BLOG: Cosi shnilého je v Atléticu…

Trenér Atlética Madrid Quique Sánchez Flores (© globoesporte.globo.com)

Tento článek je reakcí na včerejší Andrésův podnět. Mám nějakou potřebu to všechno shrnout, vypsat se z toho. Asi budu místy opakovat to, co včera zmínil Andrés, za což se předem omlouvám.

Myslím, že všichni lidé zajímající se nějakým způsobem o španělský fotbal museli zaznamenat včerejší debakl madridského Atlética, který měl na svědomí tým Hércules. Byla to jedna z dalších tvrdých ran, kterou museli příznivci Los Colchoneros v poslední době strávit. S ohledem na „výbuch“ Atlétů v Evropské lize a sérii nepřesvědčivých až hanebných výsledků z poslední doby se tak zdá, že v Atléticu je cosi shnilého…

V předchozím článku jsme se podívali do zákulisí podivného chování Atlética Madrid na přestupovém trhu, dnes bych se chtěl zaměřit na hlavního trenéra tohoto týmu – Quique Sáncheze Florese. Ač jsem se ho několik posledních měsíců zastával a snažil se obhajovat jeho kroky, poslední zápasy přinesly tvrdé vystřízlivění – (nejen) můj pomyslný kalich trpělivosti se naplnil a přetekl.

Flores k týmu Atlética přišel na konci první poloviny minulé sezony, když u kormidla nahradil Abela Resina, pod kterým se Atlético dostalo do svojí největší výsledkové a herní krize za několik posledních let. Pod Floresovým vedením nastalo téměř okamžité zlepšení a nakonec z toho byla neuvěřitelná jarní jízda poháry, která vyvrcholila účastí ve dvou finále a ziskem premiérové trofeje pro vítěze Evropské ligy. V létě nasadil skvělému půlroku pomyslnou korunku zisk Evropského superpoháru, když v jeho finále Atlético doslova přejelo Inter Milán, nejlepší tým uplynulé sezony. O to větší pak byly očekávání fanoušků do nové sezony, zvlášť když tým v létě podle mínění široké i odborné veřejnosti skvěle posílil. V uplynulém ročníku Primery División je však Atlético zatím snad největším zklamáním celé soutěže.

Ač Atlético Madrid pod vedením Quique Sáncheze Florese zažilo svou nejlepší sezonu od roku 1995/96, kdy slavilo překvapivý double, nad působením španělského lodivoda se vznáší hned několik velkých „ale“. Začal bych u zmíněného povedeného tažení Atlética poháry. V Copě del Rey se sice Atlético dokázalo probojovat až do finále, ale ve vyřazovacích bojích muselo hned dvakrát odvracet blamáž s druholigovými účastníky z Huelvy a Viga. V prvním zápase semifinále si pak sice hravě poradilo s podprůměrným Racingem Santander, v odvetě na El Sardineru ale prohrálo. V samotném finále jej čekal první pořádný protivník v podobě týmu Sevilly. V konfrontaci s Andalusany však Atlético shořelo jako papír a úspěch zaslouženě slavili Los Nervionenses. Finálovou účast v Copě del Rey bych tak z veliké části přirovnal štěstí při losu i při jednotlivých utkáních se soupeři, kteří by pro tým kalibru Atlética neměli navíc představovat žádný problém.

I při působení v Evropské lize se na Atlético Madrid hned několikrát usmála štěstěna. Postup přes Sporting Lisabon zajistily góly vstřelené na hřišti soupeře, při dvojzápase s Valencií podržel Atlético v rozhodující chvíli rozhodčí a klání s Liverpoolem rozhodlo až prodloužení. Ve finále čekal Los Colchoneros anglický Fulham, který se probojoval tak daleko zejména díky skvělým výkonům na domácím hřišti. Na neutrální půdě tak neměl pro hvězdami nabité Atlético představovat větší oříšek. Londýnský tým však s favoritem dokázal dlouho držet krok a o celkovém triumfu Atlétů muselo rozhodnout opět až prodloužení. K jarnímu tažení poháry také hodně přispěla skvělá jarní forma uruguayského ostrostřelce Diega Forlána, která kulminovala na červnovém Mistrovství světa v Jižní Africe, kde svou zemi dotáhl k překvapivému čtvrtému místu a získal cenu pro nejlepšího hráče turnaje.

V lize Atlético po klasické sérii nevyrovnaných výkonů (připomeňme cenný skalp Barcelony nebo výhru nad Valencií v poměru 4:1, ale také prohry o tři góly s Mallorkou či Espanyolem) dosáhlo na deváté místo. Herně to často nebylo úplně ono, ale v případě nepovedeného zápasu přicházel na pořad dne vcelku logický argument, že Atlético se už koncentruje jen na vystoupení v pohárech. Na svou kolísavou formu ale Los Colchoneros navázali i v nové sezoně – tentokrát se už ale není za co schovávat. Když se k tomu přidají i trapné výkony, které Atléti předváděli jako obhájci trofeje v tomto ročníku Evropské ligy, začíná být vše na pováženou – zvlášť když se zamyslíme nad herním projevem Atlética.

