Cantera - to nejsou jen hráči

Vicente del Bosque (© ascolor)

„Veškerá práce u záložních týmů je o tom začínat každý rok od nuly. Někdy je to semínko, jindy sazenice, ale pořád začínáte práci nanovo. Někteří hráči slouží jako předloha pro ty, co přicházejí, ale je to jako sklizeň úrody. Nikdy nejsou dva stejní“. To je úvaha Vicente del Bosqueho, která ilustruje filozofii, jíž vtiskl La Fábrice Luis Molowny. Muž z Kanárských ostrovů, učiněná instituce, který seděl dvě desítky let v křesle šéfa cantery Realu Madrid a zakořenil v královském klubu jednu tradici: přítomonost bývalých hráčů Realu coby trenérů v mládežnických kategoriích. Aby se takzvaně recyklovali, otrkali se na trenérské lávce a zároveň podali pomocnou ruku při výchově mladých talentů. Forma myšlení v níž pokračoval právě jeho nástupce Del Bosque a která v prostorách Valdebebas přetrvává dodnes. Od Castilly až po ty nejmrňavější žáčky, všechny tyto týmy jsou vedeny pevnou rukou bývalých hráčů Realu Madrid. V první rezervě José Alberto Toril, muž jenž aktuálně frčí, nejen kvůli postupu Castilly do Segunda División, ale spíš zejména pro výměnu názorů s Mourinhem, přikvačil do klubu v roce 1988 a v prvním týmu vydržel dva roky, kdy si mohl sáhnout na vybojovanou domácí pohárovou trofej v roce 1993.

Real Madrid C válčí v Segunda División B pod taktovkou Manola Díaze, jenž byl v madridské líhni po dobu jedenácti let. Vymazlené mužstvo celé cantery je A dorost, kterou má ve svých rukou Luis Miguel Ramis, jenž hrál v A týmu dva roky a rovněž vyhrál jednou domácí pohár. O stupínek níže najdeme další známé tváře. V dorostu B udílí od letošního léta pokyny Fernando Morientes. V C dorostu zastává funkci asistenta Tristána Celadora Roberto Rojas, jenž se navíc piplá i s klučinami v žácích A. V družstvu kadetů A sbírá zkušenosti na asistentském postu Juan José Vallina. Kadetům B zase předává své poznatky z dráhy profesionálního fotbalisty Rubén De la Red.

Všechna tato jména pouze navazují na dlouhatánský seznam fotbalistů, kteří kdysi oblékali bílou uniformu. Mezi pionýry patřil v tomto směru Miguel Muñoz, jenž po skončení sezóny 1957-58 pověsil kopačky na hřebík a během následujících měsíců trénoval Plus Ultra, klub z Madridu, předtím než od ročníku 1958-59 převzal první tým Realu. O šestnáct let později sice klub opustil zadními vrátky, nicméně ve vitrínách síně slávy Realu po něm zůstala pořádná hromada naleštěného plechu: devět ligových trofejí, dva poháry za triumf v PMEZ, jeden Interkontinentální pohár a dva domácí poháry...Dalším nezapomenutelným jménem z početné listiny je určitě Amancio a jeho Castilla se slavnou „Quintou del Buitre“. „Di Stéfano nám říkal, že když každý rok vytáhneme jednoho hráče, bude cantera vysoce rentabilní. V případě Quinty jich bylo hned pět...“. V následujícím roce, již bez Di Stéfana na trenérském postu El Brujo převzal otěže prvního mančaftu až do 33.kola. Jeho zkušenost mezi elitou ale netrvala příliš dlouho - skončila traumaticky 15.dubna 1985 po památném skandálu s Juanitem, Lozanem, Valdanem a Butragueñem po prohře s Interem Milán v Poháru UEFA. 

