Barco, Madride, už jsme tady!

Deportivo sestupuje do Segunda División (©marca.com)

Před dvaceti lety Deportivo La Coruña postoupilo do Primera División. V Segunda División se poflakovalo od roku 73 a ještě předtím jeho přesuny mezi jednotlivými kategoriemi španělského fotbalu připomínaly spíš jízdu výtahem. Tehdy se Deportivo La Coruña vrátilo do elitní fotbalové společnosti z velké části zásluhou dvou mužů, dalo by se říci nejdůležitějších v historii tohoto klubu: Augusta Césara Lendoira a Arsenia Iglesiase. A právě onu slavnou noc, kdy se Deportivu povedlo postoupit do ligy, na Plaza de Cuatro Caminos, kam chodí fanoušci galicijského klubu oslavovat nejradostnější okamžiky, které jim připraví jejich miláčci, prezident Lendoiro zvolal slavnou větu: Barco, Madride, už jsme tady! Mnoho lidí tato věta zahřála u srdíčka. Klub, který právě postoupil se naparuje před největšími kolosy země a celé Evropy.

Čtyři roky nato bylo Deportivo před závěrečným kolem lídrem prvoligové tabulky. Ovšem titul si fanoušci modrobílých nakonec užívat nemohli, když v infarktovém zápase o němž se poslední týden tolik mluvilo jen remizovali s Valencií a v nastaveném čase dokonce zahodili penaltu. Byl to hodně krutý moment, ten pocit, být tak blízko vytouženému titulu...Sportovní drama pro celý kolektiv, celé město zaplavené slzami. V takové chvíli by bylo tak jednoduché nasměrovat svůj hněv proti Valencii, vyplísnit brankáře Gonzálese za svoje gesto po zlikvidované penaltě, stěžovat si na kampaň organizovanou z Barcelony s cílem namotivovat los ché, vzpomenout si na nějakou tu chybu rozhodčího, proklínat Djukiče...Ovšem nic z toho se nestalo.

Miroslava Djukiče ten večer fanoušci odnesli z Riazoru na ramenou a chvíli poté se hráč dělil o své nejčerstvější dojmy na tiskovce. Arsenio Iglesias hned vzápětí udělil lekci jak zvládnout krutou porážku. Týpek z vesnice, jenž se usadil ve velkoměstě nevyslovil jediné slovo proti nikomu. Spíš naopak. Přidal jistou dávku sebekritky a rezignace. „Myslím, že to tak bylo dopředu dáno. Mužstvo běhalo, nehrálo příliš dobře. Mělo mnoho potíží, snad bylo příliš nervózní. Chyběl nám vstřelený gól“

Po tak trvdém direktu se Deportivo nejen zvedlo, ale zažilo nejslavnější období v historii celého klubu. Hned po roce zvedalo nad hlavu svůj první historický titul Copa del Rey, paradoxně zase proti Valencii. Ovšem tady to neskončilo. V roce 2000 dobyl celek z Galicie ligový titul a stal se tak vítězem z nejmenšího města, kde se nejvyšší soutěž hraje.  Netrvalo dlouho a Depor uzmul Realu Madrid ve finále poháru, mezi fanoušky známém jako El Centenariazo“ další trofej. Kromě toho vyválčili modrobílí žoldáci ještě tři Superpoháry, účast v semifinále dnes již neexistujícího PVP a Ligy mistrů, soutěže kterou hráli pět let v řadě a během tohoto období dokázali dobýt takové kóty jako San Siro, Old Trafford, Highbury, Olympiastadion, Park Princů, nebo Delle Alpi.

Včera večer tohle nevelké město na břehu Atlantiku, kde pobývá necelých čtvrt miliónů lidí, znovu vidělo svoje idoly běhat, ale nehrát příliš dobře. Jak mělo potíže a bylo příliš nervózní a bylo jen jeden gól od toho, aby dosáhlo svůj cíl. Rozdíl je ve velikosti onoho sporovního neštěstí. Vidět jak vaše mužstvo přichází o ligový titul je hrozné, ovšem vidět vaše mužstvo, jak sestupuje do Segunda División je mnohem horší. Nesrovnatelně horší.

Včera o půlnoci se mohl nasměrovat hněv proti Valencii, vzpomenout si na nějakou tu chybu rozhodčího, kritizovat omyly hráčů, proklínat Lotinu, nebo žádat Lendoirovu hlavu...Jenže nic z toho se nestalo. Fandové zůstali na tribunách jako přibití, zvedaje šály a transparenty, jako vyjádření sounáležitosti se svými hrdiny. Mnozí plakali, ale jen málo z nich opustilo svoje místo na tribuně. Celé Deportivismo aplaudovali svým hráčům, děkovalo jim za jejich úsilí a snahu, vyjádřili svoji bolest a někteří z borců na trávníku se po takovém vyjádření úcty a důstojnosti dali rovněž do pláče.

Teď není okamžik na to hledat viníky. Na to přijde čas později. Teď je chvíle na to připomenout si některé momentky. To jak Arsenio přijal neblahý osud, to jak fanoušci nesli Djukiče na ramenou, to jak příznivci v hledišti ukázali, že jsou pilířem a oporou tohoto klubu, který po dvacet let zapisoval do svojí kroniky nesmazatelné okamžiky. Být dojatý z toho, jak se veterán Valerón potuluje po trávníku naprosto zhroucený z bezmocnosti, být hrdý na to, jak rozzlobený Manuel Pablo letěl do kabiny aby přinutil spoluhráče, kteří už opustili arénu vrátit se a poděkovat svým příznivcům za jejich enormní lidskou stránku.

Ovšem tyhle chvíle nebudou trvat věčně. Deportivo se zvedne a možná že ve druholigovém propadlišti stráví jen jediný rok. To dopředu nikdo neví. Ale není pochyb o tom, že dřívě či později La Plaza de Cuatro Caminos bude znovu plná lidí a znovu tu zazní památná věta : Barco, Madride, už jsme tady!