Taktika, kterou svému týmu Quique Sánchez Flores ordinuje – se dvěma bořiči ve středu hřiště a zaměřením na hru po křídlech – se pro Atlético totiž nezdá být tou pravou. Hra předváděná jeho hráči je naprosto bez nápadu, často pouze na náhodu. V poslední době by se dala charakterizovat jako bezduché nakopáváním míče na Sergia Agüera a spoléhání se na to, že tento argentinský šikula si v přesile protihráčů zpracuje míč, sám si přihraje do šance a tu nakonec i promění. Člověk nemusí být zrovna fotbalový expert na to, aby viděl, že takto to fungovat nemůže.

Je třeba říci, že za více než rok svého působení u Atlética Madrid Flores nedokázal týmu vtisknout žádnou herní tvář, nedokázal mu vnutit žádnou svoji herní filozofii, protože za celou dobu ani s žádnou nepřišel. Hra Los Colchoneros pod jeho taktovkou je zkrátka rozháraná, naprosto chaotická a bez invence. Když k tomu připočteme i Floresovy prapodivné experimenty (Raúl García na pravém křídle, neschopnost najít stálou dvojici středních záložníků a obránců, opakované nepochopitelné opomíjení či nasazování některých hráčů), musíme pochybovat o jeho kompetentnosti pro práci hlavního trenéra Atlética Madrid.

V neposlední řadě bychom měli zmínit i fakt, že velmi dobře poskládaný kádr Atlética se Floresovi doslova rozpadl pod rukama. Mám teď na mysli například jeho rozhodnutí absolvovat sezonu s pouhými dvěma křídelními záložníky, z čehož jeden byl před nedávnem navíc nepochopitelně prodán, nebo zbytečný odchod Jurada, za kterého do této chvíle nepřišla patřičná náhrada. Abychom ale neházeli veškerou špínu jen na Florese, tohle je chyba spíše nekompetentního vedení madridského týmu. Zcela bez viny nejsou nakonec ani samotní hráči Atlétů, kteří na hřišti působí zcela vyhasle a bez motivace, snadno ztrácejí koncentraci, z čehož následně plynou zbytečné chyby, při nepříznivém vývoji utkání se pak psychicky zcela sesypou. Za toto ovšem nese svůj díl odpovědnosti i Flores – ne nadarmo se říká, že trenér musí být především dobrý psycholog. Z tohoto a výše uvedených důvodů musím říci, že pro mě Quique Sánchez Flores ve své roli hlavního kouče Atlética Madrid naprosto selhal a osobně bych se přiklonil k jeho odvolání. Děkuji mi za veškeré úsilí, snahu a za úspěchy, které Atléticu a jeho fanouškům přinesl. Nepochybuji, že své profesi hlavního kouče Los Colchoneros dal vše, co mohl. Pokud ale Atléti chtějí někdy konkurovat Realu Madrid a Barceloně, bude zapotřebí trenér, který tým někam posune. Flores ničeho takového bohužel asi není schopný. Otázkou ovšem zůstává, kdo by na jeho místě obstál.

U Atlética se totiž v posledních letech vystřídalo hned několik kvalitních trenérů, ale žádný nedokázal udržet delší sérii vyrovnaných výkonů. Navzdory tomu, že většině z nich se během prvních měsíců ve funkci hlavního kouče Atlétů dařilo, zničehonic se vždy dostavila krize, se kterou se už nedokázali vypořádat. Na pořad dne tak přichází něco, co bychom mohli nazvat jako „syndrom Atlética“. Syndrom týmu, který žije ve stínu svého slavnějšího a úspěšnějšího rivala. Týmu, který pravidelně nenaplňuje velká předsezónní očekávání. Týmu, na který působí mediální i fanouškovský tlak neodpovídající jeho statutu. Odvážím se tvrdit, že právě neúnosný tlak, který na hráče i trenéra doléhá, je jedním ze zásadních důvodů problémů Atlétů s psychikou.

Těžko tedy říci, jestli vůbec existuje nějaké odpovídající řešení stávající zvláštní situace okolo klubu Atlética Madrid. Něco shnilého je ve vedení, v chování na přestupovém trhu, v trenérském personálu, ale i v samotném hráčském kádru. Jediné možné východisko, které mě napadá, je od základu změnit osazenstvo celého klubu – od vedení, přes hlavního trenéra až po hráče. Zbavit se papalášů Gil Marína a Pitarcha, kteří ve svých rolích naprosto selhali. Angažovat mladého, ambiciózního a nadšeného kouče. S díky se rozloučit se služebně staršími hráči, kteří už mnohdy působí vyčpěle. Dát šanci talentovaným mladíkům, kteří na ni trpělivě čekají v béčku a kteří se o ni bezpochyby na hřišti porvou. Vyvanout pryč „zkažený vzduch“ a přivést „novou krev“. Zkrátka zcela od základů přestavět celý klub. Obávám se totiž že cesta, na kterou se Atlético Madrid v posledních letech vydalo, nevede nikam jinam než do pekla...