Cicinho - o jedenáct obránců později

Cicinho (© flickr.com)

Před více než čtyřmi lety, druhého července 2008 pózoval Daniel Alves fotografům před obřím znakem Barçy, kde tradičně ukazují palce nahoru nové posily katalánského velkoklubu. Pokladna Sevilly byla v tu chvíli pořádně napěchována milióny eur, které v průběhu let za různé bonusy nabobtnaly až na částku celých čtyřiceti dvou. Jenže od té doby nastalo nekonečné srovnávání na postu pravého obránce. A ve většině případů tato srovnání končila katastroficky.

Snad je na to ještě hodně brzo, může se to zdá možná i lehce riskantní, ale zdá se, že Cicinho, Brazilec jako jeho někdejší předchůdce, konečně bude tím pravým bekem, jenž tolik chyběl na soupiskách, které měli k dispozici Manolo Jiménez, Antonio Álvarez, Manzano, Marcelino a jako poslední Míchel. Jenže dojmy a pocity, které zanechal v prvních zápasech v dresu Sevilly vzbuzují bezbřehý optimismus, občas připomínaje tolikrát oplakaného krajana. 

Vypadá to, že marné a poměrně nákladné hledání, které trvalo více než čtyři roky a proměnilo okraj zadní linie v jedno velké přehlídkové molo, na němž se producírovali fotbalisti různé barvy pleti, sestřihu a ceny, je u konce. Nenabídli ani defenzivní jistotu, ani vlohy zapojit se do podpory útoku, jedni z toho důvodu, druzí zase kvůli něčemu úplně jinému. Byli tu černoši – Dabo, mulati – Konko, blonďáci s dlouhými vlasy – Stankevicius, opálení se stejně dlouhou dekou – Sergio Sánchez...V součtu Sevilla angažovala šest specialistů na pozici pravého krajního obránce, jenže nakonec na tomto proklatém místě v sestavě pravidelně nastupovalo dokonce fotbalistů jedenáct (když připočítáme Lunu z posledního derby proti Betisu, tak dvanáct). Byla dokonce sezóna, kdy klasický pravý bek nebyl na soupisce ani jeden. Například v ročníku, kdy Sevilla paradoxně skončila třetí a Mosquera s Crespem, především tedy Kolumbijec, zastávali defenzivní roli u pravé postranní čáry během působení Manola Jiméneze. 

Ještě v době, kdy byl nynější bek Barcelony v kádru klubu ze Sánchez Pizjuánu, zvážilo vedení andaluzkého klubu skutečnost, že pro působení v evropských pohárech by bylo dobré mít širší kádr a koupila ze Stuttgartu  Andrease Hinkela za 4 miliony eur. To se psal rok 2006 a německý reprezentant si na španělském jihu, logicky, příliš nezakopal. Odehrál víc zápasů v pohárové Evropě než v lize. Za dvě sezóny co v klubu vydržel nastřádal pouze patnáct ligových bitev a jen do čtyř nastoupil od úvodního hvizdu arbitra. Prostě smůla. Mít před sebou takový kolos, jakým je Dani Alves, jenž odehrál skoro všechno, nikdy se nezranil a ani neunavil, to se těžko dostáváte do hry. 

Tehdy na Sánchez Pizjuán dorazil coby posila i Khalid Boulahrouz, se slibem, že bude hrát ve středu obrany a ne na kraji, jako v Holandsku, nebo Chelsea. Popravdě řečeno nehrál ani jedno ani druhé a doteď jeho hostování patří mezi největší propadáky klubového vedení. Nekonečné potíže s třísly, které však kluboví lékaři neodhalili, byla jeho neustálá omluvenka a takhle promrhal celý rok, než se vrátil na Stamford Bridge.

