Třetí trenér, situace stejná

Marcelino García Toral (©google.com)

Sevilla a pořádná obrana, nebo obranná hra. Tyhle dva pojmy si spolu zatím netykají. V sobotu se Sevilla vrátila na místo činu. Právě na stadiónu El Madrigal, odkud si o víkendu Andaluzané odvezli bod, totiž kdysi prožil svůj debut trenér Antonio Álvarez. A byť se mnoho fanoušků proti tomuto tvrzení oboří, s odchodem jeho předchůdce, Manola Jiméneze, začala být právě defenzíva největším hlavolamem pro klub z Nerviónu i když se první příznaky velkého problému daly tušit na konci Jimenézova působení.

Kontroverzní kouč z Arahalu měl také chyby a nemalé, nicméně v žádném případě se mu nemůže upřít snaha stavět svoje svoje týmy odzadu, byť se po něm vždy chtělo, aby nasazoval dva útočníky, jako teď po Marcelinovi. Jenže příchod Antonia Álvareze do funkce deset kol před koncem ročníku 2009-10 byla změna možná až příliš drastická pro fungování týmu, jenž chtěl vyznávat hru s míčem na kopačkách, kterou ve skutečnosti nikdy nepředváděl, neboť balóny nedokázal od soupeře vybojovat. Tehdejší debut ve Villarrealu, to byla kalamita. Ve středu pole Renato s Romaricem a Sevilla byla za dvacet minut odepsaná. 

S příchodem Gregoria Manzana mnozí zasvěcení tvrdili, že po zkušenostech z Mallorcy posílí střed pole na úkor jednoho útočníka. Postupem času se ale ukázalo, že ne, že tohle opravdu jeho idea nebyla. Znovu vsadil na Renata s Romaricem, brzy se rozkmotřil s Cigarinim a nakonec končil mnohokrát s Kanoutém na pozici středního záložníka (čímž ho přinutil k sebeobětování, které pak zdravotně odnesl) a jak jinak, se dvěma hroty, Negredem a Luisem Fabianem. A když už se zdálo, že příchod Chilana Medela zastaví gólové krveprolití, Andaluzané zatáhli za loňskou sezónou oponu s 61 obdrženými brankami (historický rekord) a většinou zápasů se třemi obdrženými góly i s Medelem na trávníku.

Marcelino tudíž nemusel být žádný génius aby z povzdálí vypozoroval, kde musí přitáhnout šrouby, kdyby se on stal tím Monchiho vyvoleným. Nakonec rodák z Asturie opravdu casting na horkou lavičku vyhrál a s plným elánem se vrhl do léčení chronické infekce u nemocného, kterému nepomáhají už ani ta nejsilnější antibiotika.

Jenže prozatím je jediným rozdílem mezi Marcelinem a jeho dvěma předchůdci hněv a zloba, kterou dává najevo na tiskových konferencích. Evidentně to nestačí. Ve čtyřech oficiálních utkáních Sevilla ani jednou neudržela čisté konto a celkově obdržela šest branek. Tři v lize a tři v Evropské lize. Před Marcelinem je tudíž dlouhá cesta ke zlepšení nedostatku, který narušuje jeho spánek a zneklidňuje ten sportovního ředitele Monchiho. 

Marcelino je oddaný, a chce i nadále zůstat, rozestavení 4-4-2, které vyvolává neustálé debaty, jestli je správné, nebo by bylo lepší hrát na útočníka jednoho. Nicméně mnohem větší problém může být někde úplně jinde. Na krajích zálohy. Třeba. Ve fotbale, kde už nikdo nehraje po lajně, Sevilla tento styl pořád zatvrzele vyznává s přesvědčením, že má nejlepší křídelní záložníky v lize. Jenže když nemají dostatečnou podporu hráčů, kteří by se jim nabídli na přihrávku...Kanouté už má nejlepší léta, kdy se vyhrávaly trofeje, za sebou a už se tolik nepřibližuje k postranní čáře, aby pomohl krajnímu záložníkovi v nouzi. A výsledkem je, že Navas a Perotti mají jediné řešení ve stále stejné akci: vyhrát závod k brankové čáře a centrovat. Navíc nejsou zas tak skvělí nahrávači, jako třeba Joaquín. Sevilla by určitě obětováním jednoho křídla získala schopnost překvapit, snad by stačilo, aby si míče sbírali ve středu pole, jako to dělal v sobotu Borja Valero. Tím by se zlepšila i defenzivní soudržnost už jen z prostého faktu, že počet hráčů uprostřed hřiště by byl s těmi soupeřovými vyrovnaný. Jestliže se vždycky říkalo, že zápasy se vyhrávají ve středu pole, proč Sevilla tvrdošíjně trvá na tom hrát v této zóně s méně fotbalisty, než ketrékoliv jiné mužstvo?

Gordický uzel zatím nikdo nerozmotal. Je ale vidět, že Marcelino je tím, kdo má největší snahu s tím něco udělat, na rozdíl od svých dvou předchůdců. Alespoň něco.