Cizinci - rekordmani

Carboni, Perea a Mauro Silva (©donbalon.com)

Luis Amaranto Perea přišel na Vicente Calderón v létě roku 2004. Byl jednou z mnoha posil, které tehdy Atlético angažovalo ve snaze zahájit nový projekt pod taktovkou Césara Ferranda, který ve funkci vystřídal Gregoria Manzana. Luccin, Pablo, Gronkjaer, Marcelo Sosa, Antonio López, Richard Núñez, Leo Franco, Velasco, Colsa, Sergio Aragoneses...a Perea. To byla jen některá jména, která měla dovést colchoneros na vyšší příčku v tabulce, než byla ta sedmá z uplynulého ročníku. Kdepak. Atlético se ještě víc propadlo a skončilo jedenácté. Bohužel, většina nových posil nepřispěla téměř ničím. Perea byl světlou vyjímkou.

Kolumbijský stoper odvrátil veškeré pochybnosti a jako jediný se mohl zpříma podívat všem fanouškům do očí bez náznaku špatného svědomí. Během pár měsíců tak dal zapomenout na svého krajana Adolfa Valenciu, jemuž přezdívali „Vlak“ a jehož pobyt v hlavním městě představoval jedno velké železniční neštěstí. To, že si příliš netyká s míčem zůstalo stranou zájmu, neboť Luis fanoušky zaujal především díky svému obrovskému fyzickému fondu. Ohromné zrychlení, úžasná rychlost, skvělá hra ve vzduchu a perfektní předvídavost z něj udělali obávaného obránce až do takové míry, že se o něj zajímaly některé evropské velkokluby.

Během své druhé sezóny na břehu řeky Manzanares se Perea potkal s koučem Carlosem Bianchim, jenž si ho kdysi přivedl do Bocy Juniors z Independiente Medellín a vyhráli spolu v roce 2003 Interkontinentální pohár. Byť tohoto dirigenta doprovázel skvělý profesní životopis, v Atléticu skončil v polovičce ledna z hodně skromnou bilancí čtyř výher v osmnácti zápasech. Od té doby se kolotoč trenérů na horké lavičce Vicente Calderónu nezastavil. Pepe Murcia, Javier Aguirre, Abel Resino, Santi Denia (dočasný kouč) a právě končící Quique Sánchez Flores. Každý z nich měl přízeň paní Štěstěny nakloněnu jinak, ale jedna věc všechny spojuje. Pod jejich vládou Luis Amaranto Perea patřil k členům základní jedenáctky, ať už působil ve středu zadní linie, nebo na jejím okraji. Díky tomu mohl Perea překonat Argentince Jorge Griffu jakožto cizinec, který oblékl dres colchoneros v nejvíce zápasech. Ovšem cesta k dosažení mety 205 zápasů měla podobu krásně vytvarované sínusovky.

Ten skvělý zadák, jenž všechny okouzlil svými nespornými fyzickými přednostmi měl i odvrácenou tvář. Vyvézt z obrany míč přilepený na noze? Velký malér. Kolumbijec musel mnohokrát naslouchat nepříjemnému pískotu fanoušků, kteří nejen na Calderónu neuvěřitelně trpěli díky jeho kiksům, byť musejí zároveň uznat jeho kvality, jakožto profesionála. Perea je obránce, který svými chybami daroval soupeřům nespočet gólů, ale na druhou stranu byl v základní sestavě při zisku posledních dvou trofejí do klubové Síně slávy: Evropské ligy a evropského Superpoháru 2010. V několika případech byl kousek od toho, aby Atlético opustil. V roce 2005 protože o něj mělo zájem několik velkých klubů a o několik let později se zase zpochybňovala jeho výkonnost. Jeho kariéra připomíná závodníka, jenž běží přes překážky, počínaje obtížnými začátky v rodné zemi. Je reprezentant Kolumbie a v roce 2007 obdržel španělské občanství. Jeho manželka, atletka Digna Luz Murillo má rovněž dvojité občanství a je jedna z nejlepších španělských běžkyň současnosti.

Perea není jediným cizincem, jenž se ve Španělsku cítí jako doma. Kromě něj jsou další tři aktivní fotbalisti, kteří ve svých klubech drží stejný rekord: Senna (Villarreal), Renato (Sevilla) a Acasiete (Almería). V následující tabulce je přehled všech týmů Primera División a cizinců, kteří v jejich dresu sehráli nejvíce zápasů.