Chudí příbuzní, kteří vedli ligu

Sporting Gijón ze sezóny 1979-80

Levante si prožívá svůj pravý americký sen. Ve Španělsku a možná i v polovině Evropy se o tomto klubu z Valencie mluví pravděpodobně víc, než o největších atrakcích Pyrenejského poloostrova: Realu a Barçe. Pravda, jsme teprve v osmém ligovém kole a je sakra brzy na nějaké analýzy a spekulace. Přesto granotas ze stadiónu Ciutat de Valencia pořádně rozvířili prach a na svou stranu získali nejednoho nového sympatizanta.

Při pohledu zpět do historie ale zjistíme, že Levante není prvním týmem s nálepkou outsider, jenž se po osmi kolech vyhříval na vedoucí pozici prvoligové tabulky. Ve čtyřicátých letech se to podařilo Espanyolu, Celtě Vigo a v ročníku 1950-51 se na výslunní dokonce vyhříval i Real Valladolid. Byť se najdou vyjímky, kdy největší favorité začali soutěž špatně a na titul dosáhli až díky stíhacím jízdám v průběhu šampionátu, ve většině případů byli na první pozici po osmém kole Barça, nebo Real, občas Atlético, Valencia či Sevilla. 

V minulosti ne tak vzdálené nalezneme několik příběhů podobných těm, které právě zlatým perem píše do své kroniky klub z Orriols. Sporting Gijón v květnu roku 1976 spadl do Segunda División. Ovšem hned po roce se vrátil a následující dvě sezóny skončil na pátém, respektive druhém místě. 4.listopadu 1979, kdy bylo na pořadu osmé kolo tehdejšího ročníku, remizovali rojiblancos v Almeríi 0:0 a udrželi další týden vedení, které statečně hájili ještě v následujícím kole. V desátém už je ale sesadil z trůnu Real Madrid, který později celou ligu vyhrál, nicméně Sportingu se podařil vybojovat skvělou třetí příčku. V tehdejším týmu zářili brankář Castro, Cundi, Joaquín a nad nimi všemi vyčníval legendární Quini, který onu sezónu překonal soupeřovy gólmany hned ve 24 případech a po jejím skončení přestoupil do Barcelony.

V sezóně 1992-93 to byla podobná senzace jako nyní Levante. Nikdo tehdy nemohl tušit, že Deportivo La Coruña jednou vyhraje ligu a dva domácí poháry a pro všechny bude existovat jediné označení tohoto klubu: Super Depor. Tým z Galície vedl tabulku od samého počátku a Djukič, Mauro Silva, Fran, nebo Bebeto pod vedením Arsenia Iglesiase první příčku dokázali bránit až do kola desátého. Pak celek, jenž rok předtím jako nováček s vypětím všech sil uhájil prvoligovou příslušnost, ukořistil ve druhé polovině soutěže vedení ještě na pár kol, aby nakonec skončil na výtečném třetím místě. Hned v následujícím ročníku byl jednu proměněnou (nebo spíš neproměněnou) penaltu od dosažení ligového primátu.

Gól Bola osm minut před koncem zápasu na Mendizorroze proti Alavésu dal klíč k první pozici v tabulce po osmém kole ligového ročníku 1999-2000 dalšímu chudému příbuznému, Rayu Vallecanu. Mužstvo z madridské čtvrti Vallecas mělo podobný začátek jako letos Levante. Získalo si přízeň fanoušků a povedlo se jim dokázat, že i skromné týmy mají možnost užívat si slávu, byť většinou trvá jen pár týdnů. Tehdejší Rayo se mohlo spolehnout na trenérské kvality Juande Ramose na kapitánském můstku a Carlose Llorense, Lluíse Cembranose či Bola na zeleném pažitu. Rayo nakonec ligu dokončilo na deváté pozici. Na evropské poháry to sice nestačilo, ale prémii za podařenou sezónu nakonec od UEFy přeci jen dostalo. Organizace, která zastřešuje evropský fotbal totiž losovala jednu místenku v evropských pohárech mezi nejslušnějšími týmy celé Evropy a tady se na Rayito usmálo štěstí.

Další mužstvo prostého původu z předměstí Madridu vedlo španělskou ligu v roce 2005. Getafe pod vedením Bernda Schustera mělo skvostný vstup do soutěže a v osmém kole po jasném vítězství nad Zaragozou 5:2 znovu vystoupalo až na vrchol prvoligové hory (ligu vedlo i po třetím a šestém kole). Tehdejším tahounem byl především Dani Güiza, jenž se nakonec se svými spoluhráči musel spokojit „pouze“ s devátou pozicí. 

Jak to nakonec dopadne s Levante? Jak dlouho budou snít svůj sen? Čas a samotný fotbal vyřknou definitivní ortel, nicméně z historických análů ho již nikdo nikdy nevymaže.