BLOG: Olé, olé, co se děje, Cholo Simeone?

Diego Simeone má v poslední době nad čím přemýšlet. (©atleticomadrid.cz)

Když minulé léto opouštěl Quique Sánchez Flores Atlético, znamenalo to pro madridský klub opět hledání nového a - dá-li Bůh - konečně toho pravého kouče, v Gilově éřě již s pořadovým číslem 48. Klub po dlouhých letech opouštěl i kritizovaný sportovní ředitel Jesús García Pitarch, hledání nástupců na uvolněné pozice pak přinesly nebývalé problémy.

Kdo by si také zahrával s ohněm a přijal úkol, ve kterém již toliko velkých jmen selhalo. Rafa Benítez i Toni Muñoz se k riskantnímu dobrodružství neuvázali, a pozici sportovního ředitele tak nakonec obsadila legenda klubu José Luis Caminero, která na pozici kouče dosadila vyhlášeného teoretika Gregoria Manzana.

Jak se později ukázalo, nebyla to štastná volba. Tento sňatek nikdy nemohl skončit jinak než bolestivým rozchodem, El Profesor zkrátka nebyl pro Atlético tím pravým. Temperamentní fanoušci Los Colchoneros celý proces ještě uspíšili a nešťastný Goyo se po první polovině sezony pakoval. Příznivci Atlética v podstatě někdy od října volali po návratu legendy svého klubu - Diega Simeoneho. Populární Cholo měl vše důležité, co Manzanovi chybělo: vášeň, odhodlání, přízeň fanoušků, ale zejména byl dostatečně šílený, aby podepsal smlouvu s ďáblem a přijal pozici hlavního kouče Atlética.

Vedení klubu zcela podle očekávání volání fanoušků vyhovělo a naprosto alibistickým krokem si získalo jednak několik bezvýznamných plusek u věrných Rojiblancos, jednak i vynikající živý štít proti případné nevraživosti fanoušků. Vždyť kdo by si dovolil vůbec pochybovat o schopnostech božského Chola? Ani samotný Simeone nedolal volání klubu svého srdce a práci, která již zničila pověst tolika trenérům, bez okolků přijal. Simeone nakonec přišel, viděl a zvítězil - alespoň to tak ze začátku vypadalo.

Vydřená remíza proti Málaze, kdy hráči Rojiblancos po několika hluchých letech ukázali, že oni umí hrát srdcem, první ligová venkovní výhra v sezoně proti Erreale a demolice bezzbranného Villarrealu znamenaly pro bývalého kapitána Atlética start z říše snů. Hráči si pochvalovali jeho horlivost a nasazení, fanoušci neváhali naskočit do rozjetého vlaku a (jako vždy) se divokou jízdou nechali unést, Simeone pak působil jako dominantní postava v pozadí, která v rukou pevně třímala otěže znovuzrozeného týmu. Vypadalo to, že Atlético Madrid po letech hledání konečně našlo toho pravého. Cholo se sice snažil vzniklou euforii krotit, tak jako Manzano i ostatní předtím však v této úloze neuspěl. Atlético bylo zase jednou na koni.

O deset ligových kol později je však situace zcela odlišná. Začněme pohledem do statistik. V uplynulých deseti zápasech čelil Simeone naprosto stejným týmům jako jeho předchůdce Manzano na začátku ligy, bližší pohled na výsledky pak přináší zajímavá zjištění. Pod kormidlem El Profesora tým v prvních deseti kolech Primery vybojoval tři výhry, čtyři remízy a třikrát prohrál. Pod vedení Chola si pak Atlético připsalo naprosto shodnou bilanci. To by jeden nečekal, že? Zatímco pod Manzanem tým nasázel 12 branek, obdržel jich 11 (z toho téměř polovinu na Camp Nou) a udržel 5 čistých kont, Cholovo skóre je 9 vstřelených, 8 obdržených gólů a 4 čistá konta.

Když navíc vezmeme v potaz, že Manzano musel čelit Barceloně i Valencii ve venkovním prostředí a Simeone nedokázal vyhrát na hřišti totálních outsiderů ligy Zaragozy, Sportingu, Racingu a Mallorky, a navázal tak na Manzanovskou venkovní mizérii, působí celá situace poměrně tristně. Namísto 9 bodů proti třem nejhorším týmům Primery přivezl Cholo do Madridu jen ubohé 2 bodíky. Je tu ale ještě Evropská liga, ve které přece Atlético pod Simeonem válí, že? Nebylo to tak ale náhodou i za časů Gregoria Manzana, kdy jediné, na co se dalo spolehnout, byly solidní výkony Colchoneros v Evropě? Tak kde je tedy vlastně rozdíl mezi Atléticem pod taktovkou Manzana a pod vedením Simeoneho?

