Obyvatel hotelu Embarcadero

Marcelo Bielsa (©google.com)

Marcelo Bielsa žije fotbalem jako mnich v klášteře náboženstvím. Když se zavře brána k venkovnímu světu, ponoří se do různých taktických plánů, videí a vyčerpávajících analýz, jimž věnuje nespočet hodin až do západu slunce, kdy ho najednou přepadne tmavá noc. Tohle všechno se děje v prostorách sportovního centra Lezama a v posledních dnech i v hotelu Embarcadero v Las Arenas, jenž se stal jeho novým domovem. Od chvíle, kdy přistál v Bilbau, což je více než měsíc, veškerý svůj čas, kdy nespí, věnuje týmu a všemu, co se okolo něj točí, ponořený do kolotoče tréninků a přípravných duelů s pohledem upřeným na datum 18.srpna, kdy na trenéra z Rosaria čeká první zkouška ohněm – úvodní zápas předkola Evropské ligy. Jeho entomologický skalpel pitvá od losu ve švýcarském Nyonu turecký Trabzonspor pod stovkou opakovaček až se mu z toho zamlží zrak. Pouze tehdy si dovolí odpočinek, ovšem zase jen do úsvitu.

Hned jak slunce vysune své první lechtivé paprsky, nenapravitelné ranní ptáče posnídá a vyrazí na hotelovou terasu, odkud je skvostný výhled na moře a promenádu Paseo de Muelle, která je v tuto dobu liduprázdná. Před zahájením každodenní rutiny má Marcelo Bielsa ve zvyku protáhnout své tělo při dlouhé procházce o samotě, kdy se snaží vypnout. Je to pokus o únik z neustálého stereotypu, který ho pronásleduje už více než dvacet let a zatím nejsou vyhlídky, že by ho měl opustit. Poté, co za sebou zaklapne hotelové dveře, rozhlédne se po obzoru a vykročí. Buď k Puerto Deportivo, kde čekají na své majitele stovky sportovních jachet, nádherně seřazených vedle sebe, nebo k jiné kráse, kterou Baskové pojmenovali Puente Colgante, v češtině se mu říká tuším Biskajský most, což je nejstarší gondolový most na světě, hodně přes sto let starý. Hlavu svěšenou, gesto, které vychází z jeho vrozené nesmělosti, kráčí jako by ztracen, bez zdánlivého cíle. Bielsa se snaží utéci před lomozem. Mnohem lépe se cítí v tichém prostředí, daleko od hlučného světa. Je pravda, že ani neměl moc příležitostí navázat nová přátelství od momentu, kdy uchopil do ruky otěže Athleticu Bilbao. Prakticky okamžitě cestoval do Olivy ve Valencii, kde řídil předsezónní soustředění. Poté dvojfázové tréninky, přesun do Anglie, neustálé vysedávání u DVD přehrávače studováním hráčů vlastních i soupeřových, nepopulární rozhodnutí, jako jsou škrty v kádru, lehké zdřímnutí, neustálé rozhovory s José Maríou Amorrortuem, revize zpráv ohledně mladých nadějí...Práce, práce a zase práce. Fotbal, fotbal a zase fotbal. A poslední týden klidné a osamělé procházky poblíž moře, než ho naloží šofér do auťáku a odveze ho do továrny rojiblancos, čímž ho vrátí zpět do reálného světa. 

Nicméně jeho vnitřní hloubání není nijak v rozporu s živostí. Argentincova hlava je pořád probuzená a vrhá všechny stimuly do práce. Tuhle vlastnost zdědil po své matce, Lidě Silvě, kantorce, která své ratolesti při výchově nijak nerozmazlovala. Jak se to říká, spartánská výchova? „Ať už děláš cokoliv, musíš být nejlepší. Nikdy si nenechávej žádnou rezervu”, vštěpovala jim. Tohle motto prosáklo hluboko do Marcelova nitra. Tak hluboko, že poté, co Argentina pod jeho vedením vypadla hned v základní skupině na šampionátu v roce 2002, což v této jihoamerické zemi představovalo národní katastrofu, se rozloučil se svojí manželkou Laurou Bracalenti a svými dvěma dcerami, Inés a Mercedes a jako poustevník se uzavřel před světem na haciendě v zemi nikoho v Máximo Paz, osamělé vesnici v provincii Santa Fé. Meditace, rozjímání, četba a procházky po okolí zformovali nového Bielsu, člověka přesvědčeného o tom, že nejlepší forma jak v životě pokročit, je umět se vypořádat s neúspěchy. Rodák z Rosaria již pochopil, že největší zkušenosti nejen pro fotbalovou profesi, ale i pro život samotný, se rodí z negativních epizod. Padnout, znovu vstát a jít s novými nadějemi do budoucna. On to již dokázal, poté, co ukončil svůj dobrovolný život v ústraní a následně dovedl Argentinu na Olympijských hrách v Aténách ke zlaté medaili.

