Diego Castro útočí na stupně vítězů

Diego Castro (© marca.com)

Říká se, že penalta se nedá chytit, jenom špatně kopnout. Už jen z této otřepané fráze je zřejmé, že byť trefa z bílého puntíku namalovaného jedenáct metrů od brankové čáry má na konečném skóre stejnou váhu jako gól roku trefený nůžkami ze vzduchu, přeci jen tak nějak podvědomě se její hodnota snižuje. Dát gol z penalty je pro mnohé úloha lehoučká, nejsnadnější cesta, jak si do střeleckých statistik zapsat další čárku. Přesto je ve španělské Primera División velmi obtížné najít specialistu na tento druh standartní situace, který se během své kariéry ani jednou nezmýlil. Složité to je, ale najít se přeci jen dá. A právě v minulém kole, s pořadovým číslem dvanáct, se nám hned jeden představil. Proměněnou trefou z penaltové tečky urval Diego Castro tři veledůležité body pro svoje v krizi se zmítající Getafe v derby zápase proti colchoneros. Desátý gól z penalty na desátý pokus v jeho kariéře v nejvyšší soutěži.

Slušný výsledek a pevné nervy pro tohoto devětadvacetiletého rodáka z Pontevedry. Nicméně v historickém žebříčku mu to prozatím na stupně vítězů bohužel nestačí. Deset tref řadí Diega až na čtvrtou pozici mezi fotbalisty, kteří se v Primera División při pro mnohé banálním kopu ani jednou nesekli. A kdože jsou ti tři specialisti, kteří mají prozatím lepší skóre než levý krajní záložník Getafe? 

Na třetím místě je Srb Slaviša Jokanovič (1968). Bývalý hráč Ovieda, Tenerife, Deportiva, nebo i londýnské Chelsea válčil v Primera División plných osm sezón (1993-01), během nichž se nachomýtl k jedenácti pokutovým kopům, jak už ze souvislostí vyplývá, se všemi si poradil na jedničku. Jeho pozice na bronzovém stupínku už se chvěje před Castovou úspěšností v základech. 

Druhý nejúspěšnější střelec z jedenáctimetrové vzdálenosti je shodou okolností další hráč z bývalé Jugoslávie, Chorvat Alen Peternac (1972), jemuž na čtrnáct gólů z penalt stačilo šest ročníků v nejvyšší soutěži. Stříbrný „medailista“ se po španělských trávnících proháněl ve druhé polovině devadesátých let v dresu Valladolidu, Zaragozy a Murcie. Největší pozornost na sebe určitě upoutal v zápase ze sezóny 1995-96, kdy Valladolid vyhrál v Oviedu překvapivě vysoko 3:8 a on sám dal pět gólů, z nichž čtyři byly z penalty. Nicméně ani takto vysoká efektivita nepustila chorvatského útočníka na první místo.

To zatím pevně drží Španěl Manuel Alfaro (1971). Bývalý útočník Atlética Madrid, Valladolidu, Hérculesu, Villarrealu a Murcie sice nikdy nebyl nijak produktivní šutér, ale ze značky pokutového kopu to byla neuvěřitelná jistota. Patnáct pokusů, patnáct gólů. To všechno během sedmi sezón, které v nejvyšší soutěži stihl odehrát. Kdybychom mu ještě připočítali penalty, které proměnil v Segunda División, dobereme se k výbornému číslu 22. Opravdový specialista. 

Pravým opakem těchto úspěšných mužů je Jesús Garay (1930-1995). Podle Encyklopedie Athleticu Bilbao „Nejlepší obránce v historii klubu“, byl skvělou oporou po celých deset let co na San Mamés působil. Odtud pak putoval do FC Barcelona a kariéru zakončil v Málaze v roce 1966. Dokonce 29 krát oblékl reprezentační dres. Nicméně pokutové kopy nepatřili mezi jeho nejsilnější stránky. Je totiž jediným fotbalistou v Primera División, jenž selhal při třech penaltách, které zahrával. K další už se zřejmě neodvážil, nebo ho k ní nepustili. Na historický rekord však prozatím stačí i ty tři. 

Alfaro, Peternac a Jokanovič. Tři jména, která zbývají k pokoření Diegu Castrovi v cestě za historickým primátem. Podaří se mu to? Našlápnuto má slušně, věk příznivý a jak se zdá i důvěru trenéra. Teď se ještě musí Getafe zvednout v tabulce, aby se jeho případné budoucí trefy mohly počítat jako prvoligové.