5 Derbis Nacionales

Další Jihoamerické okénko bude patřit nejžhavějším mezinárodním kláním kontinentu.

5 Derbis Nacionales

Americká mezistátní derby nepřináší o nic menší náboj než derby klubová. Mezi některými státy panuje opravdu velké napětí a řevnivost fanoušků. Vyhrocené mezistátní zápasy jsou zde také daleko častější než v Evropě (55 účastníků) Africe(54) či Asii(46), protože kvalifikace v Jižní americe připomíná klasickou klubovou soutěž, kdy 10 národních výběrů hraje každý s každým doma/venku. Z toho 4 nejlepší výběry se kvalifikují na MS rovnou a pátý se utkává s nejlepším týmem z Oceánie.

5. Argentina- Uruguay (El Clásico del Río de la Plata)

Malý a velký bratr, ač v 19. století Argentina Uruguay okupovala, tak vztahy mezi zeměmi jsou na slušné úrovni. Podobné jako má naše země se Slovenskem. Jedná se zde tedy o vcelku přátelskou rivalitu, kdy můžete v hledišti vidět fanoušky promíchané mezi sebou. Zápas skoro vždy dotváří výborná atmosféra, a když se v Copa Libertadores potkají celky z hlavních měst obou států, tak je napětí skoro hmatatelné.

V roce 1867 je v Buenos Aires založen klub FC, předchůdce dnešní Bocy a vůbec první klub v Jižní Americe, v tomto desetiletí následován dalšími kluby. V roce 1891 byla založena argentinská Primera division. Situace se opakovala i v Uruguayi, jen první klub vznikl 1870 a liga byla založena jako druhá v Jižní americe v roce 1900.

O rok později tu již máme první zápas v La Plata. Odtud i název derby spolu s tím, že oběma zeměmi protéká řeka (río) La Plata, to aby v tom nebyl zmatek.

Mezi malým a velkým bratrem ve fotbale, ale i v dalších sportovních odvětvích, jako byl kriket nebo tenis, nebyla žádná velká mezera a zápasy mezi národními týmy měly stále až na pár vyjímek nádech bratrství a jednoty. Kdy soudružnost mezi oběma státy byla podnícena v průběhu celého dvacátého století hledáním národní identity a její následné udržení před vlnami přistěhovalců z Evropy, nejvíce italských a španělských utíkajících před domácími politickými režimy anebo finanční situací a útěkem za lepším žitím (hlavně obyvatelé jihu Itálie). V obou zemích tak panoval boj zejména vůči evropským emigrantům, kteří začali pronikat jak do pracovních, tak do sportovních sfér.

V průběhu dvacátého století se situace po poslední vlně přistěhovalců po druhé světové válce zlepšila a příval teď pro změnu hlavně německých uprchlíků povadl a situace se ustálila.

4. Chile- Peru (El clásico de Pacific)

Toto třaskavé derby má kořeny až ve druhé polovině 19. století, kdy se aliance Peru a Bolívie rozhodla postavit proti rozpínajícímu se a ekonomicky silnějšímu Chile. Válka mezi Chile a těmito státy byla ukončena mírovou smlouvou v roce 1882 a která potvrdila vítězství ve válce Chile. To získalo značnou část jak pozemního, tak pacifického teritoria obou států. Dále se také rozhořely dohady ze strany Peru vůči svému partnerovi z aliance, že ho málo podporoval v boji proti Chilanům a vztahy - ač ukončené mírovou smlouvou - zůstaly mezi všemi zúčastněnými i nadále napjaté. Trvalo století a kousek, než se vyhrocené vztahy hlavně mezi Peru a Chile začaly zlepšovat a byly podepsány smlouvy o volném obchodu bez cla mezi státy (2009). Největší výhra diplomatů přišla v roce 2012, kdy oba státy sjednotily do pacifické aliance, do níž ještě spadá Mexiko s Kolumbií.