Když bývalý lodivod argentinského klubu Newell´s přijel do Bilbaa, pár dní poté co Josu Urrutia vyhrál volby, naprosto ho uchvátil Palác Ibaigane, sídlo klubového vedení rojiblancos. Zde se teprve ujistil o úzkém a jedinečném spojení mezi klubem a městem. Vztah, kterému Bielsa přikládá velkou důležitost, neboť idylické vztahy mezi těmito dvěma subjekty řadí argentinský trenér na svém žebříčku hodnot nejvýše. Moc spokojený byl rovněž s tréninkovým centrem v Lezamě, jehož hřiště kontroluje doslova s lupou prakticky denně, aby se ujistil, že zelený koberec je ve vynikajícím stavu. Může se to zdát divné, jenže neustálé putování míče po zemi, podle jednoho z nedotknutelných přikázání „Loca”, přímo vyžaduje zastřižený trávník na požadovanou délku. Továrna na talenty je jeho druhým domovem a i proto na něj nový prezident Urrutia bez váhání vsadil. 

Nedávno ho navštívala jeho manželka, v Argentině prestižní architekta, kterou poznal prostřednictvím své sestry, která studovala na stejné fakultě. Využila pár volných chvilek svého chotě, aby trochu poznala Bilbao a různé lokality kantabrijského pobřeží. V doprovodu několika společných přátel také přihlížela přípravnému duelu v Barakaldu proti Catanii. Bielsa je milovník dobrého jídla a rád si ho vychutná s omezenou partičkou známých. Ti, co ho dobře znají, říkají, že u dobře prostřeného stolu se najednou objeví úplně jiný Bielsa, tak jak ho většina lidí nezná. Prolomí svoji image uzavřeného člověka, neboť ví, že kamery, mikrofony a diktafony jsou na hony vzdáleny. To pak máte tu čest s rozšafným, upovídaným, zábavným, usměvavým člověkem. A přesně tyhle rysy vykouzlí rovněž při kontaktu s fanoušky, když ho požádají o autogram, nebo o možnost vyfotografovat se s ním. Propastný rozdíl s tím, jak odměřeně se chová k zástupcům médií, s nimiž komunikuje výhradně prostřednictvím tiskových konferencí. Nicméně to i přes značný odstup neznamená, že nemůže být pravidelným čtenářem denního tisku. Jak by také ne, když měl v Rosariu trafiku.

Bielsa je tak odevzdaný fotbalu a natolik puntíčkářský ve svých každodenních povinnostech, s neustálými analýzami, údaji, vyčerpávajícími zprávami o tom, či onom hráči, že občas potřebuje člověka, který by jednoduše luskl prsty a řekl dost! Zapomeň na míč a všemožné taktiky! To je jeden z mnoha úkolu, které ma na starosti osobní asistent Gabriel Aravena, jeho spojka s reálným světem, když starosti o mužstvo, nebo konkrétního hráče jsou již přes čáru, nebo když nějaký taktický záměr jednoduše nefunguje. „Je jedním z jeho spojení se světem, kde není fotbal”, potvrzují jeho blízcí. Málokdo zná Bielsu jako tenhle sympatický Chilan, jeho strážný anděl od příletu do bakického regionu. Pravda o svém šéfovi, neřekne ani ň. „Slíbil jsem to a já držím slovo”, prohlásil.

Aravena nepatří do realizačního týmu, takže narozdíl od Luise Boniniho a Pabla Quirogy pobývá chvíli v Bilbau, chvíli doma v Jižní Americe, podle toho, jak je zrovna potřeba. Když je v Chile, vyčkává u telefonu, kdyby náhodou Loco zavoval, připraven okamžitě letět zpět do Bilbaa. Prozatím je z pobytu v Baskicku naprosto nadšený. „Baskové jsou vznešení, kavalíři a vzdělaní, narozdíl od vychytralých a šibalských Chilanů. Jediné, co mohu říci je, že prožívám sen”.

Až doposud je dobrodružství Marcela Bielsy v Athleticu oproštěno od nějakých nepříjemných událostí a kotrmelců. Většina fanoušků rojiblancos a taktéž i novináři mu poskytli velkou důvěru v jeho snaze vdechnout týmu nového ducha. V přípravných zápasech, především proti Catanii a v první půli proti Tottenhamu na White Hart Line ,bylo vidět zcela jiné mužstvo, plné pohybu, přímočarosti, kde je nakopávání balónů přísně zakázáno. „Ale pochvaly se mohou během dvou dnů rozplynout”, obvykle říkává trenér z Rosaria.

Náročný dvojboj play-off proti Trabzonsporu zabíra kompletní pamět jeho PC, které si nosí v hlavě. Moc dobře ví o tom, jak fanoušci Athleticu znovu touží vidět na San Mamés zápasy Evropské ligy. Zneškodnit silný střed pole Turků bude klíčový úkol v tomto duelu, který je první vážnou zkouškou pro argentinského trenéra. Věnuje teď nekonečné množství hodin tomu, aby se to povedlo. Ať už v Lezamě, nebo ve svém hotelovém pokoji hotelu Embarcadero, starobylé usedlosti ve stylu francouzských zámečků s okny, odkud je krásný výhled na moře.