Balzám na duši

Miguel Marcos Madera (© mediapunta)

Řekové, to je hodně osobitý národ. Kouří tam, kde to není dovoleno. Jezdí na motorkách bez helmy, protože policajti jim za to nedají pokutu. Parkují na placených zónách, aniž by se obtěžovali vhodit mince do parkovacího automatu. Na stadiónech odpalují bengálské ohně. Stejně tak jsou naprosto rozhořčení nad domácí ekonomikou, ale neváhají vyrazit do ulic manifestovat proti pokusům o záchranu jejich země. Když se to tak shrne, Řekové si prostě dělají, co chtějí.

Před rokem a jedním měsícem zavolal záložníkovi anglického Birminghamu Míchelovi, jeho agent, aby mu oznámil, že pro něj sehnal hostování v řeckém AEK Atény, historickém klubu, který v posledních letech beznadějně vzhlíží k Panathinaikosu a Olympiacosu, co by řecké špičce a na jehož trenérskou sesli usedl krajan Manolo Jiménez. Šestadvacetiletý středopolař, občas až příliž velký kliďas, sbalil bez nějakého většího pátrání a dotazování kufry a vyrazil směr slunné Řecko. 

Už po přistání ho v letištní hale vítal nevídaný houf novinářů, kteří toužili po premiérových fotkách a prvních vyjádřeních pocitů nové posily. Míchel byl tak ohromený, užaslý a zaskočený, že pomalu ani nemohl chodit. Nevěřícně zíral na množství kamer a fotoaparátů, které ho pronásledovaly. „Poprvé jsem se cítil jako celebrita, byl jsem středem pozornosti“, vypráví pořád ještě překvapeně. Již uvnitř auta cestou z letiště mu překladatel vysvětlil, že v Řecku existuje jedenáct sportovních deníků a že média nemají přístup ani k hráčům, ani na tréninky. Mužstva trénují v separé, daleko od objektivů, v podobném stylu, jaký praktikují v Anglii. Takže letištní hala byla jediným možným prostředím, kde se mohli žurnalisti s novým hráčem potkat. Důvod odstupu od fanoušků ale Míchel brzy pochopil. Nešlo o otázku nějakého tréninkového modelu, nýbrž výlučně o bezpečnost.

AEK nastoupil v březnu loňského roku do ligového zápasu v Pireu, oblasti, kterou ovládá movitý Olympiacos. Svěřencům dalšího španělského trenéra Ernesta Valverdeho vyšlo utkání nadmíru dobře. AEK porazili jednoznačně 6:0. Po závěrečném hvizdu ale přestal být hlavním problémem výsledek a začali jím být vlastní fanoušci. Radikální příznivci žlutočerných z hlavního města, vyzbrojeni všemožnými druhy nebezpečných věciček, se zorganizovali s jediným cílem: napadnout své hráče jako odplatu za zahanbující prohru. Za tímto účelem obsadili strategická místa. Výjezd z parkoviště, kudy musel projet autobus s hráči a hotel, ve kterém byli hráči ubytováni a kde si museli vyzvednout svá auta. „Zrádci“ neměli šanci uniknout. Zaplatili tak následky nešťastného duelu. Po několikahodinovém popocházení v útrobách stadiónu všichni pochopili, že radikálové svoje stanoviště jen tak neopustí a bylo třeba najít jiné způsoby, jak fotbalovou arénu opustit. 

V dlouhých intervalech začaly zajíždět taxíky až do útrob samotného stadiónu. Do jednoho z nich, se začerněnými skly, se nasoukal i Míchel. Na zadním sedadle byl ohnutý tak, že skoro ležel. Srdce mu bušilo jako nikdy předtím. Zavřel oči a jen poslouchal rozhořčené hlasy fanoušků, kteří čekali na odjezd klubového autobusu. Řev rozběsněného davu se začal pomalu vzdalovat  a španělský záložník si zhluboka oddechl. Ovšem někteří jeho spoluhráči museli inkriminované místo opustit zavřeni v zavazadlovém prostoru auta.

Míchel, jehož vychovalo Oviedo a do velkého fotbalu nakoukl ve Sportingu Gijón, nikdy nebyl žádným superstřelcem, což se z jeho pozice defenzivního štítu ani čekat nedalo. Nicméně gól téměř z poloviny hřiště, jímž pomohl posunout svůj tým přes Panathinaikos do semifinále domácího poháru, byl opravdu exkluzivní. To, že právě v boji o finále zažije ještě hrůznější zážitek, než ten z Pirea, tehdy opravdu tušit nemohl. Odvetný zápas se hrál na stadiónu PAOK Soluň, který 29 tisíc fanoušků zaplnilo až po střechu. Po bezbrankové remíze musel AEK skórovat, aby šel dál. To se mu díky Dellasovi v závěrečné fázi zápasu přeci jen povedlo a k finále chyběl Míchelovu týmu už jen pověstný chloupek. Když se domácí borci chystali rozehrát ze středového kruhu, vtrhli na trávník domácí hooligans a nekompromisně zaútočili na svěřence Manola Jiméneze. „Viděl jsem před sebou dva ultras se světlicemi v ruce, byli úplně mimo sebe. Zdrhali jsme co to šlo. Úprkem jsme hnali do tunelu, který vede k šatnám a v tu chvíli domácí pořadatelé zatáhli plachtu u vchodu, aby se dovnitř nikdo nedostal. Museli jsme se tam stěží protahovat malinkou skulinou. Vzpomínám si, jak do nás Jiménez kopal, aby nám pomohl dostat se do bezpečí“, vzpomíná nevěřícně Míchel. 

Rozpoutané šílenství pokračovalo i před stadiónem, kde víc než tisíc fanoušků čekalo na bastardy, kteří vyfoukli jejich miláčkům sen o pohárovém finále. Policie rozháněla dav střelbou do vzduchu a hráči AEK mezitím proklouzli nouzovým východem na druhé straně budovy. „Mohu říct, že teď už vím, co to znamená hrát pod tlakem. V Řecku je každý zápas hrozba a reakce fanoušků je nekontrolovatelná. Ve Španělsku je všecno úplně jiné. Getafe je pohodový a rodinný klub. Samozřejmě jsou tu také nároky, ale bez vnějších faktorů, které vás můžou dostat až do stavů úzkosti, které jsem zažil v Aténách. Fanoušci tolik netlačí, jsou chápaví, vděční. Byl to hodně ostrý kontrast“, shrnuje Míchel, jenž mistrovsky diriguje středovou řadu azulones a pobyt v Madridu pro něj představuje balzám na hodně otřískanou duši.