Země se spolu však hádaly i kvůli triviálnějšim věcem - například kdo poprvé předvedl ve fotbalovém zápase "nůžky", Peruánci se také smějí Chilanům za jejich polohu a faktu, že jejich země vypadá jako "nudle". Chilané kontrují tím, že mají daleko lepší ekonomiku a říká se jim Švýcarsko Jižní Ameriky. Hádky probíhají i na moři, kdy Peru hecuje chilské rybáře ohledně lepších úlovků a takto by se dalo pokračovat donekonečna.

Když v roce 2015 jelo Peru na Copa América do země konání turnaje, jímž bylo Chile, tak asistent trenéra peruánského výběru prohlásil, že hráče čeká opravdu tvrdá zkouška a ať nečekají, že jim domácí budou fandit, spíše se musí připravit na pískání a nevraživost..

Peru rozhodně nezanechalo na šampionátu špatný dojem a vypadlo až v semifinálovém zápase právě s Chilany. Domácí ve finále na penalty porazili Argentinu a Peru v souboji o bronz zdolalo Paraguay. Spokojenost tedy panovala v obou táborech.

3. Mexiko- USA

Byla by škoda nezmínit zde toto velké derby. Velké? Někdo by mohl namítnout, že v USA je přece fotbal sportem druhé kategorie. To je sice pravda a "Socceru" se nevěnuje taková pozornost jako americkému fotbalu, basketu anebo basseballu. Spojené státy jsou však velká země, kde si každé hobby najde své příznivce. Fotbalu také dopomáhá 20 milionů legálně přistěhovaných Mexičanů (ilegálů by mohlo být kolem milionů 5 milionů, to však nelze říci s jistotou) a dalších 10 milionů ostatních Latinos z Jižní ameriky.

Zápasy ve 20. století byly dost jednostranné, a to jak z hlediska rivality, kdy Mexičané - ať už imigranti v USA žijící či obyvatelé Mexika - na stadionech výrazně převýšili počtem fanoušky USA a rivalita díky malému zájmu ze strany USA byla jednostranná. To se však v devadesátých letech začalo postupně od MS 94 konaném v USA postupně měnit. Po přistěhovalcích z Mexika přicházely další generace už narozené v USA, které mluvily anglicky plynule a bez přízvuku. V USA k vám hned přistupují jinak, pokud jste hispánského původu, ale nemáte přízvuk, berou vás jako Američana, pokud přízvuk máte, zůstavají vůči vám ostražitější.

Díky menším vazbám na "původní domov" se začalo v americkém národním týmu objevovat daleko více hráčů s vazbami na Mexiko.

Claudio Reyna to před MS 2006 odůvodnil pro německou ZDF tak, že ač se jako malý s rodiči díval na mexický nároďák a týmu fandí dodnes, tak USA je země, která ho vychovala a udělala z něj muže, jakým je. Proto on a jeho další krajané reprezentují "Strýčka Sama" a rivalita mezi zeměmi je pak pěkně vidět.

Mexičané, kteří žijí v Mexiku, obviňují své krajany vyznávající hvězdy a pruhy ze zrádcovství a američtí Mexičané mají zase tendenci se dívat na své krajany svrchu.

Zápas, který stojí za připomenutí, je určitě osmifinále na MS 2002, kdy USA senzačně vyhrály 2:0. Dalo by se říci, že v tomto zápase propukla rivalita mezi oběma státy naplno.

2.Honduras- El Salvador

Fotbal v Latinské americe dost často převažuje spíš jako náboženství než cokoli jiného. V obou výše uvedených zemích je to více než patrné. Pokud nevyhraje jejich klub, tak členové gangů ovládajících obchod s narkotiky vyrážejí do ulic měst. Zde si vybíjí svou frustraci na fanoušcích ostatních klubů či na členech konkurenčních gangů. No a když se prohraje zápas mezistátní a ještě derby, tak se následně vyhrožuje hráčům a jejich rodinám. Po jednom utkání Gold Cupu mezi oběma zeměmi najeli salvadorští autem do fanoušků Hondurasu a několik jich zranili, z toho dva vážně. Odveta následovala o několik let později v zápase kvalifikace na MS, kdy Hondurasané pro změnu udělali výjezd do El Salvadoru, kde stříleli po všem, co se hýbalo. Oběti nejsou známé, ani kolik útočníků bylo na místech činu.

