Perotti má před sebou rozhodující rok

Diego Perotti (© orange.es)

Během dvou let se může život fotbalisty změnit naprosto radikálně. Od působení v argentinské Segunda B k angažmá ve španělské Primera División. Od naprosté anonymity ve své zemi až k obléknutí reprezentačního dresu. Od roku bez fotbalu až k nominaci od Diega Maradony a střídání samotného Messiho. Od trápení, kdy mu všichni vnucovali nevýhodu jeho malé postavy, k poznání, že velcí géniové také zrovna nedorostli do závratné výšky (Maradona 166cm, Messi 169 cm). Od snění k realitě. Biografie Diega Perottiho, záložníka Sevilly, by se klidně mohla nést v tomto duchu. Historie tohoto mladíka totiž vypráví o překonání stínu svého otce, o úsilí, obětování, vytrvalosti, slzách. A na konci všeho sladká odměna. Jeho dílo ale prozatím není dokončeno, ve třiadvaceti letech má před sebou dlouhou budoucnost, nicméně vzpomínky z minulosti zůstávají pořád přítomny.

Od jeho narození bylo jasné, že ničemu jinému, než fotbalu, se věnovat prostě nemůže. Když mu otec Hugo Osmar Perotti dal jméno Diego, jak správně tušíte po svém příteli a bývalém spoluhráči Diegu Armandu Maradonovi, ani si snad nemohl vybrat jiný sport. Jako žáček se přihlásil do akademie Bocy Juniors a tam začalo jeho trápení. V tehdejší proslulé mládežnické líhni to neměl jako syn předního hráče klubu 70. a 80.let nijak jednoduché. Hugo Perotti byl dokonce autorem jediné branky, která v zápae proti Ferru v roce 1981 na Bonboneru přivála ligový titul. Hned od začátku tak na sobě Diego nosil nálepku synáčka slavného fotbalisty a ač se snažil sebevíc, nikdy se jí nezbavil.

Těžký balvan, který vláčel na zádech, mu k pohodě v týmu rozhodně nepomohl. Navíc chování směrem k jeho osobě bylo hodně vzdáleno tomu, které by se mělo dostávat klukovi jeho věku. Neměl žádné kamarády a ani příliš hezké vzpomínky na tuto pasáž ve svém životě. Cítil jen odmítání a minimum příležitostí, kterých se mu dostalo. Nedůvěru a neustálé výčitky na jeho fyzické parametry, které trenéři nepovažovali vhodné k provozování tohoto sportu. Nepříliš výchovný postoj pro dítě, které se domů z tréninků vracelo se slzičkami na tváři. Situace došla tak daleko, že začal vážně uvažovat o tom, že s fotbalem jednoduše praští. A to také nakonec udělal. Celý rok zůstal bez fotbalu, věnoval se jenom škole a snažil se zapomenout na všechno špatné.

S čistou hlavou pochopil, že život jde dál a fotbal se dá hrát i jinde než jen v Boce. Znovu dostal chuť kopat do balónu a přihlásil se na zkoušky do mládežnického týmu Club Morón, který ho okamžitě zapsal do svých řad. Tady poznal, že může dostat všechno to, co v Boce postrádal: důvěru, vychování a kamarády. Hrál za mládežnické týmy, brzy mu ale trenér Salvador Daniele přihrál možnost zahrát si mezi dospělými. Vedle veteránů, kterým bylo hodně přes třicet, našel podporu a pochopení, po čemž tolik toužil a rovněž fotbalové základy na nichž začal stavět. Postupně nabíral na jistotě a jeho talent počal vystrkovat růžky. V roce 2007 pak nastal prudký obrat v jeho kariéře.

V Morónu totiž ostatní hodně převyšoval a neunikl ani pozornosti reprezentačního kouče Argentiny do dvaceti let Huga Tocalliho, jehož asistenti pečlivě sledovali jeho výkony. Diego se dostal se do širšího výběru hráčů, který se zůčastnil turnaje v Chile, jenž sloužil jako generálka pro světový šampionát této věkové kategorie v Kanadě. Do konečné nominace se sice nevměstnal, nicméně to bylo právě na tomto turnaji, kde ho poprvé zaregistrovali ve svých poznámkových blocích skauti klubu z Nerviónu. Vedení klubu zaimponovala skutečnost, že když kluk, který nehraje na nejvyšší úrovni, dokáže zvládnout nelehké prostředí, kde je obklopen tolika hvězdami, určitě má co nabídnout. Stačilo pouhých padesát minut, které dostal Perotti na onom turnaji k dispozici aby Sevilla odstartovala vyčerpávající sledování jeho fotbalových kvalit v Morónu. Kromě jeho odvahy, fotbalové drzosti, kličky a rychlosti, upoutala klub z Andaluzie pozornost především Diegova osobnost a vůdčí schopnosti. 

Když se Perotti dozvěděl o zájmu Sevilly, dvakrát se nerozmýšlel a vypravil se na cestu na starý kontinent, kde ho s otevřenou náručí očekávali ve druholigové rezervě. Pod vedením Manola Jiméneze, tehdejšího kouče Sevilla Atlético, vybrušoval nejen svůj fotbalový um, ale vyvíjel se i po stránce lidské. Trvalo to něco přes rok, aby si Diego svými přednostmi, mezi které patří především skvělé centry, schopnost přejít kličkou přes soupeře, nebo průniky po levé straně hřiště, vysloužil povýšení do prvního týmu Sevilly. Nicméně raketový vzestup se v posledních měsících mírně přibrzdil zásluhou nepříjemných a opakujících se zranění. Perottimu chybí návaznost, aby mohl trvale dosáhnout na úroveň, která se od něj očekává a již ukázal prozatím pouze občasně. Nechce být pro fanoušky Sevilly lacinou žárovkou, která občas zabliká, nýbrž pořádným halogenem, jehož světlo bude zářit nepřetržitě a dokáže pořádně oslnit. Všichni trenéři, které po dobu jeho působení na Sánchez Pizjuánu zažil, s ním počítali do základní sestavy a rovněž pokaždé, když za sebou zaklapl dveře marodky, byl okamžitě nepostradatelnou součástkou. Jenže Perottimu pořád ještě něco chybí, aby se stal tím rozhodujícím hráčem z května 2009, kdy před svými fanoušky proti Deportivu La Coruña vstřelil v devadesáté minutě vítězný gól, jenž posunul Sevillu do Ligy mistrů.

Teď je opět zraněný a svoji cestu k vrcholu bude muset zahájit znovu ze základního tábora. Pokaždé, když se zraní, mu jeho mysl začerní vzpomínky na svého otce, jenž musel s fotbalem seknout v šestadvaceti letech kvůli poraněnému kolenu, kdy jím předváděná hra nestála za moc a nedokázal předvádět na zeleném pažitu to, co se od něj očekávalo. Diego nechce jít v jeho šlépějích, což demonstroval opuštěním Bocy Juniors. Chce psát svoji historii, bojujíc s nepříjemnostmi a překonávajíc zranění. Rok 2012 bude rozhodující. Buď se definitivně prosadí, nebo mu hrozí stagnace. Navíc ve vzduchu visí jeho možný odchod ze Sevilly. Dokonce již teď, v zimě.