Po úžasném začátku a nejlepším lednovém měsíci pro Atlético po více než dvaceti letech, vrátila veletrapná prohra se Zaragozou Atléty zpět na zem. Vypadá to, že tolik opěvovaný "Cholo efekt" již definitivně pominul. Dalo by se říci, že vše se (opět!) zlomilo s nešťastnou prohrou s Barcelonou, kterou svým skřetím trikem zajistil "božský" Messi. S vysněnou Ligou mistrů se Rojiblancos mohou rozloučit (současnými výkony si ji stejně zdaleka nezaslouží), i boj o Evropskou ligu se pak pro červenobílé začíná silně komplikovat. Největší soupeři Atlética se nachází ve skvělé formě a vůbec je nemusí trápit nabitý program tří zápasů za týden, čímž Rojiblancos tvrdě platí za svou účast ve finálních kolech play-off Evropské ligy.

Právě přílišná únava hráčů by mohla stát za tím, že ze svižného a agresivního týmu, který na hřišti pokaždé nechal všechno, se stala banda po trávníku bloudících zoufalců. Však se stačí podívat, že v naprosto stejné situaci se momentálně nachází i další španělští účastníci čtvrtfinále Evropské ligy - Athletic a Valencia. Atlético navíc kromě užšího kádru trápí i mnohá zranění, vzhledem ke kterým si někteří hráči zkrátka nemohou oddychnout. Více než měsíc se Colchoneros museli obejít i bez veleklíčového Brazilce Diega, bez kterého hra červenobílých zkrátka ztratila veškerý řád. Se zraněními se celou sezonu potýká i další opora středních řad - lazar Arda Turan.

Ale na druhou stranu, jak je možné že v Evropské lize je k vidění tým hrající prakticky s totožným nasazením jako na začátku Simeoneho angažmá, zatímco v lize se hráči madridských prezentují aktivitou srovnatelnou se skupinou důchodců na procházce parkem domova pro seniory? Kdy naposledy se na hřiště podíval Portugalec Pizzi, který by byl například v Zaragoze jistě platnější než zcela neviditelný Salvio? Také Fran Mérida v uplynulých týdnech prokázal, že má prvnímu týmu co nabídnout - rozhodně více než unavený a zcela z formy hrající Koke. Proč pak Simeone za rozhodnutého stavu nedopřeje svým klíčovým hráčům odpočinku? Na tyto otázky těžko odpovídat.

Ale vraťme se zpět k jiné otázce: kde je rozdíl mezi Manzanem a Simeonem? Pro Chola by bylo více než kruté říci, že nikde. Atlético působí pod jeho vedením konečně jako tým, výkonnost každého jednotlivého hráče poskočila o několik úrovní, Atléti také ukázali, že na hřišti dokáží bojovat srdcem a urvat i zápasy, ve kterých se jim tolik nedaří (Granada, Athletic). Prohra se Zaragozou přesto vrací Colchoneros zpět na začátek a to někam, kde se tým nacházel po ostudném vyřazení z poháru od třetiligového Albacete (se kterým má letos lepší bilanci i rezervní tým Atlética!).

Zásadním rozdílem mezi Cholem a Manzanem je však fakt, že Argentinec má na své straně fanoušky, kteří jej je tak neopustí. Právě toto může být pro Simeoneho klíčový faktor, který jeho mužům pomůže na cestě z krize. Legendu Rojiblancos od jeho předchůdců odlišuje i další podstatná věc - má všeobecný respekt a hlavně nezdolnou duši bojovníka. A je to více než kdy jindy právě teď, kdy nastal ten rozhodující okamžik, v němž Simeone může ukázat, že má vášeň a ducha, že dokáže své svěřence nabudit a že se nikdy nevzdává. Nezbývá než schopnostem charismatického kouče věřit. Více napoví již zítřejší zápas s Hannoverem i víkendové utkání s Getafe. Simeoneho chvíle pravdy přichází...