Atlético dnes oblékne barvy, které v roce 1911 získalo od Athleticu

Červenobílou kombinaci dnes oblékne Atlético (© as.com)

S příjezdem fanoušků Athleticu a Atlética, španělských klubů, které si to dnes večer rozdají o druhou nejvýznamější evropskou klubovou trofej, se ulice Bukurešti obarvily červenobílým nádechem. Zmíněné barvy, skladba klubového znaku, vášeň a věrnost obou fanouškovských táborů jsou jen některé rysy, ve kterých se pořád podobají dva kluby, které si v průběhu let šly každý svou vlastní cestou. A kuriózně to bude Atlético „mladší brácha“, jenž se může ve finálovém duelu v rumunské metropoli předvést v klasické barevné kombinaci červenobílých pruhů.

Vyprávění, jak se vlastně oba kluby dostaly k červenobílým pruhům na svých dresech už slýchávají malé děti místo pohádek na dobrou noc. Athletic Club de Bilbao, založený v roce 1898 následkem britské průmyslové expanze v tomto koutu španělské země, byl s nadšením přijat u místní omladiny. Fotbal  u zdejších studentů vyvolal bezbřehou vášeň, takže když se museli za studiemi přestěhovat do Madridu, rozhodli se v roce 1903 založit jakousi filiálku baskického klubu v hlavním městě, aby jim po fotbale nebylo smutno. Tak se zrodil Athletic Club de Madrid. Zpočátku to bylo jedno mužstvo, hráči dokonce sdíleli členství v obou týmech. Takže když se študáci vydali na návštěvu svých rodin v Baskicku, nastupovali za původní Athletic Club a naopak. Dresy obou týmů byly modrobílé, svisle rozpůlené, s modrými trenýrkami. Tyto dresy tehdy oblékal Blackburn a vedoucí čintiel tohoto anglického klubu je daroval právě klubu z Bilbaa. Ovšem v roce 1911 se udála příhoda, která oba kluby proměnila v červenobílé lídry pro celé Španělsko. Jeden z členů klubového vedení tehdy cestoval do Anglie a byl pověřen nákupem nových dresů. Jenže zmíněný člověk nemohl sehnat modrobílé Blackburnu a poněvadž se nechtěl vrátit zpět do Bilbaa s prázdnou, rozhodl se, před zpáteční plavbou z přístavu v Southamptonu, koupit několik sad dresů místního týmu, jenž nosil a nosí dresy červenobíle pruhované.

Po návratu domů bez váhání poslal jednu várku i do Madridu a oba kluby tak začaly nosit zmíněné barvy. Trenýrky Southamptonu byly černé, takže klub z Bilbaa změnil i barvu trenek, zatímco v hlavním městě zůstali u trenýrek modrých, které nosil Blackburn.

Postupem času začala být nezávislost obou mužstev čím dál tím zřetelnější až se v roce 1923 Athletic de Madrid definitivně osamostatnil. Po občanské válce mladší z Athleticů prošel vážnými ekonomickými problémy, které vyřešila až fúze s klubem Aviación Nacional, jenž měl vazby na armádu. Tak vzniklo Atlético Aviación, jehož název byl přeměněn na současný Club Atlético de Madrid v roce 1947.

Baskický celek nadále používá anglickou verzi Athletic, i přesto že byl, stejně jako ostatní kluby v době Frankovy diktatury, nucen pošpanělštit jména svých mužstev. V tu dobu se o něm ve zbytku Španělska mluví jako o „Bilbau“, stejně jako se Sportingu říkalo „Gijón“, nebo Racingu „Santander“. Ani cenzura nezabránila, aby fanoušci říkali svému milovanému klubu „Athletic“. Proto když se kdokoliv zvenku zmínil o baskickém klubu jako o Bilbau, dostal pořádně vyčiněno („Bilbao? To je naše béčko!“, hudrovali a uváděli na pravou míru, že Bilbao Athletic je jejich rezerva).

Los colchoneros svému týmu říkaji láskyplně „Atleti“, které je na hony vzdáleno původnímu originálnímu názvu, domácí značka, kterou člověk, jenž není z Madridu, nebo fanatikem rojiblancos, obvykle nepoužívá.

V dnešní večerní bitvě stvořitelé Atlética budou muset obléknout rezervní dresy, zelené s bílými a červenými motivy, které připomínají vlajku Baskicka – Euskadi. Byť tedy nebudou moci hájit na trávníku svoji tradiční červenobílou identitu, alespoň se mohou ztotožnit se zbarvením, které připomíná oblastní původ klubu, který má v tomto regionu velkou důležitost.