Brankář, který neuměl křičet

Kiko Casilla (© google.com)

Čtvrteční dopoledne je v Espanyolu vyhrazeno pro porady u videa a brankáři tento půlhodinový rozbor absolvují každých čtrnáct dní, aby si prohlédli kritické akce, své chyby, ale i úspěšné zákroky. Z důvodu reprezentačních povinností Cristiana Álvareze, jehož Argentina měla za sebou zápas ve Švédsku, byli tentokrát na válečné poradě pouze dva zúčastnění: Tommy N´Kono, trenér gólmanů a Kiko Casilla (26), hlavní aktér nasnímaných záběrů, neboť si místo mezi třemi tyčemi vybojoval díky svoji jistotě, důvěryhodnosti a zejména přehledu při vzdušných výletech za nebezpečnými centry kolem jeho branky. "Zařvu "jdu!", nebo "já!" a obránci vědí, že míč je můj", popisuje s neskrývanou špetkou hrdosti Casilla, vědom si toho, že jde o jednu z jeho velkých předností. Ale dosáhnout toho, aby jeho hlas zaburácel nad všeobecným povykem, který na zeleném obdélníku vládne, ho stálo nemalé úsilí.

Šikovný kluk, který byl stěžejním hráčem týmu ve své vesnici, že dokonce současně nastupoval za žáky (brankář) a dorost (střední záložník), vzbudil zájem u lovců talentů z Nàsticu. Jenže v cestě za přestupem se vyskytla drobná vada, jež celou operaci lehce protáhla. "Když jsem ho chtěl koupit, pro svoji bázlivost a nesmělost sotva mluvil", vzpomíná Franc Artigas, jenž měl tehdy na starost B dorost Gimnàsticu Tarragona. "Nevěděl jsem, co mám dělat, jestli pokračovat ve fotbale, anebo napodobit bráchu José Antonia, jenž hrál volejbal za národní tým".
Nicméně zásah Javiho Roblese, který koučoval A dorost Nàsticu a jenž Casillu zcela náhodou viděl hrát na turnaji "24 hodin sálového fotbalu v Alcoveru" naklonil misku vah ve prospěch fotbalového míče. "Přišel do B dorostu, ale byl tak dobrý, že za dva týdny ho už vytáhli k Roblesovi", vzal si znovu slovo Artigas. V tu dobu se sice Casilla oháněl rukavicemi vskutku bravurně, ale na trávníku sotva promluvil. O tom, že by jako správný gólman pořádně zařval, si můžete nechat akorát tak zdát. "No bylo to pro mne střašné, protože jsem byl hrozně nesmělý, styděl jsem se", vzpomíná, "až mi jednoho dne trenér řekl: 'Buď začneš křičet a dirigovat, nebo půjdeš!". Na to si Robles dobře pamatuje: "Byl to brankář se skvělou postavou, úžasný ve všem kromě řízení a autority. Takže jsem to po něm začal vyžadovat, protože byl až příliš velký introvert".

A na klidného Casillu, jenž chytání miloval už od mala - "byl jsem z těch, kdo si od Tří králů vždycky přál rukavice" - měla tato slova blahodárný účinek, neboť si vzal do hlavy, že musí přidat na decibelech svých pokřiků. Sice to možná bude připomínat scénář pro Hollywood, ale půl roku nato ho podepsal Real Madrid. "Tam už mi to nedělalo takový problém uvolnit se a v Espanyolu už vůbec ne", odhaluje. Ctnost, která mu posloužila k vládnutí v malém vápně a zastavování centrovaných míčů, tak nepříjemných pro každého brankáře. Casilla má v tomto ohledu jasno. "Pomáhá mi výška (192 cm), mám dost sebedůvěry a zbytek je práce. Člověk se rovněž hodně poučí z chyb...Ale pochytat letící balóny, to není nic o intuici, protože nemůžete vystartovat dřív než vyletí míč". N'Kono jde s brankáři při tréninku pořádně do hloubky. Na jednu stranu se zaměřují na to, jestli hráči střílí vnitřkem nohy, nebo nártem - "snadnější jsou ty, když protivníci koupou vnitřkem nohy, protože se točí a nejsou tak prudké", říká Casilla - nebo rozdělí hřiště na pět pomyslných území odkud se rozehrává míč a podle toho se mění postavení gólmana. "V zóně 5 jde míč kousek za středovým kruhem až zhruba do třech čtvrtin hřiště. Zóna 4 sahá až ke kraji šestnáctky...a takhle až po malé vápno", vysvětluje Casilla. A pokračuje: "Raději střely blokuji, než vyrážím pěstmi, nedám tak šanci k dohrání akce, odraženému míči a také není snadné vyrazit balón požadovaným směrem". I když jeho rukavice ukrývají jisté tajemství.

Neoblomný v tom, že musí být bílé, ještě požádal firmu Ho Soccer, aby mu jeho rukavice mírně upravila. "Kromě toho, že mi tam napsali jméno mojí dcery, Ainary, chtěl jsem, aby dali pryč místa s těmi výstupky a místo toho tam dali látku podobné té, z níž se dělají pláštěnky. Takže když se namočí, nejsou tak těžké a drží stejně dobře". A za jeho jistotu jsou vděčni i spoluhráči z týmu. "Je velmi dobrý ve vzdušných balónech. Dává nám hodně důvěry", vyslovil se stoper Colotto. "Dá nám velkou jistotu, ať už při standartkách, nebo centrech ze strany", přidává se Capdevila. Z brankáře, jenž neuměl zakřičet a srovnat si obranu, už nezůstalo skoro nic. "Teď jsem takový malý trenér mezi tyčemi. Neječím tolik, ale musím neustále korigovat, nebo upozorňovat spoluhráče na možná nebezpečí", upřesňuje Casilla. "Je slyšet dobře, to jo", usmívá se Capdevila. Přesně tohle mu chybělo.