Tam na severu

Pohled z hotelového pokoje na San Mamés

Když minulý prosinec ohlásila jedna letecká společnost pravidelnou linku Praha - Bilbao, nasadila mi velkého brouka do hlavy jak této nabídky využít. Přijměte pozvání na cestopisně-fotbalový článek ze španělského severu.

Právě o poznání těchto končin jsem snil už několit let u knížního průvodce. Zelené kopce, krásná a přitom turisticky tolik neprofláklá města a místa, svatojakubská cesta, Atlantik a bájná Fisterra. Nebylo to snadné, ale veškeré těžkosti spojené s cestou na vlastní pěst jsme zvládli a posledního srpna stáli s přítelkyní na Ruzyni plni očekávání. Ani zpoždění nás nerozházelo, 2h 20 min v oblacích a už letadlo přistávalo na velice příjemném a moderním letišti v Bilbau.

Bilbobus nám skrz přední sklo dělá panoramatické první seznámení s městem a vysazuje nás na autobusovém nádraží. Do hotelu jdeme ulicí Rafael Moreno Pichichi, mezi starým a novým stadionem. Zasněně stavbu pozorující pán mi připomíná mé obdobné chvíle v pražském Edenu. Ten výhled z pokoje na oba stadiony bych přál každému fanouškovi fotbalu. Je to jako na dlani. Pracovní ruch doléhá až za zdi pokoje, není to ale nepříjemné.

Odpočíváme a jdeme koupit lístek na nědělní souboj s Valladolidem (Preferencia Sur - 38 eur), překvapuje nás velice malý oficiální fan shop a sortiment na klub jako je Athletic. Večer se jdeme projít a docházíme skrz mrakodrap Iberdrola ke známému Guggenheimovu muzeu.

Sobotní dopoledne trávíme na pláži u Sopelany, dá se na ni dojet metrem + kousek pěšky. Ve vlnách jsou však jen surfaři v neoprenu. Cestou zpět do Bilbaa navštěvujeme Puente Vizcaya, nejstarší gondolový most na světě. K večeru se vydáváme do centra města ke Gran Via a nádraží Abando s nádhernou mozaikou. Cestou od basiliky do starého města narážíme na pouť a tak si nemůžeme odpustit churros con chocolate. Malé uličky okolo katedrály jsou plné barů, venku popíjejících lidí a nočního života. Téměř každý bar se nějak hlásí k Athleticu! Jsme dva a půl kilometru od stadionu, to jsem ještě nikde neviděl.

Další den přispáváme a pak prohlížíme moderní Guggenheimovo muzeum i zevnitř.  Potkáváme tam několik fanoušků Valladolid v dresech. Jdeme zpět ulicí Poza Licentziatuaren Kalea a snad z kilometru pozorujeme přibližující se klubový znak na stadionu. Jak se blížíme, roste počet lidí v barech a na ulici, skoro všichni v dresech. Jsou dvě hodiny do výkopu.

Za oběda z pohodlí pokoje sledujeme příjezd klubových autobusů k San Mamés. Přítelkyně bude odpočívat, já vyrážím na zápas přibližně hodinu před. Všude spousta lidu, bary samozřejmě obsypané. Stánky prodávají sladké i žvýkací pochutiny, jiné zase velké množství různorodých šál. Ani "Hala Madrid" a "Puta Madrid" by nebyl problém najít vedle sebe. Překvepují mě pořadatelé svými červenými barety. Přítomna je i policie Ertzaintza, která v dubnu zabila fanouška Athleticu gumovým projektilem.

Obcházím stadion ke své Puerta 11. Čtyřicetitisícový stadion je zatím téměř prázdný, hráči se rozcvičují a já hledám své místo v severovýchodním rohu. Sedačka příliš pohodlná není, je už řádně prosezená a sedák mírně směřuje k zemi než aby byl rovný, navíc mě tlačí kolena od sedačky předemnou. Naštěstí je možnost si poposednout. 

Katedrála se plní velice pomalu, ještě 10 minut před výkopem to vypadá na divácké fiasko, najednou však odevšaď začínají proudit lidé a výkop sleduje už převážně zaplněný stadion (udaná návštěva - 34000). Mohou tak zvolat za melodií slávu Athleticu při nástupu hráčů. V hledišti se mavá vlajkami Lvů i Baskicka, a to v několika kusech i na východní tribuně.

Utkání začíná. Ke sportovní části snad jen to že to žádný top fotbal není a Athletic vyhrává góly z 69. a 75. min. Ani na tribunách to není hitparáda. V Katedrále jsou je hned několik "kotlů" stojících fanoušků, většinou nespolupracují a když už zpívají tak samostatně. Časté jsou urážky všeho španělského. Nejaktivnější a nejpočetnější je kotel za severní bránou, kde kde mají rozeřvávače a lidé zapojují do fandění ruce. Hostů z 300 km vzdáleného Valladolidu dorazilo okolo stovky a dle vizuální stránky se snaží o fandění. Přesto je o první půli celkem ticho. Až po gólu letí vlajky znovu vzhůru a atmosféra trochu ožívá a ozývá se celostadionový zvolání "Athlééétic!". Je zábavné sledovat temperament východní tribuny jak prožívá nepravosti, zmařené šance a nakonec letí ruce vzhůru při druhém gólu. Po konci žádné velké oslavy, hráči po chvilkovém zatleskání mizí rychle v kabinách a lidé ze stadionu.

