Bitva pokračuje

Javier Clemente vs. Míchel

Javier Clemente a Míchel se nemusí. A nemusí se už dlouho. Trhlina ve vztahu mezi aktuálním koučem Sportingu Gijón a Sevilly nastala před téměř dvaceti lety. První z nich tehdy zastával funkci reprezentačního kouče, zatímco Míchel ještě oblékal dres Bílého baletu. Španělská „selección“ hrála na stadiónu Sáncheze Pizjuána v Seville, kde je Míchel akutálně doma, o šanci postoupit na světový šampionát do USA. Souboj s houževnatými Iry skončil jedenáctého listopadu 1992 bez gólů a Clemente rozhodl, že tohle datum si bude Míchel pamatovat jako den, kdy naposledy přetáhl přes hlavu červený dres se státním znakem na hrudi.

„Víc se mi líbí Aldana“, prohlásil rodák z Barakalda, když se ho několik měsíců nato ptali na opakované absence Míchela v reprezentačních nominacích. Adolfa Aldanu posléze následoval Luis Enrique a postup na světový šampionát nechal veškeré diskuze stranou, ačkoliv samotný Míchel se se svým odstrčením nikdy vnitřně nesmířil. Zůstat mimo nominaci, když jste ústřední figurou světoznámé „Quinta del Buitre“, je něco, co se nepromíjí lehce. Vztah mezi oběma kohouty se zhoršil natolik, že si mezi sebou začali skrz média vyměňovat různé štípance. Bitva, která pokračuje i dvacet let poté. 

Filozofie Javiera Clementeho je na hony vzdálena od fotbalového vidění, které charakterizovalo Míchela nejen na trávníku, ale i na trenérské lavičce. „El Vasco“ vždycky upřednostňoval hráče – bojovníky, statečné, zocelené, kteří perfektně vykonají každičký trenérův příkaz. Mezi jeho další základní pravidla patří loajálnost k jeho myšlenkám. Neváhá bránit zuby nehty toho, kdo přijme jeho teorii a zároveň ukázat dveře tomu, kdo se nehodlá přizpůsobit pokynům, které vyžaduje na hrací ploše. Nic mezitím neexistuje a Míchel bohužel patřil do té druhé skupiny. Zejména proto, že jeho hra byla založena na jemnosti a eleganci. Zahrát to spíš krásně, efektně, než prakticky, nezáleželo na tom jak a proč. Jeho kariéra byla těmito charakteristickými znaky protkána. Dokonce i fandové na San Bernabéu na něj nejednou dokázali zapískat, když se nebyl ochoten zapojit do činnosti, která se hodně vzdalovala od toho, co on považoval za opravdový fotbal. Clemente a Míchel jsou prostě dva pohledy na jeden sport, které dělí nepřekonatelná a hluboká propast. 

Do otevřené rány, na kterou postupem času začal padat prach, začal znovu šťourat Míchel. To už dávno pověsil kopačky na hřebík a prostřednictvím svého sloupku v jednom deníku neustále kritizoval hru, kterou předvádí týmy, jež zrovna Javier Clemente koučoval. Bask, který se prsí tím, že ho noviny nezajímají a že je prakticky nečte, si ovšem nenechal utěct jediný řádek. „Urazil mne a já jsem hodně citlivá osoba. Nazval mě lotrem. Nechci s ním mít nic společného. Ruku mu nepodám, zmýlil se a teď si on žije svůj život a já mám ten svůj“, prohlásil kouč Sportingu předtím, než se před dvěma lety potkali na stadiónu při zápase Valladolidu s Getafe, které skončilo bezbrankovou remízou. Stejně jako to před dvaceti lety na Sánchez Pizjuánu.

Návštěva Sevilly na El Molinónu přichystá další stekání dvou znesvářených stran. U Clementeho nevypadá moc pravděpodobné, že by byl ochoten pozdravit svého žáka z reprezentační třídy. Míchel, ve stylu své elegance, ukázal jistou snahu obrousit hrany v jejich vztahu. „Vyhrál dvakrát ligu, byl reprezentačním koučem, to je něco, čeho já nedosáhl. Logicky je potřeba vzhlížet k tomuto typu trenérů“, prohlásil madridista před několika měsíci. Jedno je ale jisté. Pohled na fotbal je u obou jednoduše nesmiřitelný.