To největší neštěstí se však stalo v roce 1969, kdy vypukla fotbalová válka mezi oběma státy. Napětí mezi těmito středoamerickými národy stoupá. Salvador je maličký a chudý, obyvatelstvem však daleko převyšuje svého bohatšího souseda. V Salvadoru také panuje tvrdý vojenský režim, a tak uprchlíci hledají často útočiště v Hondurasu a Mexiku. Honduras se o uprchlíky však stará jen tak, že se snaží zamezit jejich průtoku do země, a když už jsou v zemi, tak se je snaží co nejdříve vyhnat zpět či do Mexika. Dále jsou tu problémy import/export, ve kterých jde zase o celní daň na výrobky z obou zemí, či na mexickou daň, kterou zařídil Salvador pro Honduras na export z Hondurasu vedoucí přes Mexiko (Honduras nemá v lásce ani Mexiko).

Není se tedy ani moc co divit když v červnu 1969 na mexickém Estadio Azteca vítězí Salvador a pohřbívá definitivně naděje Hondurasnů na postup na MS 1970, tak se Salvadorci slaví i domácí Mexičané.

V Hondurasu se fotbal jí i pije a nejde to takto nechat, musí přijít odveta...

Vláda v Hondurasu si však uvědomovala salvadorskou armádní převahu a na problém chtěla jít hezky pomalu a chytře. Prvním krokem bylo vypovězení diplomatických styků a žádný vývoz z a zákaz exportu přes Honduras. Horkokrevné Salvadorce to rozlítilo a vědomi si své vojenské převahy, rozhodli se 14. července zaútočit. Bombardovali hlavní město. V dalších dnech docházelo k několika dalším leteckým soubojům a salvadorská pozemní armáda se dostala na dohled hlavního města svého soupeře. Nakonec se však stáhla kvůli nátlaku ze strany USA a také nedostatku munice. Obě strany se posléze rozhodly boje ukončit. El Salvador ale podepsal jen smlouvvu o zastavení palby. Nikoliv mírovou. Salvadorští vojáci tak setrvali na území svého souseda ještě dalších 10 let! Bez dalších bojů či nějakých větších šarvátek a po 11 letech byla podepsána konečně mírová smlouva.

Konflikt si vyžádal něco přes 2000 obětí a rivalitu mezi státy ještě prohloubil.

1.Argentina- Brazílie

Zápas o krále kontinentu, a to nejen jeho jižní části, nýbrž celého. Sportovní klání samozřejmě přesahuje i do ostatních částí života a rivalita mezi zeměmi je velká i na poli politickém a geografickém, kdy se oba státy přetahují o statut největší síly Jižní Ameriky. Politické neshody vyvrcholily v 19.století Cisplatinskou válkou, kde proti sobě stály právě Argentina a Brazílie.

Šlo o to, kdo získá vliv nad Uruguayí, Paraguayí a části severu Argentiny. Dalo by se říci, že Argentina vystupovala v roli osvoboditelů výše uvedených území vůči okupující Brazílii, to by však bylo moc jednoduché, zvláště vzhledem k tomu, že 11 let po skončení války a vyhlášení nezávislosti Paraguaye a Uruguaye začala Argentina okupovat Uruguay...

Od této války a a znovunastolení nezávislosti Uruguaye se v následujících dekádách vztahy mezi Brazilií a Argentinou vyrovnaly a státy začaly úspěšně spolupracovat a řešit své vlastní vnitřní problémy, a to hlavně ekonomické a v Argentině ještě neustálý příliv emigrantů z Itálie a Španělska.

