesto, že její prezident Manuel Llorente prodal tři mistry světa a čtvrtý je teď na spadnutí. Villa do Barcelony za 40 milionů eur, Silva do Manchesteru City za 33, Marchena do Villarrealu za dva a je zřejmě jen otázkou příštích několika desítek hodin, kdy za Matu přijde na účet 27. Tedy 102 milionů výměnou za největší šperky z královské koruny. K tomu se přidalo rozšíření kapitálu společnosti o devadesát milionů eur a šteřící politika, díky čemuž klesl dluh Valencie o více než 200 milionů eur.

Llorente se během prvního letního přestupového období ve funkci prezidenta zasekl a neprodal Villu do Realu Madrid i přes velké tlaky ze strany hlavního věřitele klubu, finanční společnosti Bancaixa, později spojené s Caja Madrid do Bankie, které Valencia dluží 240 milionů eur. A i přesto že Bancaixa ho de facto dosadila do křesla nejreprezentativnější sportovní společnosti v celém regionu Comunidad Valenciana. Jenže Llorente se domníval, že nebyl pro prodej Villy vhodný okamžik a chtěl ještě rok počkat. Až bude obnovena stabilita klubu prodat jedním vrzem Villu, Silvu a Marchenu. I bez nich soubor vedený Unai Emerym dohrál sezónu na třetím místě. Kouzelná formulka fungovala. Letos v létě se Valencia posílila mladíky Piattim, Ramim, Parejem a Canalesem, za účelem, aby na Mestalle fotbalově vyrostli a během pár let je nechat odletět.

V původním plánu vedení klubu bylo prodat Matu až příští léto. Žádné tlaky z venku totiž nenaléhaly na jeho okamžitý prodej. Půjčka u společnosti Bankia byla ještě o rok prodloužena, takže nebylo kam spěchat. Nicméně tu existovala ochota samotného fotbalisty přeci jen změnit prostředí a vyzkoušet si dobrodružství v Anglii, ale i vedení klubu mělo zájem na tom, aby byl Mata prodán, neboť podle výkupních klauzulí zanesených v jeho kontraktu by Valencia letos dostala 27 milionů, ovšem za rok už jen milionů 22.

„Je jednoduché snižovat dluhy prodejem nejlepších” opakují Llorentemu jeho kritici, jemuž taktéž vyčítají plat nějakých 300.000 eur ročně, stejnou částku, kterou pobíral v čele basketbalového klubu Pamesa Valencia, když ho povolali, aby zredukoval dluhy jeho předchůdců na stadionu Mestalla. Byli to Vicente Soriano, který během svého roku ve funkci situaci ještě zhoršil prodejem pozemků „starého” stadionu Mestalla, a Juan Soler, jehož pomatené řízení klubu, rozhazování a stavba vzdušných zámků přivedlo Valencii téměř na mizinu. Především stavba nové Mestally, která je napůl rozestavěná, musela být pozastavena před dvěma roky, protože k již proinvestovaným 150 milionům nebylo kde sehnat dalších stopadesát na její dokončení. Llorente věří, že se mu podaří obnovit práce na nové Mestalle v příštím roce.

Z Valencie, která svoji poslední trofej vyhrála v roce 2008, kdy ve finále Copa del Rey na Manzanares porazila Getafe, zbyli jen čtyři pamětníci. Albelda, jenž byl tehdy vyřazen z týmu kvůli problémům se Solerem, Miguel, Banega a Maduro. Pro Matu byla tehdejší sezóna první mezi elitou, kdy splácel důvěru trenéru Koemanovi, jenž byl obviněn, mimo jiné, ze „spolupráce” na potřeštěných rozhodnutích prezidenta Solera, kdy vyloučil z kádru tři nejdůležitější hráče: Albeldu, Cañizarese a Angula. Nadějný fotbalista z La Fábricy, Juan Manuel Mata, na začátku nemohl příliš počítat s důvěrou kouče Quique Sáncheze Florese, jehož Soler po čtvrtém kole vyhodil. Paradoxně právě pod Koemanem se během závratně krátké doby převtělil do čísla „10”, které ve svých 23 letech působí zrale jako třicátník a zaručí deset gólů a stejný počet asistencí za sezónu.

Nicméně Llorente má zkušenosti s přestavbou eltiních týmů. Činil tak v předchozích deseti letech ve Valencii, kde působil jako delegát a bez větších skrupulí prodal Mendietu (Lazio), Pioja Lópeze (Lazio), Gerarda (Barcelona), Farinóse (Inter), nebo Kily Gonzálese (Inter). A  ztehdejší mančaftu, který dvakrát skončil poražený ve finále Ligy mistrů se stal rovněž dvakrát, s Rafou Benítezem na lavičce, ligový mistr v roce 2002 a 2004 a v tom roce ještě vítěz Poháru UEFA.