BLOG: Den zúčtování

Během následujícího týdne vyřkne CAS ortel nad budoucností Málagy, jejíž případné vypadnutí z evropských pohárů ovlivní i několik dalších klubů. V kratičkém článku jsem se pokusil shrnout vše hlavní, co se v andaluském klubu v posledních pár letech přihodilo.

Vzestup a pád

Málaga patří na počátku třetího tisíciletí mezi tradiční, byť v kontextu předešlých třinácti let značně průměrné členy španělské fotbalové smetánky. Na počátku nového věku se povětšinou ledabyle toulala neohrožena bitvami na východní frontě a bez příležitosti zaútočit na Evropu, jenomže sezóna 2005/2006 zastihla dluhy zmítaný celek v nedbalkách - vedení němělo k dispozici dostatek finančních prostředků a do kádru prakticky neinvestovalo.

Patálie s neširokým a slaboučkým kádrem se rozhodlo řešit konkursem v mládežnických výběrech, z nichž vytáhlo celou řadu dost možná talentovaných hráčů, několik bohužel leda pro boje v Segunda Division B. Přísnější měřítko by přitom onehdy snesl jen Jesús Gámez, budoucí kapitán družstva.

Elitní výběr někdejšího lodivoda Ančoviček Alberta Tapiy mohl o ligovou příslušnost leda bojovat a udržení by bylo dílem velké shody asi šesti milionů náhod, nežli reálných možností. Málaga zcela logicky skončila na chvostu ligového žebříčku s dvanáctibodovou ztrátou na druhého sestupujícího (slaboučký) Cádiz CF a šmahem se pakovala do Segundy Division.

Výpadek již tak skromných bonusů za televizní práva i nemalého množství sponzorů předznamenal další pád klubu, tentokráte po finanční stránce. Na počátku ročníku odkoupil 97 % akcií skomírajícího klubu někdejší fotbalista Realu Madrid i La Roji Fernando Sanz, jenž takřka ihned utáhl opasky hráčům, vedení a vlastně všem a pospolu s finančním arbitrem poslal klub do nucené správy.

Obdobně jako chudičké Levante začala Málaga řešit posilování kádru nizkonákladovými investicemi do volných hráčů či jejich hostováním z jiných klubů. Hráčský kádr prakticky nemohl konkurovat ani špici druhé nejvyšší soutěže, natožpak nejhorším klubům mezi elitou (Realu Madrid a Barceloně). Výsledným resultem byla patnáctá příčka a pouhopouhý šestibodový náskok na Real Madrid Castilla, která byla posledním sestupujícím.  

Na prahu ročníku 2007/2008 se stal koučem Juan Ramón Muníz, jenž jakožto hlavní trenér a sportovní ředitel v jedné osobě připravil v kooperaci se Sanzem ekonomický plán, na jehož konci hospodařil klub s téměř nulovými náklady a hlavně - beze ztráty. Klubu se podařilo získat několik posil (mezi jinými Nabil Baha, Eliseu, Apoňo či Fabiano Rossato), jež vytvořily perfektně šlapající soukolí, slavící na konci ročníku postup do nejvyšší soutěže z druhé příčky - jediným klubem, před nímž se musela Málaga v celého ročníku sklonit byla baskitská Numancia.

Fernando Sanz musel hnedle po sezóně řešit další z mnoha problémů - Muňíz kývl na nabídku Racingu Club de Santander a trenérský stolec byl opuštěn. Bez okolků se jej po prvotní nabídce chopil někdejší lodivod Alberto Tapia, jenž dostal na začátku sezóny dva jednoznačné cíle - 1. vzhledem k omezeným možnostem hospodaření a investic vyhledat vhodné volné hráče, a za 2. udržet tým v nejvyšší soutěži. 

Albertu Tapiovi, jenž místo na lavičce opět přepustil navrátivšímu se Munízovi, se vše podařilo na výbornou - Malaguistas hráli nad očekávání a po většinu ročníku dokonce koketovali s evropskými poháry, které nakonec zůstaly relativně nedaleko před branami La Rosaledy. Klub se mírně zahojil i po finanční stránce a na Costa del Sol se začalo věřit v lepší zítřky... 

Jenomže po fantastické nováčkovské sezóně se klub během následujícího ročníku dočkal několika dalších ran, které se týkaly obzvláště složení hráčského kádru. Již přes letní pauzu odešlo několik klíčových mužů základní sestavy, příliš se nenakupovalo (a když, tak dosti neuváženě či chybně) a v průběhu ligových bojů se zranilo několik dalších hráčů.