V sedmdesátých a osmdesátých letech prošli lavičkami mužstev nižších kategorií Realu Madrid další váleční veteráni jako kupříkladu Grosso (pomáhal Amanciovi v Castille), Sanchís starší (vedl dorost a Castillu), Antonio Ruiz, Eduardo Gonzáles Ruiz, Paco Gento, Paraguayec Sebastián Fleitas či Juan Santisteban, jeden z nejvzorovějších příkladů trenéra, jehož nechal klub odejít. Mezi jeho hráčskými úspěchy se vyjímají čtyři dobyté Poháry mistrů evropských zemí, posléze, už jako kouč, strávil v Madridu dvanáct let, kdy z Castilly pomáhal trenérům prvního týmu (s Miljanicem, Boškovem a Di Stéfanem). „Psal se rok 1988 a Castilla na tom nebyla dobře, takže jsem zašel za Molownym a řekl mu, že potřebuji pomoc. Někdo z vedení musel náš rozhovor slyšet a z klubu rozhodli, že už dál trénovat nebudu. Přeřadili mne na pomocníka Molownyho, jenž byl tehdy ředitel Ciudad Deportiva. Hodně mne to bolelo. No a tehdejší kouč národního týmu Luis Suárez mi navrhl, abych vedl mládežnické reprezentační výběry. Sice uznal, že mě nemohou zaplatit, jako v Realu, ale i tak jsem to vzal“. Od onoho okamžiku vyhrál čtyři evropské šampionáty šestnáctiletých, dva sedmnáctiletých a jeden devatenáctiletých...

Poté, co kormidlo převzal Del Bosque, společně s budoucím trenérem Realu Marianem Garcíou Remónem, vymodeloval generaci, ze které vzešli další trenéři, kteří později praktikovali „doma“ jako Lopetegui, Mandiá, Salmerón, nebo Maqueda a hráči, kteří následně jako lodivodi rovněž došli daleko, ale jinde, Aragón, Aldana, Pepe Mel, či Caminero. 

Věrným Pátkem Vicenteho během dvou výher v Lize mistrů a dvou ligových titulů při působení u prvního týmu (a nyní i v reprezentaci) byl Toni Grande, jenž na Chamartínu strávil půlku života. Člověk oddaný klubu poznamenává, jak by se mělo postupovat: „Je potřeba začít úplně odspoda, poznat i ty nejspodnější příčky fotbalu. V nižších kategoriích Realu jsem byl 15 let, než jsem se posadil na lavičku prvního týmu, jako asistent Capella. Když jsem začínal, nemohl jsem se tomu věnovat ani na plný úvazek. Z práce jsem šel trénovat dorostence. Dneska jde všechno strašně rychle, trenéři chtějí být profesionály co nejdříve. Zčásti i kvůli konkurenci. Trenérů je hodně a trenérských míst málo. Z toho důvodu se bývalí hráči snaží získat to svoje v klubech Primery, nebo Segundy co nejdříve. Dřív jsme mohli vyzrát, noví trenéři to nyní mají mnohem komplikovanější“. Paralelně další budoucí elitní trenér José Antonio Camacho začal udělovat své první lekce v roce 1989. Dostal do péče tým dorostu a nedlouho po nástupu do funkce se svěřil deníku As se svojí filozofií: „Ať se hráči baví, když hrají a ať to dělají s radostí“. V červenci 2004 se mu splnil sen trénovat první tým Realu Madrid, ovšem obrovská radost trvala jen 22 dní, když odstoupil po půtce s Lorenzem Sanzem...

Zvláštní zmínku si určitě zaslouží Rafa Benítez, zázračné dítě, které se vyklubalo z madridské líhně, tedy té trenérské. Fotbalově to tahle skála ve středu pole dotáhla v dresu Realu do Tercera División, jenže jeho hlava se nechala spíš unášet různými herními systémy, taktikou a posedlostí analyzovat moderní fotbal. Ve svých šestadvaceti se vrátil domů coby trenér. A znovu to byl Del Bosque, jenž ucítil talent poté, co ho viděl trénovat v parku děti a byl z toho naprosto paf. Přidělili mu dorost B a ve své trenérské etapě v této kategorii získal dva ligové tituly a dva domácí poháry. Výkonnost každého hráče měl graficky vyznačenou a uchovanou v prvních historických noteboocích, když jeho rivalové ještě používali křídu a dřevěnou tabuli. Když v klubu viděli takový potenciál, neváhali mu financovat cesty na stáže do milánského Covercciana, aby nasál nové metody. I z toho důvodu mu ve 33 letech svěřili vedení Realu Madrid B v Segunda División a Del Bosque si ho vybral za svého asistenta během provizorního působení u prvního mužstva v sezóně 1993-94. V následujícím roce ukázal svoje umění, když dotáhl rezervu na osmé místo ve druhé lize s generací v níž působili Toril, Morales, Dani, nebo Víctor a mihnul se jí i Raúl v jediném zápase proti Palamós. 

