Se svojí výškou má problém

Miguel Pérez Cuesta, Michu (© elpais.com)

Do oslavy šestadvacátých narozenin mu zbývá něco přes měsíc. Ovšem tentokrát bude svíčky na svém dortu sfoukávat poprvé jako hráč Primera División. Miguel Pérez Cuesta, Michu, je aktuálně nejlépe střílejícím záložníkem celé soutěže s jedenácti trefami. Slušná porce na vytáhlého hubeňoura, který má ve svém zápočtovém listě zaznamenáno pouhých 22 prvoligových utkání. Fotblově vyrůstal v canteře Ovieda, kde se i narodil. Ale z Asturie už mu nezůstal ani tamější přízvuk. „Jak jsem byl neustále mezi galicijci, tak jsem o něj přišel...“, žertuje. Minulé léto vyměnil Vigo a Celtu za Madrid a Vallecas.

Jakou chuť má fotbal v Primera División?

Hodně sladkou. A tím spíš pro mne, kterému dalo hodně práce se sem dostat. Navíc jsem ve skromném týmu ze skromné čtvrti. Je tady všechno spojené: čtvrť, fanoušci, mužstvo. Tvrdá práce a poctivost nás udrží v Primera División.

Jsou hráči pro Primeru a jiní zas pro Segundu? Podle toho, jaký jste typově fotbalista, to budí dojem, že se vám daří víc v Primera División: víc prostoru, méně agresivity...

Ano. Moje přednosti se tady daří víc prosazovat. Vyrazit do vápna ze druhé linie. Mám tady víc prostoru k manévrování, v Segundě jsou hráči, kteří vás hlídají mnohem důrazněji, těsněji, je málo místa na prosazení.

Kde jste nejvíc pocítil změnu mezi Primerou a Segundou?

Fyzická náročnost je úplně stejná. Taky musíte celých devadesát minut dřít. Ale mám tu víc místa na zaútočení.

Překvapilo vás, že v tak skromném klubu, jakým je Rayo, budete mít takovou volnost k zapojování se do útoku?

Ne, protože tohle po nás trenér chce od první minuty. A je jedno, jakého proti sobě máme soupeře. Chce útočit, dávat góly, abychom hodně vyráželi do soupeřovy šestnáctky. Je to trenér, který nebude spekulovat na žádném stadiónu a z toho já těžím.

V Celtě to skončilo tím, že vám nemohli najít vhodné místo v sestavě. Zataženější pozice neodpovídala vaší hráčské typologii, a na podhrotu již operoval Trashorras. Sandoval pro vás tohle místo vytvořil?

Ano. A dal mi potřebnou důvěru. To ještě zvedlo moji herní úroveň. V Celtě jsem ji neměl. Sandoval má jasnou fotbalovou filozofii. Když mi v létě volal a žádal mě, abych šel do Raya, trvalo to čtyřicet sekund, než mi ji vysvětlil. Vždycky hrál s rozestavením 4-3-3: to je pro mě úplně to nejideálnější. Mě se nejlíp hraje právě v té tříčlenné středové lajně, před defenzivním štítem. A v tomto případě mám ještě větší volnost, než Movi (Movilla).

Co po vás vlastně Sandoval chce?

Abych se zapojoval do útoku. Neustále říká: „Když jseš ve vápně, je mnohem jednodušší, aby tě pohlídali“. Když na rozdíl od toho zaútočíte zezadu, je mnohem obtížnější, aby vám protivník zabránil vstřelení gólu. Vyrazíte do šestnáctky a nesledují vás, jako útočníky, které si hlídají stopeři. Je to moment překvapení a tak se cítím nejlíp. Jedenáct gólů, které jsem dal, jsou zásluhou trenéra a odráží rovněž štěstí, které mám. To nikdo nečekal a já už vůbec ne.

Proč?

Protože to je hodně velké číslo a tím spíš pro hráče Raya. Minule jsem koukal na Real Madrid, sledoval Benzemu a říkal jsem si: hrome, já dal stejně gólů jako on.

Měříte 190 centimetrů. To je docela dost na pozici, která je spíš pro mrňouse a zejména ve Španělsku. Musel jste hodně pracovat na koordinaci pohybu?

Určitě. Fotbalistovi, který měří 190 centimetrů, trvá mnohem déle, než pokyn z mozku dojde k nohám. Mám s tím větší problém, než ostatní. Dělám každodenní cvičení s obručemi. Se zavřenýma očima skáču dovnitř obruče, nalevo, napravo, kam mi řeknou. Nejdřív levou nohou, pak pravou.

Přemýšlel jste někdy nad reprezentací?

Ne, ne. Tím se nezabývám. Je to sen.

Zahodit penaltu, tak jak se vám to stalo proti Granadě v boji o postup do nejvyšší soutěže, vás asi hodně poznamená, ne? Jak dlouho trvá, než se z toho dostanete?

Samozřejmě, že vás to poznamená. Ale musíte to přijmout. To dobré na fotbale je, že za týden hrajete znova a můžete svoji chybu napravit. Je to ve vaší hlavě, ale v té hlavě musí být i varianta, že tu penaltu nedáte. I kvůli tomu si myslím, že na mě udělal tak velký dojem Rafa Nadal, byť jinak fandím Federerovi. Po mentální stránce je úplně nejlepší. Není žádný jiný sportovec, jako on. Je schopen prohrávat set 5:0 a ještě to otočit, zatímco jakýkoliv jiný fotbalista, nebo sportovec, by to vzdal a myslel by na ten následující. A tohle se dát naučit, stejně jako koordinace. Kéž bych jednou měl alespoň polovičku jeho mentální síly.

Jak se na tom dá pracovat?

Existují na to specialisté, kteří vám pomáhají pracovat na psychice. Ve Vigu jsme měli takového kouče a já sám často hovořím s člověkem, který mi pomáhá. Díky němu získám jiný pohled na věc, dává mi domácí úkoly: cvičení, která mi pomáhají uvolnit se a více si věřit.

Jak jste se vůbec k fotbalu dostal?

Můj brácha, který je starší o pět roků, mě bral na všechny svoje zápasy.

Po každém zápase na vás čekal před stadiónem táta a domů jste odcházeli společně pěšky. O čem jste se bavili?

Čekal tam pokaždé. Vždycky. Nikdy jsme tuhle tradici neporušili. Na stadión jsem potřeboval jít sám, pěšky, přemýšlel jsem si nad svými věcmi. Zpáteční cestu jsem naopak absolvoval se svým tátou. Tady taky. Přijede autem a vezme mě. Když hrajeme venku, taky tak. Snažím se rychle osprchovat, abychom mohli vyrazit s tátou autem.

Vždycky jste hrál ve středu pole?

V žáčcích v Oviedu jsem hrál levé křídlo. Na žákovském turnaji sedmičkových týmů, který jsme tady v Madridu vyhráli, jsem hrál beka. Když jsem se dostal do prvního týmu Ovieda, začal jsem hrát podhrotového záložníka.

Jaký vzor jste měl jako malý kluk?

Zidaneho. Stálo za to zaplatit vstupné jenom proto, abyste ho viděl. Bylo to jako jít do divadla. Je to stejná třída jako Xavi, nebo Iniesta, takoví, kteří se rodí jednou za 200 let.

Jak se odreagujete od fotbalu?

Nijak. Fotbal mám rád. Když můžu, koukám na fotbal. Máme to štěstí, že fotbal se hraje už prakticky denně. Ovšem siestu, tu mám hodně rád. Každý den si hodím tak tříhodinovou.