Cesta za snem

Leo Baptistao (© google.com)

Cesta za snem. Takhle stručně by se dala pojmenovat autobiografie Lea Baptistaa, útočníka, jenž v letním přestupním termínu posílil Atlético Madrid. Je to nějakých dvacet let co u nás vyšla taková brožovaná knížka, jejíž název byl naprosto shodný, akorát v množném čísle a vyprávěla příběhy českých hokejistů, kteří si museli proklestit trnitou cestu ke svému snu, startu v NHL. Ani štreka mladého Brazilce za jeho touhou nebyla nijak hladká, nově vyasfaltovaná, čtyřproudová dálnice. Kdeže! Přesně naopak. Jednalo se spíš o kamenitou stezku plnou nástrah, zranění, nemocí, rizika a byrokratických překážek, ovšem zároveň odvahy, smělosti, srdnatosti. Vše začalo v šestnácti letech, kdy se Leo (to je nejraději, když mu takhle říkají) rozhodl opustit svůj rodný Santos v Brazílii a podniknout dobrodružný výlet do Španělska. Chtěl prostě jen vyzkoušet štěstí v zemi pod Pyrenejemi. Blízký známý Leova otce, jenž se věnuje přesunu mladých fotbalistů z Brazílie do Španělska, ho vyburcoval a Baptistao neváhal. S kufrem narvaným iluzí a nadšení se usadil v letadle.

Úroveň obtížnosti jeho mise by se dala označit za maximální. Přiletěl sám, bez doprovodu. Celá rodina a ostatní blízcí lidé zůstali doma na jihoamerickém kontinentu. Aby se náročnost jeho fotbalové výzvy dal ještě zveličit, je třeba připomenout, že mladičký Leo nikdy nehrál fotbal v jedenácti hráčích. Celou dobu se totiž v Brazílii formoval na hřištích pro sálovou kopanou, ve stísněném prostoru hal, kde se hraje pět na pět, což je v této zemi něco naprosto běžného. Tam se v mládežnických kategoriích „velký“ fotbal nepraktikuje, pouze sálový. Stačí si jen projít vzpomínky některých hvězd jako Deca, Neymara, Ronaldinha, s nimiž sdílel klub od deseti let v Santosu. Všichni tihle začali hrát fotbal s kopačkami s hladkou podrážkou, bez špuntů.

Nicméně díky tomu měl Baptistao vytříbenou techniku, perfektní práci s balónem, na druhou stranu mu působily značné potíže rozměry velkého hřiště, nebo jak rozdílné jsou obě herní varianty, byť mohou působit zdánlivě podobně. Ani to ale Lea, který přišel do Španělska bojovat za svůj sen, nepolekalo. Sebral veškerou odvahu, vědom si svých slabin, ale i předností.  Podařilo se mu vydyndat zkoušku v Getafe, kde okouzlil. Jenže...Objevil se první problém – klub z předměstí Madridu neměl hráčskou rezidenci, kde by mohl přebývat, pro fotbalistu jeho věku něco nepostradatelného. Takže nabídku klubu, jemuž velí Ángel Torres, musel zmuchlat a zahodit do koše.

První pokus nevyšel, ale z nadšení mu neubral ani ň. V Getafe Baptistao ukázal, že má dostatečnou kvalitu na to, aby se v pohodě usadil na soupisce některého elitního dorosteneckého týmu. Překážka neměla se sportovní stránkou vůbec nic společného. I proto dál bojoval a brzy se mu naskytla šance předvést se mládežnickým trenérům Raya Vallecana. Na trávníku znovu exceloval. Rayo mu nabídlo dorosteneckou smlouvu, včetně ubytování v klubové rezidenci. Přešně po tomhle Baptistao toužil a neváhal okamžitě kývnout, snad aby si to ještě nerozmysleli. No a jeho dráha nemohla začít lépe. Leo se stal jedním z tahounů dorostenců Raya v sezóně 2008-09. Jenže zatímco na zeleném koberci si užíval měrou vrchovatou, mimo něj věci tak pozitivní nádech neměly.

Leo byl ve Španělsku sám, bez rodičů, kamarádů, společnost mu dělal jen fotbalový míč. Když se ho na toto období poptáte, bez uzardění přiznává, že dost často bulel, trápil se a myslel na návrat do své domoviny. Rodiče mu neustále opakovali, když nebude šťastný, ať se vrátí. Jeho štěstí vždy stavěli nad to hrát fotbal, na což Baptistao vždy hrdě vzpomíná. Díky snu stát se fotbalistou sice celému trápení odolal, ale nakonec se stejně do Brazílie vrátil. Nuceně. Zrovna když měl největší fazónu a začínal zanechávat v dorostenecké kategorii pořádný otisk, připletla se do jeho cesty za snem otravná hepatitida. Raději se odjel léčit domů, než zůstávat ve Španělsku.

Sice se v Brazílii řádně vykurýroval, ovšem po návratu do Madridu ho rány osudu nepřestávaly stíhat. Kvůli tomu, že je cizinec a ještě nedosáhl plnoletosti – v tu chvíli bylo Leovi čerstvých 17 – mu fotbalová federace odmítla udělit národní registraci, jelikož Rayo příslušelo do národní kategorie. To, k čemu nedošlo rok předtím, v tomto ano. Aby mu vedení nebránilo ve vývoji, poslalo ho na roční hostování do San Fernanda de Henares, kde odehrál celou sezónu 2009-10.