Ovšem názorové neshody s Valdanem, kvůli případu Sandro a tlaky, aby stavěl Paca Sanze, syna tehdejšího viceprezidenta Realu Lorenza Sanze, měly za následek, že Rafova trpělivost přetekla a Bílý balet opustil. Jeho pozdější nesporné úspěchy asi není potřeba sáhodlouze vyjmenovávat. Následujícím koučem, na nějž perfektně pasuje označení JASP (španělská zkratka - mladý, ale dostatečně připravený), jenž opustil madridské hnízdo, byl Quique Sánchez Flores. Mistr ligy v bílém dresu ze sezóny 1994-95 potřeboval pouze dvouletou zkušenost v A dorostu Realu Madrid (2002-04), než dostal k dispozici vyhřáté místečko na lavičce prvoligového Getafe.  „Těžko říct, jak dlouhé by mělo být období, než převezmete mužstvo na nejvyšší úrovni. Zkušenost z Madridu mi dala příležitost srovnat si myšlenky. Člověk je má volně pobíhající v hlavě a během prvního roku práce se snaží vytvořit pracovní metodu. Vytvořit ji, řídit ji a nechat, aby se vyvíjela“, vysvětluje. Tento vývoj vykrystalizoval v Evropské lize a Superpoháru Evropy...ovšem pod hlavičkou Atlética Madrid. 

Důsledkem tohoto modelu bylo i to, že exfotbalisti Realu zastávali samozřejmě i funkci vedení celé cantery. „Tvůrce“ prvotní struktury kvalitní madridské líhně byl během padesátých let Miguel Malbo z pověření Bernabéua. Následovali ho v šedesátých letech Pedro Eguíluz (jenž sice nebyl madridista, ale objevil Velázqueze, Grossa, De Felipeho, Garcíu Remóna), později pokračoval krátkou dobu Santamaría, pak dvě dekády Molowny předtím, než byl na jeho pozici jmenován Del Bosque (1990-1999). Pak přišli do vedení mládežnických kategorií Ramón Martínez – Giráldez (2000-2006), Míchel během prezidentského mandátu Calderóna (2006-2008) a aktuálně Toril, jenž rozděluje svůj čas trenéra Castilly s novou funkcí koordinátora nižších mládežnických kategorií.  

José Alberto García Collado, jenž v La Fábrice strávil 49 let, vysvětlil pro novináře deníku As práci Del Bosqueho jakožto ředitele mládežnických družstev: „Naprostá oddanost. Každé ráno přicházel na devátou a domů se nevracel dřív, než v devět večer. Pořád byl v kontaktu s trenéry a ke každému se choval naprosto stejně. Nikdy neměl žádné ego“. Příslovečnou pravou rukou Vicenteho byl nedávno zesnulý Antonio Mezquita, trenér, jenž svoji funkci v Realu vykonával sedmnáct let a objevil, mimo jiných, i Casillase: „Přijel jsem z turnaje na Mallorce a on v kanceláři dával kázání Eto'ovi, protože se měl vrátit v pondělí a přijel až ve středu. Ale hned jak jsem se objevil ve dveřích a vytáhl ensaimadu (speciální cukroví z Mallorky) hádka byla u konce a všichni tři jsme si moc pochutnali...Vicente je úžasný člověk a zlost ho hned přešla“.

V posledním desetiletí to byl učiněný kolotoč trenérů, bývalých madridistů, které odstředivá síla pouťové atrakce vyplivla až do nejvyššího patra trenérské fachy. Někteří se uchytli v prvním týmu, jako García Remón, jenž začal u madridských žáčků a v nejvyšší soutěži si u Realu připsal 13 zápasů v sezóně 2004-05 po odstoupivším Camachovi, další se usadili v Castille. Ať už v Segundě, což je případ Miguela Ángela Portugala (26 kol v sezóně 2005-06, později zakotvil v Racingu), nebo Míchela (2006-07, dnes trénuje Sevillu); nebo Segundě B - Mandiá (2007-08, přešel do Hérculesu), či  Lopetegui (2008-09, současný trenér reprezentace do 21 let).

Jedním z kandidátů prodloužit tento úspěšný odkaz je Fernando Morientes. Začal u dorostu B a minulý měsíc vyhrál své první derby proti Atléticu Madrid. Pod svýma rukama se snaží fotbalově utvářet Maria Hermosa, kterého nechal Mourinho okusit zápasové minuty v prvním týmu během Trofeo Bernabéu a Enza Zidaneho. „Všechno má svůj vývoj. Jsem tu v pravý čas. Být koučem v canteře a k tomu ještě v tomhle klubu je výjímečná mise. Cítím se být vyvoleným. Snažím se kluky poznat i po osobní stránce a formovat je, aby se dostali až mezi elitu. A pokud možno s tímhle znakem na hrudi“.