V létě, kdy Daniel vyměnil dres, Sevilla rozhodla, že zvládne sezónu s Crespem, odcovancem, jehož původní specializací byl sice jiný post (sezónu 2007-08 se objevoval především na levém beku), ale ochotně zaskočil na jakékoliv pozici a dokázal si odehrát to svoje. V kádru byla už rok rovněž jedna z nejkontroverznějších posil všech dob. Kolumbijec Aquivaldo Mosquera, za nějž vedení vysázelo osm milionů eur a zuby nehty hájilo jeho čest, byl od prvních dnů v Seville terčem posměchu a kritiky nejen fanoušků, ale i mužů od novin. Neohrabané Mosquerovy pohyby ani jiné reakce vyvolat nemohly a Juande Ramos ho šmahem vyškrtl ze svých plánů o ideální sestavě. Jenže jeho útěk do Tottenhamu přehodil horký brambor do rukou nástupce Manola Jiméneze, jenž ho musel používat téměř vždycky jako pravého beka. V kádru, kromě Crespa, žádný jiný čistokervný pravý obránce nebyl. 

Nedostatku si zřejmě všimli i Monchi a spol. A díky finanční injekci za postup do Ligy mistrů klub z nerviónu zainvestoval do palčivého místa v sestavě. A ne málo. Za devět miliónů eur měl s prokletím na pravé straně skoncovat Abdoulay Konko. Rodák z Marseille se senegalskými a marockými kořeny nebyla špaatná volba, bohužel, aby sázka vyšla na sto procent, chybělo to nejdůležitější. Hráčova ochota a vůle v okamžiku, kdy si měl plnit svoje povinnosti. On totiž nechtěl skoro nikdy, vymýšlel si různá zranění, se spoluhráči se taky nějak zvlášť nezžil. Suma sumárum za tři roky 44 ligových zápasů, 29 v základní sestavě.

V lednu 2010, při pohledu na aktuální stav uzavřela Sevilla se Sampdorií hostování Mariuse Stankeviciuse, litevského stopera, nebo krajního beka. Jenže ten kromě skvělého autového vhazování neukázal skoro nic. Ještě v té samé sezóně, přesněji v jejím úplném závěru, se objevil Cala. Nejprve jako stoper a později pod Antoniem Álvarezem jako krajní obránce.

Klub se zřejmě poučil z toho, kolik peněz vyhodil za Konka a změnil pro nadcházející ročník strategii. Přišla tudíž chvíle pro Daba, Senegalce, jenž dorazil jako volný hráč ze St. Etienne a s nímž se nabízela možnost pokrýt oba kraje obranné linie. Později se ukázalo, že nebyl platný ani na jednom. Mezitím selhal pokus o přivedení Jésuse Gámeze z Málagy, neboť sevillský Lolo, jenž měl být součástí výměny na trase Sevilla - Málaga, neakceptoval podmínky smlouvy, kterou mu předložil klub z La Rosaledy. Sevilla tudíž musela najít jiné řešení, jímž se nakonec stal Sergio Sánchez. Sice trošku dražší, než by vyšel trejd s Málagou (2,5 milionu eur), ale zase univerzálnější, neboť mohl nastupovat i ve středu zadní řady. Pomineme-li srdeční problémy, které ho na nějakou dobu odloučily od fotbalu, po návratu do fotbalového života se párkrát chytl s Manzanem, především kvůli tomu, že nechtěl hrát na kraji obrany, ale uprostřed. Odehrál čtrnáct zápasů. Cáceres, jenž přišel jako stoper, nakonec skončil jako pravý bek a v lednu zamával na rozloučenou, aby těšil svoji hrou fanoušky Juventusu. Posledním v řadě byl Coke. Ten během své první sezóny naznačil jisté pochybnosti a nedostatky. V plné nahotě se ukázalo, že fotbal v Segunda División je zkrátka úplně něco jiného, než o patro výš. Cicinho prozatím tenhle neutěšený trend mění. Nebo to zatím alespoň vypadá a v Seville si ťukají na dřevo, na zuby a já nevím na co ještě, aby to nezakřikli.