Na startu té následující, v srpnu, už se dočkal dortu s osmnácti svíčkami a tudíž nějaká nařízení, díky kterým trpěl v sezóně předchozí, mu mohla být ukradená. Ten rok válel za dorostence v División de Honor a rostl jak herně, tak i lidsky. Díky dobře zvládnuté sezóně se objevil na radaru tehdejšího trenéra A týmu José Ramóna Sandovala, který si ho vzal do letní přípravy franjirojos. Kouč nad ním začínal vážně uvažovat coby právoplatným členem prvního mužstva, zrovna ve chvíli, kdy se Rayo vrátilo z druholigového očistce. Sen na dosah ruky. Jenže na Leově cestě se vyskytly další balvany, kterým se musel vyhnout.

V již zmíněné letní přípravě s prvním mančaftem si Baptistao prošel zápasovým křtem ve Vallecas na turnaji o trofej Teresa Rivero. Jenže jak se ukázalo, neštěstí ho ne a ne opustit. Pár minut poté, co naskočil do arény, si zlomil levou klíční kost, díky níž si musel dát pauzu na víc než měsíc. Tím se mu hodně oddálil vytoužený debut v Primera División. Tak blízko byl a zároveň tak daleko. Zahrát si v nejvyšší soutěži na dosah ruky. Cíl odložen. Rekonvalescence a návrat do míst, které měly být v této sezóně jeho přirozenými – béčko v Segunda B vedené Raúlem Jimenem. Znovu obul kopačky, v Segunda B proti Getafe B, jenže po dvou minutách bolestivý výkřik a...obnovené zranění. Nálada na bodu mrazu, spíš hodně pod ním. Vážně uvažoval nad tím, že nechá fotbal, vrátí se domů do Brazílie, do Santosu, k sálovce.

Jenže touha v závodě s opakovaným startem znovu předběhla frustraci a nostalgii a Leo si po dvou měsících znovu přetáhl bílý dres s červeným pruhem, byť jen ten béčka. Zranění už mu v té sezóně zamávala na rozloučenou a Baptistao si za Rayo B připsal 17 startů, v nichž čtyřikrát skóroval. Jenže na trávníku nebyl vidět ten nadšený fotbalista jako v dorostu. Nicméně jeho kvalit si povšiml Paco Jémez, nový trenér Raya pro sezónu 2012-13 a druhou příležitost během letního drilu už si nenechal utéct mezi prsty. Zůstal. V prvním ligovém souboji proti Zaragoze ještě nenastoupil. Ale ve druhém jelo Rayo do Sevilly, k souboji s Betisem. A Paco Jémez hned na začátek překvapil: Baptistao – od začátku! S číslem 29 na zádech jeden den před jeho dvacátými narozeninami. Kvůli tomu sem přišel, zahrát si v Primera División a podařilo se mu to.

Zápas na Benito Villamarín nebyl jen normálním premiérovým zápasem. Bylo to jeho představení excelentní společnosti, španělské lize. Už po dvou minutách Leo natáhl po levé straně krok a naservítoval první gólovou asistenci Pitimi. O hodinu později již mohl slavit svoji premiérovou trefu, která navíc zajistila Rayu tři body do tabulky. Od té chvíle už na něj mířily objektivy fotoaparátů a kamer, mikrofony nevyjímaje. Usadil se v základní sestavě, jako falešný střední útočník madridského klubu. Celkem 31 zápasů, z toho 29 v základní sestavě, sedm gólů.  Ale to nejdůležitější – stal se plnohodnotným hráčem Primera División, to po čem snil od roku 2008, kdy se s jedním kufříkem v ruce vysoukal z letadla na letišti Barajas.

Ještě jeden pech si počíhal na rodáka ze Santosu. Zrovna ve chvíli, kdy sportovní ředitelé velkých klubů začali větřit zajímavou kořist, si opět zlomil proklatou klíční kost. Tentokrát na pravém rameni. Byl duben a tím pádem měl mladý Brazilec po sezóně. Nicméně Atlético Madrid, které si na jeho přestup myslelo již dávno, neupustilo od svého záměru ani přes další zdravotní ťafku, získalo ho do svých řad a kasa ve Vallecas hned nakynula o přibližně šest milionů eur. Snad jen Lea trochu mrzelo, že se s věrnými fanoušky nemohl rozloučit tak, jak by si asi přál, tedy na trávníku, kdy by se vzduchem sborově linulo jeho jméno a naposledy by si poslechl píseň „Pirátský život“ od místních Bukaneros, která se mu vryla pod kůži.

Teď Baptistao začal novou etapu své kariéry plné zkoušek, které mu do cesty narafičil osud. V Atléticu si zahraje o tituly, vyzkouší si Ligu mistrů a v lednu se znovu vrátí do Vallecas, kde zcela jistě sklidí zasloužené ovace. Protože právě tam všechno odstartovalo. Tam se začal zhmotňovat jeho sen, kvůli němuž opustil milovanou Brazílii. Jeho boj přinesl zaslouženou odměnu. Ale tady se Leo zcela jistě nezadrhne, bude určitě nadále pracovat na svém fotbalovém vývoji a překoná všechny zátarasy na dráze.