Nesmělý Senegalec

Papa Babacar Diawara (© as.com)

Pořád je to velká neznámá. Mimo trávník neuvěřitelně nesmělý útočník Sevilly Papa Babacar Diawara začíná ve společnosti svých spoluhráčů nabírat první doušky sebedůvěry. Cítí, že sezóna, která přibližně za měsíc odstartuje, je pro něj sakra důležitá. Požadovat od mladého kluka, jenž přišel v rozehraném ročníku z Portugalska do klubu sevillského kalibru, okamžité výsledky, by bylo nespravedlivé.

I tak se ale v jedenácti utkáních dokázal třikrát gólově prosadit. Jenže teď, s šestiměsíční zkušeností na bedrech a letní přípravou pod krotitelem Míchelem už žádné úlevy očekávat nemůže.

Prozatím ho odchod Kanouteho posunul jako druhou volbu za Negreda, samozřejmě je-li řeč o středních útočnících, klasických „devítkách“. A to je právě Babacarovo řemeslo, jemuž se vyučil. Čistokrevný hroťák. Neomylný šutér v šestnáctce, nicméně dokáže si poradit i s jinou profesí, odpoutat se od svého bodyguarda, uvolnit narážečkou svého kolegu atd, atd...Ukázal dost dobrých věcí ale i některé, nad nimiž fanoušek příliš nejásal. Jenže tenkrát bylo všechno úplně jinačí, ostrá zkouška totiž začíná právě teď.

„Od dětství jsem hrál rád fotbal. Ve škole, pořád...Táta mi kupoval dresy, hráli jsme skoro pořád. Na ulici, často bosý, protože někdy jsem boty měl, jindy třeba ne. Tam u nás je to trochu těžší, ale když jsem byl starší a táta viděl, že se mi fotbal líbí a mám pro něj vlohy, snažil se mi sehnat všechno, co jsem potřeboval. V té době jsem začal ve fotbalové škole“. To je začátek příběhu fotbalisty, jehož jméno prakticky nikdo neznal v okamžiku, kdy dal Monchi zelenou klubovým médiím, aby zprávu o jeho angažmá rozhlásili do fotbalového světa. Překvapivá posila. Ze stovek jmen, které byly denodenně spojovány se Sevillou, se ani jedno nepodobalo tomuto útočníkovi z Maritima, jehož mírně letití fandové přirovnávali k legendárnímu fotbalistovi z Gambie s permanentním úsměvem Biri-Birimu, jenž na Nerviónu působil v letech 1973-78.

Babá a smích, nebo alespoň lehký úsměv na tváři? Tak v takovém rozpoložení ho příliš nezastihnete. K tomu, aby se smál, se potřebuje v neznámém prostředí, stejně jako spousta dalších Afričanů, cítit jistě, mít fanoušky na své straně. „V Dakaru byl jeden člověk, který pomáhal dětem, hráli jsme si tam každou neděli. Nebyla to klasická škola, jenom se rád obklopoval dětmi. Rád na to vzpomínám, všichni mu říkali Ndams a s ním jsem učinil první fotbalové krůčky. Později jsem začal hrát s malými kluky v jednom týmu, Dakar FC a v juniorském věku jsem odešel do Jeanne d'Arc. V roce 2002 jsem zkusil Švýcarsko, ale vrátil jsem se do Senegalu. Jeanne d'Arc je v Senegalu velký klub, jako tady Real Madrid“.

Jenže Evropa pro něj byla hodně silné lákadlo a v devatenácti se odhodlal k druhému dobrodružství, tentokrát v Portugalsku. „Mám na to dobré vzpomínky. Když jsem přišel, bylo to těžké, protože jsem občas hrál, občas ne. Byl jsem cizinec, ale makal jsem dál. Potvrdil jsem svoji cenu a všechno bylo lepší“. Po nemálo gólech v Portugalské lize mu nad hlavou zasvištělo laso z ligy španělské. 

Jeho čísla z portugalské ligy vzbuzovala u příznivců očekávání a zvědavost. Jeho více než padesát minut v Málaze, chvíli poté, co přistál na sevillském letišti, zanechalo spíše rozpaky.  Ani při svém debutu v základní sestavě v duelu proti Atléticu Madrid jistou část publika během první půle příliš nepotěšil, někteří takypříznivci na jeho adresu dokonce pomalu začali vymýšlet nejapné vtipy.  Jenže přišla gólová trefa a oslavy plné zuřivosti. „Byla to radost, protože jsem dal svůj první gól, pomohl jsem týmu a byl spokojený. Ale nic víc. Nebyl to vztek proti nikomu, byla to radost“, vysvětluje a zároveň chápe náročnost zdejších fanoušků. "Sevilla je velký klub a je to normální. Je potřeba dát víc, protože oni chtějí, abychom byli víc nahoře“. 

Změnu ale Babá pocítil. „Tady je fotbal mnohem rychlejší, než v Portugalsku. Tam to bylo úplně jiné“. Ovšem jenom kvůli tomu, že odešel Kanoute není spokojenější, nebo nevidí své šance na post v sestavě jasněji. „Já bych měl předevšít makat, trénovat a kouč pak rozhodne. A udělám pro to maximum“. Příliš ho nevzrušuje ani budoucnost Negreda, jehož vábí Málaga, neboť si je vědom, že by na jeho místo stejně přišel další útočník. „To je prostě fotbal. Jedni odejdou, jiní přijdou. Konkurence je dobrá pro tým, protože každý přispěje tím svým a mužstvo roste“. Senegalského útočníka nesmírně láká i reprezentace jeho domoviny. Ačkoliv oficiální statistiky mu žádný start za Senegal nepřiznávají, on bezpečně tvrdí, že už má premiéru za sebou. „Musím čekat. Dvakrát jsem byl nominovaný a potom nic. Hrál jsem jeden zápas a v tom druhém jsem byl na lavičce. Domnívám se, že působení v Seville mi k tomu dopomůže, protože je to velký klub a reprezentační kouč to sleduje. Čekám a pracuji“.

Považuje se za klasického střelce-zabijáka, jenž pálí z první a pohled na videa s jeho góly to jenom potvrzuje. Z toho důvodu jeho aliance s Jesúsem Navasem slibuje mnoho. „S kterýmkoliv ofenzivním hráčem tady můžu dávat góly. Navas je skvělý hráč a už minulý rok mi servíroval velmi dobré centry, ale každý hráč tu má vyjímečné kvality. Rozumím si s ním velmi dobře, snad letos vypracujeme spoustu branek“.