{fn.GALLERY(97)}

První pracovní den vstáváme brzo a jdeme do autopůjčovny pro auto. Vydáváme se po autopistě do Donostie/San Sebastiánu, ale po chvíli sjíždíme na silnici podél moře abychom poznali více z baskických břehů. Bohužel prší, i tak zastavujeme u dlouhé pláže v letovisku Zarautz. Navigace nás klame a tak se při další cestě dostaneme skoro až do Francie, aby jsme pak sami trefili na menší městkou pláž v Sebastiánu - Zurriolu. Při čachtání se nám líbí socha Krista, velké vlny a první úlovky v podobě mušlí. Se štěstím trefíme i k Anoetě, necelých 20 let starému stadionu se zajímavým tvarem. Z prostranství před hlavní bránou se znakem lze zahlédnout část z třicetitisícových tribun. Následuje návštěva malého obchůdku s klubovými proprietami a povzdech jaký je den, jelikož dnes má zavřeno i klubové muzeum, které se jeví velice sympaticky. Snad někdy příště.

{fn.GALLERY(98)}

Skrz další a další kopce projíždíme do hlavního města Navarry, Pamplony, k Estadiu Reyno de Navarra. Příjemný stadion pro 20 000 lidí na okraji Pamplony s vyvýšenou a zastřešenou hlavní tribunou. Velice mě potěšila patrová "tienda" s velkým množstvím šál za jednotnou cenu 12 eur. Při obcházce stadionu lze něco malinko z tribun zahlédnout. Přímo pod tribunami se nachází dva bary. Za zmínku stojí vedle budovaná multifunkční hala pro až 9600 diváků, hotová by měla být příští rok. Jelikož už se stmívá, necháváme prohlídku města na úterní ráno a jedeme na nedaleký transitní hotel.

{fn.GALLERY(99)}

Z pamplonských hradeb se naskýtá krásná vyhlídka na okolní kopce. Procházíme se ulicemi, kudy při každoroční slavnosti San Fermín utíkají lidé před býky. Zapomenout nesmíme na radnici, katedrálu, býčí arénu - město lze označit za příjemné. Pokračujeme na naší cestě dále a stavíme v malebném pueblu s poutnickým mostem - Puente la Reina. Pak už projíždíme proslulou vinařskou oblast - La Rioju. Stavíme u velkého plechového býka u silnice a pozorujeme rozlehlé vinice. Hrozny na keřích vypadají témeř jako u nás v obchodě. Zanedlouho jsme v Kastilii-Leónu a shlížíme na majestátnou katedrálu v Burgosu. Ubytování máme ve vesničce nedaleko malebné Frómisty, kudy protéká kastilský kanál. Tady už jsou ty nekonečně dlouhé rovné pláně mesety.

Středu bereme jako transitní den a vstáváme opravdu brzo, však už také před osmou prohlížíme Gaudího biskupský palác v Astorze. Neotřelé dílo zastíní snad i vedlejší katedrálu. I zachovalý templářský hrad v 60 km vzdálené Ponferradě rozhodně stojí za vidění. Dále stoupáme do stále vyšších kopců a za chvíli míjíme hranice Galicie. Do slavného Santiaga de Compostella dorážíme asi hodinu po poledni. Davy poutníků tu štastně a zaslouženě odpočívají před majestátnou katedrálou. My pokračujeme ještě dále, na konec světa. Krajina je najednou velmi zvláštní, kopce a stromy jako z pralesa. Po krátkém odpočinku a procházce vyrážíme až na mys, který byl až do objevení Ameriky považován za skutečný konec světa. A právě až sem dorazil Lev z Rožmitálu na popud Jiřího z Poděbrad při své mírové cestě "Z Čech až na konec světa". Rozkládáme deku a za oblohy bez mráčku pozorujeme západ slunce nad Atlatikem. Paráda.

Mys se nám tak líbí, že na druhý den se tam vracíme a užíváme toho krásného místa. Cestou do La Coruni se stavíme na pár hodin na pěkné pláži, avšak voda studí až píchá tak jen čachtáme, opalujeme se, sbíráme mušle a užíváme sluníčka. Zajíždíme k majáku O Roncudo na Pobřeží smrti. Vlny se tu vážně o skály lámou až nepěkně. To moře zahlédnutelné od stadionu Riazor je o poznání klidnější. Samotný stánek pro 35000 diváků obklopují z obou delších stran dvouproudé silnice. Fitnescentrum nebo klinika, i takové nájemníky může mít stadion. Pěkný prostorný fanshop, příjemně překvapuje vitrýna s aktuální kolekcí dresů. Naopak žádný větší klubový znak nevidíme a ze stadionu nejde zahlédnout ani sedačka. Vydáváme se tedy k nejstaršímu majáku v Evropě  (Torre Hercules) a pak do penzionu nedaleko Ferrolu.

