Delibašič chce reprezentovat Rayo na EURO

Andrija Delibašič(© orange.es)

Andrija Delibašič, třicetiletý útočník Raya Vallecana je nesmělý, jeho oči prakticky neustále míří do země. Málokdy svůj pohled upře do očí svého dotazovatele. Je poznat, že si toho prožil hodně. Je mu třicet, působí již ve čtvrtém španělském klubu (Mallorca, Real Sociedad, Hércules). A vzal si do hlavy, že mezi svými spoluhráči z Raya Vallecana bude propagovat turistiku své země. „Všichni znají Dubrovník, já jim ale říkám, že v Černé Hoře jsou města, která jsou hned vedle a jsou hodně podobná. Taky není pravda, že je země ovládána mafiemi, jak se taky říká. Žijeme z cestovního ruchu, moje země se hodně zvedá“.

Svoje dětství prožil v Nikšiči, druhém největším městě Černé Hory, kam naštěstí válečná vřava nedorazila. „Byli jsme ušetřeni. Věděli jsme, že bomby padají asi sto kilometrů daleko. Bylo to hodně napjaté. Každý den se netrpělivě očekávaly zprávy z noci, které trvaly dvě hodiny, aby jsme zjistili, jestli jsou nějaké novinky, jestli se přibližují“. Válka sice Nikšič nezasáhla, bída ale ano. „Krize byla velká. Pamatuji si, jak moji rodiče stáli dvě hodiny ve frontě, aby mohli koupit chleba a mléko. Ale my děti jsme na to moc nemysleli. Zajímal nás jen fotbal. Hrávali jsme ho celé hodiny, na ulici, ve škole“. Vášeň pro fotbal mu vštípil jeho strýček, jenž emigroval do Francie, kde hrál za Troyes. „Koukal jsem na jeho zápasy na videu. Snil jsem o něčem podobném. V televizi taky dávali italskou ligu, protože jsme chytali RAI“. 

V osmi letech začal Delibašič hrát za místní klub. A ve třinácti ho objevil skaut Partizanu Bělehrad. „V situaci jaká vládla jsem měl strah oddělit se od rodiny a kamarádů. Ale táta mi řekl, že bych měl jít, protože takovéhle příležitosti přicházejí jednou za život. Zvyknout si pro mne nebylo jednoduché, ale vydržel jsem“.  V osmnácti letech podepsal svoji první profesionální smlouvu a zařadil se mezi nejnadanější hráče celé země. S jedenadvacítkou dokonce hrál finále Mistrovství Evropy a podíval se i na olympiádu v roce 2004. Do seniorského výběru se ale neprokousal. „Konkurence byla obrovská. Vždycky jsem si říkal, že kdyby se Jugoslávie nerozdělila, mohla dojít na světovém šampionátu minimálně do semifinále“.

Nakonec mu vyhlášeni nezávislosti Černé Hory v roce 2006 dalo další příležitost reprezentovat. „Vypadalo to, že dostat se do nominace bude mnohem jednodušší. Navíc na nás nebyl vyvíjen nějaký přehnaný tlak, neboť jsme byli nová reprezentace. Když jsme se dozvěděli, že budeme tvořit novou reprezentaci, sešlo se nás šest, nebo sedm nejdůležitějších hráčů, abychom všechno naplánovali. Dokonce ještě dřív, než byla založena fotbalová federace“. Nicméně Delibašič si prožil jedno velké zklamání, když pro první zápasy nebyl vůbec nominován. „Dotáhl jsem to až na kapitána srbské jedenadvacítky, byl jsem hodně známý a byl jsem na tehdejším jednání. Takže když mě tehdy nepovolali, hodně jsem se naštval a zařekl se, že už nikdy nebudu za reprezentaci hrát. Trvalo to skoro dva roky. Až pak mi trenér zavolal a všechno jsme urovnali“.

Hned při své premiéře v červeném dresu Delibašič skóroval. V říjnu 2009 tak pomohl k vůbec prvnímu vítězství v oficiálním zápase v zápase proti Gruzii. Byť šla Černá Hora výkonostně nahoru, asi jen málokdo si dokázal představit takovouhle kvalifikační jízdu, jakou předvedla nedávno vzniklá reprezentace v boji o EURO 2012. Po výhrách nad Walesem, Bulharskem a Švýcarskem Černohorce proslavila především remíza 0:0 na slavném Wembley. Sedmého října si proti Albionu střihli odvetu v Podgorici, s tříbodovým náskokem na v tabulce třetí Švýcary. „Mysleli jsme si, že Švýcarsko vyhraje ve Walesu a o všem se pak bude rozhodovat v posledním kole ve vzájemném zápase na jejich půdě. Trenér kvůli tomu šetřil hráče, kterým hrozila stopka za případnou žlutou kartu. Ale ve druhém poločase nám někdo řekl, že Wales vede 2:0. My v tu chvíli prohrávali 1:2 a já měl jít na hřiště. Měl jsem za úkol povzbudit spoluhráče, abychom se snažili vyrovnat. Bylo by jedno, kdyby nás rozstříleli, ale vstřelený gól by nás dostal do baráže. Poslední čtvrthodinu jsme hráli jako nikdy. Zatlačili jsme Angličany na jejich půlku a měli spoustu šancí“.

A v nastaveném čase se stalo něco nepředstavitelného. Savič na pravé straně sebral míč a nacentroval. Byl to skvělý balón na vzdálenější tyč. Měl jsem strach, že nabourám do tyče, nebo do břevna, protože míč letěl skoro nad branku. Ale v tu chvíli to byl jedno. Musel jsem do toho jít. Zavřel jsem oči a vyskočil co nejvíc jsem mohl“. Delibašič vyrovnal na 2:2 a hned pochopil, že se jedná o historickou branku. „Měl jsem obavy, že zapískají postavení mimo hru, ale nechtěl jsem se dívat zpátky. Rozeběhl jsem se a když jsem se trochu otočil viděl jsem spoluhráče, kteří běží ke mne. Začal jsem šílet, šplhal jsem na plot, abych to mohl oslavit s fanoušky. Věděl jsem, že to byl nejdůležitější gól mojí kariéry“. 

Ale opravdové oslavy začaly až po skončení duelu. „Všichni fanoušci vtrhli na trávník a museli jsme se rychle schovat v kabině. Po návratu na hotel jsem otevřel okno a viděl ohňostroje. A tisíce fandů v ulicích, křičeli, lezli na auta, lampy. Dva dny jsme oslavovali. Vidět mezi lidmi takové štěstí je nezapomenutelný zážitek“. V krátké sportovní historii Černé Hory byla největším úspěchem zlatá evropská medaile ve vodním pólu z roku 2008. „Ale hned potom to byl můj gól. Přestože jsme malá země, je tu 80 000 registrovaných hráčů. Všichni mladí hrají fotbal. Jestli se dostaneme na EURO, bude to pro všechny ohromná radost“. Poslední překážkou na cestě do Polska a na Ukrajinu je teď v baráži naše reprezentace. „Myslím si, že to bude hodně vyrovnané. Naší výhodou je odvetný zápas doma. Domnívám se, že šance máme. Je to jedinečná příležitost, pro některé téměř jedinečná v jejich životě“. Nakonec Delibašič nezapomněl zmínit ani svoje současné mužstvo, Rayo Vallecano. „Rayo je v Černé Hoře velmi oblíbené, neboť se všichni ztotožňují s problémy, které muselo překonat při cestě nahoru. Jako to bylo v naší zemi. Byl bych nadšený, kdybych si mohl na EURO zahrát. I z toho důvodu, že bych mohl reprezentovat Rayo“.