Přežití klubu v nejvyšší soutěži viselo na vlásku a podpoře ze strany rezervy a dorostenců, na poslední zápasy se ovšem mnoho klíčových mužů základní sestavy uzdravilo, což mančaftu lidově řečeno zachránilo kejhák.

V posledním kole přesto musela Málaga nutně bodovat proti druhému Realu Madrid, který měl pod Pellegriniho taktovkou úctyhodnou fazónu a teoreticky ještě mohl bojovat o španělský primát.

Vše se i díky heroickému výkonu Los Boquerones podařilo - napěchovanou La Rosaledu rozzářil již po několika minutách Duda, na jehož trefu dokázal zareagovat pouze holandský šikula ve službách baletního oddílu Rafael van der Vaart. Málaga po sportovní stránce přežila, s dluhy a finančními potížemi pak měl brzy zamést katarský spasitel...

Nadšený spasitel, anebo obchodník?

Již před rozhodujícím duelem o setrvání Málagy v nejvyšší soutěži prolétla médii zpráva o možném prodeji veškerých akcií klubu do rukou katarského šejka, člena královské rodiny a úspěšného obchodníka Abdullaha bin Nassera Al Thaniho. 

Fernado Sanz se s exotickým arabskými investorem dohodl na odkupu všech svých akcií, Al Thani mávnutím ropného a zlatého proutku zaplatil všechny pohledávky vůči ostatním subjektům a začal s budováním "nové Málagy". Celková prvotní investice se včetně odkupu akcií i dluhů pohybuje kolem 100 milionů Eur.

Příchod šejka byl přitom podmíněn určitým podnikatelským záměrem, jenž směřoval zejména k městskému přístavu a turistické oblasti Costa del Sol.

Al Thani od města očekával, že bude moci v místech, kde skrblíci, bohatýři a ostatní lidé ze střední třídy tráví své kratochvíle, vybudovat obchodní a hotelové komplexy, přičemž dostane k dispozici i přístav.

Vedení města původně souhlasilo, avšak před rokem se začalo od jeho záměrů distancovat, odklánět a zadními vrátkami z celého obchodu vyklouzlo, což je ostatně i důvodem stagnace Al Thaniho podpory klubu v letošním ročníku. A samozřejmě i důvod veškerých problémů klubu.

Tento ústup města začal v loňském roce, kdy již Al Thani investoval dalších cca 50 milionů Eur na zakoupení nových posil, správu stadionu, zkvalitnění mládežniké akademie a samozřejmě na další náklady, jež byly spojeny s nově příchozími posilami, přičemž platy hráčům dělají na tomto nákladu přibližně jednu třetinu celé sumy. 

S finančním zahojením a kupou prostředků na účtě se mohlo vedení Málagy, jejímž novým koučem se stal veleúspěšný bývalý kouč Porta Jesualdo Ferreira, poohlédnout i na hráčském trhu po nějakém novém oři. Již v létě dorazili do Málagy dánský bek Kris Stadsgaard, Sandro Silva, z Lazia se navrátil Eliseu a z Las Palmas přišel nadějný kanonýr José Salomón Rondón.

Ambiciózní projekt, jednou z jehož vizí bylo zabudovat do kádru co nejvíce hráčů z mládežnických akademií, ovšem již na začátku ročníku obsahoval velké vady na "kráse". Po sérii neúspěšných výsledků v říjnu 2011 došly Al Thanimu nervy a poslal Jesualda Ferreiru na dlažbu, načež si katarský šejk neváhal nepatrně připlatit a angažoval Manuela Pellegriniho, jenž se nakonec stal největším symbolem andaluského úspěchu v tomto ročníku. 

Chilský, spolehlivý a loajální matador klub pozvedl a již do konce roku se s klubem vymanil ze sestupových vod. Al Thaniho pak požádal o několik vytipovaných posil, které by zapadaly do koncepce "příliš neutrácet" a zároveň by do kádru přinesly zvýšení kvality.

V zimním přestupovém období dorazilo do města šest posil - Sergio Asenjo, Enzo Maresca, Ignacio Camacho, kteří se v budoucnu příliš neprosadili, a velmi kvalitní trio Julio Baptista, Willy Caballero a Martín Demichelis. Naopak osm hráčů si balilo kufry, neboť nesplnili očekávání.

