Bek, který řekl "ne" Realu

Javier Manquillo (© atleticojuvb.blogspot.com)

"Vysunuj se!", nabádal gestikulujíc mohutnými pohyby paží záložník Atlética Madrid Tiago svého spoluhráče Javiera Manquilla (18), když se snažil poprvé v nedělním ligovém utkání proti Levante vrhnout zodpovědnost za útočení na pravou stranu a zpozoroval, že klubový odchovanec je o pár metrů zataženější, než by bylo záhodno. Jakmile se více dostal do zápasu a mnohem povzbuzenější od svých kolegů z týmu, Manquillo zabodoval při dalším přenesení hry Tiaga na jeho stranu hřiště, kdy následně polovysokým pasem, jenž prolétl pokutovým územím granotas, vybídl ke skórování poslední dobou trochu zvadlého Adriána Lópeze - 1:0.

"V gólové akci se skvěle našli Tiago a Manquillo", prohlásil po zápase kouč Simeone, aby vyzdvihl perfektní asociaci v čase a zakončení, dvě věci, které mladíkovi tvrdošíjně vtloukají do hlavy v rezervním týmu colchoneros. Alfredo Santaelena, jeho kouč v Atléticu B, s ním  do úmoru opakauje centry v běhu od postranní čáry, aby k překvapivosti přidal i účinnost. V neděli se dostal ke dvěma zásilkám do vápna soupeře a ta první hned skončila gólem.

Silný, rychlý, odolný. Manquillo pod kapotou skrývá motor stavěný na podobné výjezdy podél postranní čáry tam a zpátky. V klubu detektovali, že jeho výkonnostní pokrok je ve velké míře uvězněn v tajemství všech krajních beků, dokázat vybrat správný okamžik, kdy vyrazit kupředu překvapit a zakončit centrem a kdy naopak držet pozici, aby ho protivník nenachytal na švestkách. Javier totiž v sobě ukrývá malého čertíka, jenž ho neustále nabádá k rošťárnám, aby neustále vyrážel kupředu. Až příliš, což je klasický prohřešek všech mladých obránců, kteří se bláhově domnívají, že je všichni budou hodnotit spíš za to, jak útočí, než brání.

Nesmělost, s níž se objevil po utkání v mix zóně, ho zřejmě opanovala i v úvodních minutách střetnutí až do chvíle, než mu Tiago po svém vysvětlil, aby uvolnil až příliš zataženou ruční brzdu směrem k brance Levante. Snad ve snaze neodkrývat příliš svá záda, což je jedna z vad, kterou mu všichni vyčítají. I tak ho ale protivník (El Zhar) během celých devadesáti minut nachytal pouze jednou. Až do neděle Manquillo odehrál v lize pouhých 23 minut proti Deportivu, hodinku v poháru proti Jaénu a pár minut proti Getafe (loni také 67 minut v Albacete) a v Evropské lize jedenáct minut proti Plzni. Do zápasu proti Levante Simeone vsadil raději na něj, jakožto na klasického beka, namísto varianty se stoperem Catou Díazem, jenž zůstal sedět na střídačce. Výběr byl rovněž jasným signálem pro další odchovance, na jejichž adresu už Simeone nejednou veřejně prohlásil, že by pro něj bylo velkým rozčarováním, kdyby alespoň jednoho z nich neusadil v prvním týmu.

Byť věkem Manquillo, španělský reprezentant do 19 let, pořád patří mezi dorostence, hraje v Atléticu Madrid B a střídavě trénuje i s prvním týmem. Ono už jen způsob, jak se vlastně do Atlética dostal, upoutalo pozornost nejednoho fanouška rojiblancos. Přišel totiž z Realu Madrid, jemuž dal vale poté, co o jeho bráchu, dvojče Víctora, jenž nyní hraje v útoku za Rayo B, přestal stát Ricardo Gallego, jeden z tehdejší lidí odpovědných za canteru Bílého baletu. Přes Gallegovo naléhání, aby svoje rozhodnutí ještě zvážil, Manquillo, jemuž bylo teprve čtrnáct, zvolil cestu k největšímu rivalovi - do Atlética. "Přestože jsem byl v Realu, celá naše rodina vždycky držela palce Atléticu". Jenže paradoxně stejné léto, co se oba přesunuli do Cerra, změnil působení i trenér, který oba kluky měl na povel v Realu. Znovu počítal s obráncem, nikoliv s útočníkem. "V ten moment zasedla rodinná rada a po tolika letech, kdy jsme hráli spolu, rozhodla, že bude nejlepší, když se naše cesty rozejdou". A jak řekli, tak udělali. Javi zůstal v Atléticu a Víctor se přesunul do Raya. Jinak rodina byla pro oba ve fotbalové kariéře nesmírně důležitá. Jen si to vezměte. Každý den, co byl trénink, je musel jejich starší brácha, nebo táta, vozit více než 130 kilometrů na tréninky. Nejprve Javiho do Cerra od 18.00, potom Víctora od 20.00 do Vallecas. Mezitím se vždycky jeden z nich zdržel v blízké knihovně a snažil se dohonit školní povinnosti, co to šlo.

Zdá se, že vynaložených obětí dnes určitě nelituje. Zvláště když v neděli celý stadión Vicente Calderóna vyvolával po gólové asistenci jeho jméno. "Měl jsem z toho husí kůži", svěřil se.