Brazilec, jenž našel zálibu v německé mentalitě

Diego Ribas (©mediapunta.es)

Mezi vědci je všeobecně známo, že hurikány soustřeďují svoji největší sílu ve vnějších kruzích, zatímco uvnitř bouře vládne relativní klid. Podobným jevem by se dal charakterizovat i kádr Atlética Madrid v posledních letech. Krajní záložníci rychlí, ostří, průbojní, dvojka útočníků světových parametrů. Jenže ruku v ruce s tím střed pole naprosto kliďounký. Ani nekončící průchoďák fotbalistů tuto neblahou tendenci nezměnil. Jména a milióny létají každé léto na Vicente Calderónu, aby zalidnili pro colchoneros klíčovou zónu. Jenže jejich stopa zanechá stejný otisk jako bouřka, která se rozežene, nebo je vidět někde hodně z povzdálí.

Minulou sezónu Atlético znovu povolalo do zbraně Maria Suáreze po hostování na Mallorce, kromě angažmá Frana Méridy a Brazilce Elíase. Návraty Clébera Santany a Jurada plus lednový příchod Tiaga se datuje do ročníku 2009-10. Banega a Paulo Assunçao rok předtím, Raúl García, Motta, De las Cuevas a znovu Cléber Santana v sezóně 2007-08. Costinha, Maniche a již zmíněný Jurado v létě roku 2006. Pěkně dlouhý seznam, na nějž by se ještě mohli připíchnout Gabi (znovu v Atléticu po peripetii v Zaragoze), Luccin, Colsa, nebo Ibagaza.

Ze všech vyjmenovaných expertů na střed pole snad jen Jurado a Tiago zanechali v kádru rojiblancos nějakou výraznější dojem a rozhýbali hru Atlética v klíčových momentech proti velkým protivníkům starého kontinentu. Tak jako ve druhé polovině oné slavné sezóny, kdy colchoneros vyhráli ve finále Evropské ligy proti Fulhamu a propásli finále Copa del Rey se Sevillou. Z ofenzivního kvarteta Reyes, Forlán, Agüero, Simao již zbyl jen první z nich a Atlético naléhavě potřebovalo  probudit hru ve středu pole. Úkoly spojené se zachytáváním soupeřových výpadů padají na hřbet  Mariovi, Assunçaovi, Gabimu či Tiagovi, jenže nad těmito středopolaři by měl létat někdo, kdo se spojí s Reyesem a bude lifrovat balóny do první brázdy čtyřicetimilionovému Falcaovi, nebo Adriánovi. Tím by měl být Diego Ribas. Jeho první půlhodina na Mestalle a včerejší představení proti Celticu navádí k optimismu. Nicméně to už tady v minulosti bylo a pak šlo všechno k šípku. Takže Diego má před sebou hned dvojitou výzvu: vzpomenout si na fotbal, jaký předváděl ve Werderu Brémy pod Thomasem Schaafem a přesvědčit náročné obecenstvo na břehu řeky Manzanares o své extratřídě po letních odchodech klíčových hráčů.

Diego pochází z rodiny, která rozhodně neprocházela žádnými existenčními problémy, jak jsme u fotbalistů z těchto zemí a u popisu jejich začátků zvyklí slýchávat. Nepotřeboval fotbal k tomu, aby se prokousal z bídy a špinavého předměstí. Když byl malý, cestoval 336 kilometrů, jež dělí jeho rodně město Ribeirao Preto a nejlidnatější město tohoto jihoamerického státu, Sao Paulo. Prostě jen proto, že „miloval fotbal”. Tam se usadil v jedné z nejplodnější líhní celé Brazílie FC Santos, kterou proslavil především Pelé a nyní tak činí extravagantní Neymar a už v útlém věku vynikal svými ofenzivními dovednostmi. V šestnácti si prošel premiérovým křestem v prvním mužstvu a poté co vyhrál titul Paulista přeletěl velkou louži a usadil se v FC Porto, kde se jen těsně minul s José Mourinhem. Ovšem byla to až německá Bundesliga, kde se o něm začalo mluvit v superlativech a postupně se dostávat do povědomí i těch fanoušků, kteří evropský fotbal nesledují zrovna pod drobnohledem. Německo ho okouzlilo hned od prvního momentu, neboť tam bylo „všechno jasně definované, všichni jsou dochvilní, důvěryhodní, což je důležité pro mužstvo. Jsou jasně daná pravidla”. Na tenhle poznatek z minulosti by si mohl vzpomenout právě v Atléticu, kde v určitých fázích zápasu začíná vládnout pořádný chaos. Zejména v těchto herních pasážích by měl Diego do hry vnést potřebný klid a pauzu. Snad už to tentokrát Atléticu vyjde.