Ročník nakonec skončil zdánlivým úspěchem. Přestože klub skončil na jedenácté příčce a udržení měl jisté již dvě kola před koncem, náskok na sestupující Deportivo La Coruňa byl pouze tříbodový. Plán vybudovat z Málagy CF během několika let tým, jenž by konkuroval nejen Barceloně a Realu Madrid, ale získával by úspěchy i na evropském pohárovém poli, značně skomíral.

Al Thani tak neváhal krapet pozměnit svůj "suprový" plán a během léta přišlo do klubu několik velkých posil, jimž společně s výše jmenovanými hráči neváhal katarský kápo zajistit tučné cifry na výplatních páskách, nemluvě pak o odstupném pro jednotlivé bývalé zaměstnavatele, které se v souhrnu vyšplhalo na závratných 60 milionů Eur!

Pravdou zůstává, že nešel ve šlépějích současného Monaca či Manchesteru City, Manuel Pellegrini si vytipoval hned několik hráčů a za stejné peníze, za něž nakupují napříklady tyto mančafty 2-3 hráče pořídil takřka kompletní jedenáctku.

Do Málagy během tří měsíců přestupového šílenství nerváka Al Thaniho, který začal bažit po úspěchu téměř okamžitém, přišli Jérémy Toulalan z Lyonu (11 mil. Eur), Santi Cazorla z Villarrealu (23 mil.), Nacho Monreal z Osasuny (6 mil.), prý talentovaný Isco z rezervy Valencie (6 mil.), z prvního mužstva Netopýrů Joaquín (4,2 mil.) a dále Joris Mathijsen, Diego Buonanotte a Sergio Sánchez. 

Mohutně posílený mančaft začal již od začátku potvrzovat své kvality, přičemž Manuel Pellegrini udělal z takřka nově vytvořené základní jedenáctky komplexně a správně fungující mašinu.

Po šesti kolech se Málaga hřála na první příčce a vše bylo na dobré cestě splnit předsezónní cíl, jímž byla kvalifikace do evropských pohárů. Jen tak mimochodem, tou dobou začaly prvotní potíže Al Thaniho s městem, jež začalo váhat s prodejem klíčových pozemků v přístavu. 

I když se nakonec Ančovičkám vydařila sezóna na jedničku, v průběhu soutěže působily spíše jako rozdavačný Járošík ..., jenž odevzdává body těm, s nimiž výše postavené celky hladce vítězí. V konečném účtování braly čtvtou příčku, dostali se do kvalifikace o základní skupinu Ligy mistrů a mohly začít vcelku samostatně vydělávat na svůj provoz...

Z bláta do louže

V časové ose již přecházíme do právě skončeného ročníku, který ze sportovního pohledu začal několika fantastickými úspěchy. Klub jednak doslova smetl Panathinaikos F.C. a dostal se do základní skupiny Ligy mistrů, jednak se relativně dařilo i v domácí soutěži a vše nasvědčovalo tomu, že tato sezóna bude pro Málagu ještě úspěšnější, nežli předchozí.

Na konci léta ovšem prosakovaly na veřejnost první informace, že se Al Thani s městem nedohodl na podmínkách odkupu pozemků a dalších investicích, načež jako odplatu značně utáhl kohoutky, putující do kasy mančaftu. 

Do jisté míry přeplácené opory celý spor rázem poznaly na výplatních páskách, na nichž svítily jen skromné cifry, ba dokonce i ještě skromnější nuly. Zhoršená finanční situace a prosáknutí těchto velkých problémů na veřejnost naštěstí neměly žádný vliv na to, jak se klubu dařilo na hřišti. Ostatně, asi netřeba sálodlouze popisovat letošní andaluskou pohádku, která skončila až ve čtvrtfinále Ligy mistrů a Copa del Rey, respektive na šesté příčce v La Lize.

Ančovičky, které si na svůj chod a veškeré závazky vydělaly v Lize mistrů, ovšem uvízly v sítích finančních rybářů UEFY. Ta absolutně zastavila výplatu bonusů a uložila klubu za porušení relativně nových pravidel pro všechny kluby, které se ucházejí o participaci na marketingovém zisku UEFY v evropských pohárech, Financial Fair Play (FFP) exemplární trest, jenž je dle mého soudu jakýmsi strašákem pro ostatní kluby.