Soupeřilo se tak hlavně na poli sportovním, a ač nesmíme opomenout například v obou zemích oblíbený basketbal, tak hlavně na fotbalových kolbištích. Týmy obou zemí spolu sehrály více než 100 utkání za celou historii a daly světovému fotbalu kupu výrazných jmen. Hlediště stadionů a města hostící zápasy mezi týmy si však také užila, ať už pod náporem fanoušků, kdy vzduchem létalo vše, co bylo po ruce, nebo o poznání přátelštější "špičkování" mezi fanoušky o to, jestli je lepší Maradona, nebo Pelé. Fandové byli velmi kreativní a v té době se dalo setkat až s nebývalým množstvím vtipných obrázků - ne však sprostých či urážejících - adresovaných oběma skvělým fotbalistům. Legendy se ale na trávníku kvůli věkovému rozdílu 20 let nikdy nepotkaly.

V Brazílii roku 1964 začala vládnout vojenská junta, jenž vystřídala dosavadního prezidenta Kubitscheka (v roce 1960 se za jeho vlády povedlo dostavit hlavní město Brasilía a je třeba zmínit, že měl české kořeny) a vztahy s Argentinou se začaly zase zhoršovat.

V 70. letech přebírá vojenské vedení i Argentinu a ta začíná tzv. Špinavou válku proti odpůrcům režimu, mezi kterými je velké procento Brazilců, kteří se v průběhu let minulých odstěhovali do Argentiny. Jejich nemalý počet je taktéž popraven, což vztahy mezi zeměmi rozhodně nezlepší.

80. léta přinášejí pád obou režimů a znovunastolení demokracie spolu se vzájemnou kolaborací. Argentinci také s povděkem kvitují, že Brazílie neintervenovala do boje o Falklandy (Malvíny) na straně Velké Británie, i když měla možnost a vzhledem k útlakům Brazilců na půdě argentinské to bylo více než překvapivé.

Od té doby již je absolutně normální že občané obou zemí jezdí za prací ke svým sousedům či na dovolenou, v Brazílii začíná čím dál více fungovat servis ve španělštině a nemálo Argentinců tráví v zemi dovolenou.

Na poli sportovním se však nic neodpouští i nadále, a tak když na MS 98 prohraje Brazílie s Francií 0:3 ve finále, je až do příštího MS v Koreji a Japonsku vysmívaná a prohra rozdílem třídy je připomínána více než často. Po MS na dálném východě jsou na koni zase čerství mistři světa Brazilci, kdy v obou zemích koluje historka či městská legenda, chcete-li, že na pláži na severu Argentiny se producíruje každý den Ronaldinho s dresem kanárků kolem pasu a zlatou medailí. Jen tak, jako kdyby čerstvě objevená hvězda neměla nic lepšího na práci, než provokovat bleděmodré.

Ta největší potupa a výsměch však přichází na brazilském mistrovství před 6 lety.

Do země z jihu proudily davy fanoušků Albiceleste, většina bez peněz nebo jen s málem, která sotva stačila na zpáteční vlak. Na hotel nebo vstup na stadion sotva. Fandové spali, kde se dalo, vždyť pláže v Riu jsou údajně docela pohodlné. Osmého července to přišlo. Němci vypráskali domácí 7:1 a Argentinci nenechali na hostitelích nit suchou. Zatímco Canarinhos plakali, jejich největší rivalové prošli do finále a domácím se vysmívali, kde to šlo. I k pár potyčkám došlo, a to hlavně v Rio de Janeiro. Argentina nakonec skončila druhá a Brazílie v soubojiu o bronz opět zklamala a dostala trojku od Nizozemců, a tak ač máme za sebou již i další MS, Argentinci se dodnes baví na účet kanárků a ještě tento rok 7. ledna bylo k vidění pár vtipných memů vázajících se k 7:1.