Další finanční kolaps

V roce 2008 Zaragoza sestoupila z nejvyšší soutěže (©as.com)

Dva dny poté co Zaragoza opustila Primera División, po něčekaném sestupu v roce 2008, učinil Agapito Iglesias, majoritní akcionář klubu, zajímavé rozhodnutí: koupit Oliveiru, útočníka AC Milán za deset milionů eur. Opatření na jednu stranu populární, ovšem na tu druhou hodně neuvědomělé. Klub rozbitý na cucky jak po stránce sportovní, tak především po té ekonomické, kdy nahromaděné dluhy činily více než 120 milionů eur a díky mizernému televiznímu kontraktu byly zdroje příjmů hodně omezené. Opatření Agapita Iglesiase nejenže situaci klubu nezlepšilo, nýbrž černou díru ještě více roztáhlo. Až do té míry, že klub ve středu dobrovolně požádal o uvalení konkurzu.

Klub a prezident, každý ve svém komuniké, oznámili důvod, proč k takovému finančnímu debaklu došlo. „Je to důsledek toho, že jsme sestoupili a úsilí, které se vyvinulo na to, aby se hned v příští sezóně klub vrátil zpátky”, popisuje prezident. Všechno začalo, když Agapito Iglesias v roce 2006 převzal otěže klubu a mezi jeho první prohlášení patřilo nabubřelé: „Za dva roky budeme bojovat o Ligu mistrů”. Jenže za dva roky se sestoupilo. První sezóna ale byla skvělá, mužstvo nebylo daleko od Ligy mistrů, několik kol před koncem ještě drželo čtvrtou pozici, jenže ta následující stála za starou bačkoru. V srpnu 2007 se totiž přivedli hráči, které trenér vůbec nechtěl (D'Alessandro a Pavón) a naopak ty, které by kouč chtěl nedorazili (třeba Coloccini). Jenže nejhorší na tom bylo úplně nesmyslné a těžko pochopitelné hýření a rozhazování. Uplatňovala se přestupová politika zcela protichůdná té, kterou zastával předchozí prezident Alfonso Solans, jenž už v té době měl klub potopený v pořádných dluzích. V rozmezí let 1996-2006 nastolil Solans utahování opasků, nepopulární opatření, které vyprovokovalo odchod největších hvězd, například Caniho, nebo Villy, útočníka, který zaručoval góly a výsledky. 

Agapito utratil za první dva roky 39 milionů (D'Alessandro 4,5 mil., Aimar 10 mil., Diogo 4,5 mil, Luccin 3 mil., Matuzalem 7 mil., Paredes 1,5 mil., Ayala 6 mil) plus hostování Neryho, Piquého a Oliveiry a vydělal jen 28 (Álvaro 0,6 mil., Ponzio 4 mil., D'Alessandro 3,5 mil a prodej Milita do Barcy za dvacet). Dalším problém tkvěl v tom, že šest hráčů bylo ve skupině hráčů, která byla u horní hranice platového stropu v rozmezí 1,8 až 2,3 milionů eur. To byla strašná spousta peněz a do této situace možnost sestupu naprosto nezapadala. Jenže to najednou byla krutá realita.

Že by se ale začalo šetřit? Ani nápad. Prezident a jeho výkonný výbor zvolili cestu dalšího rozhazování, na které rozhodně nebylo, ve snaze co nejrychleji postoupit zpět do nejvyšší soutěže. Vrátil se Ewerthon, který stál 1,5 milionů a koupil se Oliveira, který ani nedokončil sezónu (byť za něj nakonec Real získal necelých devět milionů). Přišel kouč Marcelino, kterému se ve druhé nejvyšší soutěži platilo neuvěřitelných 2,4 milionů hrubého a přestavěl se celý kadr mužstva, které bylo ještě víc potopeno ve finančním marastu. Odešli proto Luccin (Racing), Sergio Fernández a Antonio Hidalgo do Osasuny, Sergio García a D.Milito rovněž měnili místo. Ani to ale nezabránilo některým pomateným krokům při „posilování” kádru, v tu dobu již obvyklým, jako byl případ Coentraa z Benficy, kterého Marcelino nechtěl, ale jenž byl součástí prodeje Aimara do lisabonského klubu, takže prostě přijít musel. To, že klub i přes tyhle zmatené kroky postoupil, je prakticky zázrak.

Po dvou sezónách plných nervů, kdy se Zaragoza zachraňovala až na poslední chvíli (letos do posledního ligového kola nastupovala ze sestupové pozice), zjistila, že již nemůže čelit dluhům. „Možná nejvhodnější chvíle pro vstup do konkurzu byla tehdy, když jsem klub kupoval”, uvažoval Agapito Iglesias. „Ale nyní se dá očekávat, že hráči Zaragozy budou poprvé za patnáct let každý měsíc brát bez problémů svoji mzdu”. Jak se ale vyřídí nahromaděné dluhy Milánu za Oliveiru, Valencii za Aimara a Arizmendiho, Šachtaru za Matuzalema, Getafe za Ucheho...?