V listopadu m. r. finanční inspektoři Evropské fotbalové unie zjistili, že katarský šejk dluží svým hráčům cca 9 milionů Eur na výplatách a nějaký další peníz na daních. Před Vánoci přišel absolutně zasloužený trest v podobě ročního distancu, jenž se vztahuje na účast v evropských pohárech, pakliže se do nich po dobu budoucích čtyř let Málaga dostane.

Navrch přišla pokuta ve výši 300 tisíc Eur a hrozba ještě prodloužení stopky na dva roky v případě, že klub neuhradí závazky do 31. března 2013. Upřímně řečeno šlo o absolutně zasloužený trest, který by ovšem šel řešit logičtější a schůdnější cestou. UEFA v současnosti stále zadržuje něco k třiceti milionům Eur a nehodlá je Málaze vyplatit, dokud si sama neporadí.

Přitom tento kapitál by nejen zaplácal dluhy, ale pospolu se zimním prodejem Cazorly či Monreala by přinesl absolutní zahojení ekonomiky a soběstačnost klubové kasy, která by nemusela chodit s prosíkem za Al Thanim.

Již v lednu se vedení proti rozhodnutím UEFY odvolalo k Mezinárodní sportovní arbitráži (CAS), která před několika dny v Lausanne zasedala a patrně během následujícího týdne vyřkne konečný ortel. 

Spravedlnost vs. srdce

Zamyslím-li se nad trestem ze strany UEFY, považuji jej za absolutně adekvátní s tím, že by Málaga neměla sloužit jako exemplární případ, ale vše by se dalo vyřešit kupříkladu desetiletou podmínkou.

Paradoxní je, že hráči, jichž se vlastně v největší míře problém týká, nestávkovali, plnili veškeré své povinnosti a bojovali za klub odhodlaně na všech třech frontách. Ani necekli, tu a tam řekl za kabinu pár slov kapitán Demichelis či kouč Pellegrini, většinou pak zůstalo u pár vět typu "...je to jen nepříjemné..." Co se pak týče "berňáku", zde vše s notnou dávkou ironie schvaluji... 

Ostatně jako mnohým ostatním lidem, tak i mě přijde dosti nelogické, že sekce, odpovídající za výdej bonusů klubům při účasti v Lize mistrů, nemůže pustit v tomto případě obrovské finanční prostředky do klubu, který by rázem zaplácal všechny dluhy a mohl by spolehlivě fungovat. Zde se perou předpisy UEFY s logikou, mančaft si ty peníze dokázal vybojovat na hřišti, tak proč by na ně nemohl mít nárok?

Oponenturou může být názor, že se klub zadluží, nakoupí hráče a posléze si na hřišti vybojuje takový úspěch. Na podobné výtky existuje jen jediná odpověď - ještě na konci loňského srpna v podstatě neměla Málaga žádný dluh, tj. posily nebyly nakoupeny "na sekeru". 

A jaké jsou mé (naše) vyhlídky do budoucna? Již na konci května jsme zažehnali velký strašák v podobě prodloužení stopky na 2 roky, což mne vede k myšlence, že vedení dokázalo většinu závazků splatit. Ale proč nedošlo k ještě většímu snížení trestu? To je otázka, která zase směřuje k pochybnostem, zda-li je již všechno v pořádku. 

Přitom před několika dny prohlásil viceprezident klubu Moayad Shatat, že Abudllah Al Thani nehodlá z projektu jakkoliv odstoupit a chce investovat do budoucnosti klubu. Samotný viceprezident pak, stejně jako nejvyšší vedení v několika předešlých týdnech, neváhal všem fanouškům připomenout, že je údajně vše na dobré cestě a CAS rozhodne ve prospěch Málagy.

S ohledem na kupu nesplněných slibů a logickou nedůvěru v katarskou slibotechnu, kterou na druhou stranu s ohledem na v médiích moc nepřipomínané problémy s městskými představiteli docela chápu, ovšem moc nevěřím tomu, že bychom uspěli.

Naše vstupenka do Evropské ligy zatím leží na stole někde v Lausanne, zatímco ostatní kluby si ji již vyzvedli v evropském fotbalovém Pentagonu. Náš den zúčtování se kvapem blíží a ze sportovního hlediska nám lupen do Evropy patří. Fotbal dávno není jen sportem, ale sakra výhodným byznysem. Nic nového, stejně jsem pointu nehledal. Na ní totiž čeká kupa fanoušků ostatních klubů...