{fn.GALLERY(100)}

Pátek začínáme pobytem na pláži a nabíráme sílu na další jízdu galicijským venkovem po vyhlídkách na strmě se svažující kopce do moře. Vrcholem vší krásy je Cabo Ortegal a jeho sedm prstů (skalisek) vyčnívající z moře. Kopírujeme pobřeží a zastavujeme až u hranic s Asturií, kde navštěvujeme Playa Catedrales - skály, jeskyně, vysoké oblouky - přístupné jen při odlivu. V Gijonu nás už čeká kamarádka s manželem, u nichž budeme následující tři noci bydlet.

Vyrážíme večer do města a ochutnáváme španělský noční život - střídáme místa, pití, pochutiny a bavíme se. Úžasná jízda. Končíme o půl čtvrté ale v ulicích je stále neuvěřitelné množství bavících se lidí. Ráno se vstává těžce a za celý den nestihneme nic jiného než procházku podél moře (i když dvacetikilometrovou), koupání a večer další výlet do města. Tentokráte "jen" do dvou.

V neděli jedeme na pozdní oběd do přístavní restaurace ve vesnici Luanco a chutnáme si na různých výborných mořských plodech, kterých nám přináší pěknou řádku. Rychle se vracíme do Gijonu, kde od 18:00 hostí Sporting Lugo.

El Molinón je velice pěkný a díky nedávné rekostrukci i moderní stánek. Má i svoji historickou hodnotu, je to nejstarší stále používaný španělský fotbalový stadion (první doložená zmínka z roku 1908). Nepěknou zajímavostí je, že součástí stadionu je i supermarket Alimerka, za to fanshop se tísní na pár metrech čtverečních.

Okolo stadionu jsou zase téměř všichni v červenobílých pruhovaných dresech. Až při blízkém zkoumání zjišťujeme, že domácí a hosté se liší na dresech jen klubovým znakem a sponzorem. Samozřejmostí jsou přítomné stánky.

Vstupenky kupujeme na Grada Norte za bránu. Udivuje nás, když pořadatel u vstupu u náší velké flašky s vodou sundavá víčko a s úsměvem ji podává zpět. Červenobíle strakatý El Molinón se nám ukazuje v plné kráse.

Ještě před začátkem nás překvapuje asi pětistovka hostů z 200 km vzdáleného Luga, prezentují se slušným oranžovým dýmem. Domácí, shroceni za známou vlajkou "Ultra Boys" si dnes žádné velké choreo bohužel nepřipravili, zato mávají hezkým počtem vlajek na tyčích. Při hymně lidé vstávají a roztahují šály, nakonec s nimi točí.

Od úvodního hvizdu panuje pěkná fotbalová atmosféra, oba kotle se střídají v chorálech a jsou slyšet. Neuznaný gól hostí vyvolá v jejich sektoru nevoli a dochází i k malé strkanici s policií. Nejprve se regulérní branky dočkávají domací a slaví. Lugo to od fandění neodrazuje a gólové odměny se dočkavají zanedlouho a bouřlivě slaví. Od té chvíle jsou v naší části stadionu slyšet více. Druhý poločas přináší oblaka průtrž mračen ale další branky už ne. Pokud je kapacita El Molinón 30 000 diváků, tak rozhodně nesedí oficiální návštěva 18 000, reálně je tak o 7000 lidí vyšší. Hosté remízu ubrání a slaví ji (nováček ve 2. lize), za to domácí jsou po konečném hvizdu slušně vypískáni (po sestupu do 2. ligy mají po čtyřech kolech dva body).

{fn.GALLERY(101)}

Pondělní ráno o šesté se loučíme s přáteli i s Gijonem abychom o dvě hodiny později dorazili do Covadongy, místa kde bájný Pelayo porazil Maury a zažehl tak reconquistu. Vrcholky Picos de Europa stejně jako horská jezera se halí v mlze, přesto tam máme pěknou procházku.

Sjíždíme zpět k moři a loučíme se s ním na pláži v San Vincente de la Barquera. Při cestě na letiště se ještě stavíme u stadionu El Sardinero v Santenderu. Na příjezdu po Avenidě de la Constitucion to vypadá na supermoderní stánek s klasickými stožáry na osvětlení, avšak to je jen optický klam protože to "supermoderní" je dětský Dibertipark a tak z původního klamu zůstávají jen ty stožáry a příjemný stadion z devadesátých let pro dvaadvacet tisíc diváků. Klubová tienda má siestu ale velice potěšující je zahlédnutí větší části tribun skrz brány stejně jako přímo pojmenováná Calle del Real Racing Club.

{fn.GALLERY(102)}

V Bilbau už jen na letišti vrácíme auto a odlétáme posledním letošním přímým spojem do Prahy. V letadle vzpomínáme na to velké množství zážitků a míst, které jsme navštívili během jedenácti dnů, na 2085 km strávených v půjčeném autě i na sedmero projetých autonomních oblastí. Shodujeme se, že dovolená se vyvedla nad míru a rozhodně budeme mít na co vzpomínat.