BLOG: Čech v červenobílém světě

Když jsme s mým kamarádem začali v létě uvažovat o výletu do Sevilly, jednomyslně jsme se shodli že derby bude utkání na kterém musíme být. V srpnu kvůli stávce hráčů bylo přesunuto 1. kolo na místo termínu pro 20. kolo, které bylo naplánováno na 2. května. A právě o tomto dni Vám budu vyprávět, jak jsem si splnil sen. Začíná El derbi sevillano.

Už od rána jsem myslel jen na večer až v 20 hodin na stadionu Ramóna Sáncheze Pizjuána zapíská do své píšťalky pan rozhodčí Delgado Ferreiro a odstartuje jedno z nejlepších španělských derby.

 Po snídani jsme se vydali na prohlídku La Giraldy, věže která ve své době byla největší věží na světě a která je zmíněna nejen v hymně Sevillského FC, ale i v mnoha chorálech fanoušků jímž srdce bije stejně jako mě - červenobíle. Po prohlídce nás čekal oběd na hotelu, kde jsme snědli těstoviny se sýrovou omáčkou v podobě polotovaru jako každý den. Po hodinovém odpočinku u kanálu SFC TV přišel čas. Oblékli jsme si dresy svého milovaného klubu, omotali šály kolem krku a vyrazili směr Sánchez Pizjuán. 

Byly 4 hodiny do zápasu, když jsme usedli nedaleko hotelu na lavičkách na mostě nad řekou Guadalquivir, kde si nás fotili turisti, zřejmě jako jediné fanoušky které bylo možné spatřit v turistické části města. Jelikož pochopitelně kvůli poklesu úspěchů obou klubů klesl zájem lidí o zápas. Neustále jsme probírali sestavy které by mohli večer vyběhnout na trávník, velkou otázkou se stalo, který brankář bude bránit domácí svatyni, jestli po celou sezonu úžasný Javi Varas nebo legenda Andrés Palop pro kterého to bylo poslední derby v kariéře. Oba jsme se spíše přikláněli k druhé volbě, ač jsem si přál aby chytal Varas. Zhruba po půl hodině jsme vyrazili pomalu směr Nervión. Vstupem do metra jakoby vše začlo, jenže to byl pouze slabý odvar toho co se mělo odehrát přibližně za 20 minut. Po vystoupení na zastávce Nervión už bylo lehce slyšet že se něco "nahoře" děje. Po pár vyšlapaných schodech jsme nabrali směr La Espumosa, hospůdka, která je pár metrů od stadionu a kde se schází fanoušci domácích před zápasy.

Čím blíž jsme byli stadionu tím více bylo slyšet skandování doprovázené bubny zfanatizovaných fans. Prošli jsme mezi Sevillistas k hospodě, kde jsme se chtěli vyfotit na památku. A toho si všimnul vyčnívající kluk tmavší pleti a nabídl se, že nás vyfotí oba. Souhlasili jsme. Po krátké debatě, nás představil své partě kamarádů, kteří nás obdivovali jakou dálku jsme absolvovali kvůli tomuto utkání. Když jsem se vžil do té atmosféry okolo stadionu přišlo mi, jako bych znal těch stovky skákajících lidí v dresech, tričkách s nápisem "Antibeticos" nebo mikinách Biris Norte. Po pár "zazpívaných" chorálech, které musím ještě díky mé špatné španělské výslovnosti doladit jsme se rozhodli už jít na stadion.

V rukou jsme drželi vstupenky do V.I.P sektoru, jenž nesl jméno Juana Arzy. Lístky jsme obdrželi zejména díky ochotnému tatínkovi mého kamaráda, který nám je domluvil přes ředitele protokolu v Seville. Přišli jsme k pohledné slečně, která stála u tohoto sektoru, raději jsem nic nezkoušel drmolit ať už španělsky nebo anglicky, a tak jsem pouze gestikulací naznačil kam si máme jít sednout. Posadili jsme se na svých místech a s úsměvem na tváři sledovali rozcvičku obou týmů. Zatímco Babá Diawara se pokoušel kouzlit s míčem u střídaček v bagu, základní jedenáctka se poctivě připravovala na derby. Poté hráči odešli do kabin, vyslechnout si poslední pokyny, mezitím Biris připravil úžasnou atmosféru. Těsně před zápasem tisíce fanoušků hlasitě řvalo "Vamos mi Sevilla, Vamos Campeón". Při nástupu hráčů doprovázené hymnou domácích na hřiště vhodili několik světlic, které byly ihned odklizeny pořadateli. Po doznění hymny čekalo hráče 90 minut soubojů a úporného boje s odvěkým rivalem.

Vstup do utkání vyšel nejlépe jak mohl. Trochowski po přešlapávačce poslal polovysoký míč před malé vápno, tam si seběhl Álvaro Negredo - "Góóóóóól" vykřikl jsem, jako jeden z mála ve V.I.P sektoru, kde mě chvílema přišlo že ty lidi snad nepřišli na fotbal. Negredo krásně levačkou prostřelil Fabricia, který po zbytek zápasu neměl mnoho práce. Po výborné půlhodině hry ze strany domácích, přišel mírný herní útrum, který vyvrcholil 3 minuty před koncem poločasu. Po faulu Garyho Medela přezdívaného "El Pitbull" na Santa Cruze, se postavil k míči zhruba 2 metry za vápnem střelec gólu z minulého derby Beňat. Ten poslal křižnou střelou míč do tyče a následně do brány, přibližně ze stejné pozice jako před čtyřmi měsíci.

O poločase jsme se rozhodli že kvůli atmosféře na severní tribuně se přesuneme blíže. Ještě jsem u stánku polkl jeden nepříliš chutný španělský hot dog a vydali jsme se jinam. Konkrétně asi na 10 metrů od Biris Norte k rohovému praporku blíže k bráně Sevilly. Tam jsme byli teprve ve své kůži. Celých pětačtyřicet minut jsme drželi tempo s domacími ultras a hnali svého miláčka za vítězstvím, to se však nakonec nepovedlo. Fotbal v 2. poločase nebyl příliš pohledný, kromě nevybíravého zákroku Negreda na Nélsona, po kterém klidně španělský reprezentant mohl obdržet červenou kartu se nic zajímavějšího nedělo. V poslední minutě fauloval na hranici vápna Fernando Navarro a já věděl že je zle. Ve zdi se postrkovali hráči, z nich to odnesl druhou žlutou v zápase Medel a musel do sprch o pár minut dříve než jeho spoluhráči. Míč si postavil kdo jiný než Beňat a poslal míč pod zdí o tyč do brány. Horší pocit jsem snad nezažil, když tým mého srdce obdrží gól v poslední minutě derby a prohraje. Seděl jsem zdrcený s rukama zakrývající mi obličej, v hlavě mi probíhala nevydařená sezóna, výsledkově nejhorší za posledních 10 let a k tomu ještě prohrát derby? Ale dnes vzpomínám na ten zápas s jinými pocity. Byl to nejkrásnější zážitek v mém životě. Hned bych se tam vrátil, stejně jako každý kdo podobný zážitek už má za sebou a Ti kteří ne? Těm přeju hodně štěstí k tomu, aby se jim povedlo to samé jako mě v květnu roku 2012.

{fn.GALLERY(85)}