Diego Costa našel svoje místo

Diego Costa (© clubatleticodemadrid.com)

Někdejší sportovní ředitel Atlética Madrid Jesús García Pitarch mu již několik dní neustále telefonoval, že už je načase, aby se vrátil a aby ho ani nenapadlo přijet na přípravu před novou sezónou 2010-11 znovu pozdě. Byť místo v prvním týmu zajištěno neměl. „Nechci se vrátit, už mám hostování po krk“, ozval se ve sluchátku z druhé strany oceánu hlas Diega Costy. „Pokaždé jsem ti dal slib, že uděláš přípravu s prvním mužstvem a potom se uvidí, protože jakožto hráč mimo unii to máš hodně těžký...“namítal jeho ochránce Pitarch, jenž si byl dobře vědom toho, jak těžká konkurence v útočné vozbě colchoneros vládne. Nakonec Costa v Madridu přistál, i když to měl jen tak tak. Ovšem s hodně nepříjemným překvapením.

„Sedm kilo nadváhy!“, zděsili se členové realizačního týmu a raději si promnuli oči a znovu mrkli na ručičku nemilosrdného zařízení. „Jak tě to vůbec mohlo napadnout. Přijet v tomhle stavu. Ses už asi úplně zbláznil, ne?“, nebral si servítky jeho opatrovník a zastánce Pitarch. „Se divíš? Chci odtud odejít. Jediný, kdo mi tady věří jseš ty“, natvrdo vypálil brazilský útočník. „Tak to není. Musíš si věřit“, namítl Pitarch. Během sedmi dní, kdy do úst nevzal prakticky jediné sousto zhubl i stejný počet kilogramů. Jako odměnou mu byla důvěra trenéra Quique Sáncheze Florese, jenž mu vyhradil místo v mančaftu, přestože před ním byli na žebříčku ještě Kun Agüero a Forlán. Ale po roce, během nějž si získal respekt hlučných a hrdých tribun stadionu Vicente Calderóna a všechno vypadalo ideálně přichystané k jeho rozkvětu, přišel krutý zásah zhůry. Během tréninku si pochroumal koleno a verdikt lékařů o nucené osmiměsíční pauze se rozhodně neposlouchal zrovna příliš libě. Následovalo další hostování a až letos v létě si od Chola Simeoneho vyslechl to, co vždycky toužil slyšet: „Máš v tomhle týmu místo“.

Pro Diega Costu byl fotbal vždycky něco víc než jen zábava. Hrál ho na ulicích s kamarády, nikdy ovšem v opravdovém týmu. Až jeho strýc, podomní prodejce, milovník a velký znalec fotbalu se rozhodl zapsat ho do klubu Barcelona de Sao Paulo, aby odehrál turnaj v Pernambucu. Kličky, střely, góly, prostě pořádný nevybroušený talent, na němž se shodlo pár investorů, společně s portugalskou Bragou, že by nebylo od věci zainvestovat do něj pár paklíků s bankovkam. A hned. Později ho poslali na hostování do druholigového Peñafielu, kde strávil šest měsíců, během nichž odehrál 13 zápasů a dal pět gólů, aby ročník dokončil v Braze. Pitarch ho v tu dobu již několikrát viděl v akci a měl v podstatě jasno. Sedl si s Diegem v jedné příjemné portské restauraci a bez okolků na něj vybalil svoji nabídku: „Dlouhodobý kontrakt, protože budeš naše sázka do budoucna, navíc projdeš letní přípravou s áčkem, i když pak třeba budeš muset jít několikrát na hostování, protože nemáš evropský pas“. Costa, jenž toho při rozhovorech s lidmi, které tolik neznal, mnoho nenamluvil - „ale jakmile cítí přízeň a náklonnost je neuvěřitelný vtipálek“, říkají v kabině Atlética – nakonec souhlasil. 

Jeho první štace proběhla v Celtě Vigo, toho času v Segunda División. „Všechny nás překvapil, protože ho nikdo neznal. Ukázal, že je to chytrý, silný a bojovný fotbalista, charakter“, prohlašuje jeho bývalý spoluhráč z Balaídos Roberto Lago. A ihned dodává: „Byl to strašně dobrej kluk, hotový komediant, srandista“. Nicméně v tu dobu byl Diego pořád ještě příliš prchlivý. „Na hřišti se úplně proměnil, byl hodně soutěživý a...někdy to nekončilo moc dobře. Byl hodně podrážděný“, poznamenává Lago. Natolik, že častokrát kvůli červené kartě za zákrok na protihráče, do souboje s nímž přišel po odehrání balónu pozdě, nebo dokonce za inzultaci arbitra, zápas vůbec nedohrál. „Párkrát jsme na tohle téma spolu mluvili. Musel jsem ho klidnit“, vzpomíná Pitarch. Jeho chování vzbuzovalo u vedení Atlética lehké znepokojení, jenže fotbalová stránka všechno negativní překryla a namísto Diegova prodeje se opětovně přistoupilo k jeho hostování. Ale i tady se našel malý zádrhel. Hráči se totiž ozvala Málaga, která brázdila prvoligové vody a už jen díky této nálepce poměrně lehce ulovila mladého Brazilce na svoji udičku. Jenže z kanceláří na Calderónu se ozvalo hlasité: „Tak prrr chlapče!“ Colchoneros se oprávněně domnívali že na La Rosaldě mají kvótu forvardů celkem slušně obsazenou a pro Costu by nemuselo být úplně jednoduché sbírat zápasové zkušenosti. Takže mu nabídli druholigové Albacete, kde se mu naskýtalo mnohem víc příležitostí ukázat svoji nejskvělejší fotbalovou tvář. „No, hodně jsme o tom diskutovali, ale nakonec souhlasil“, vypráví s úsměvem Pitarch. 

„V Alba se stal hráčem základní sestavy a když nastoupil, tak to bylo hodně znát. Mohli jsme totiž nakopávat dlouhé balóny a on se o to sám postaral a rozhodoval zápasy. Vdechl nám nový život. Už na něm bylo vidět, že je to velký útočník, jenž rozhoduje zápasy“, loví v paměti Diego Mainz, nynější hráč Granady. „Ale pořád ještě bylo potřeba s ním pracovat. Byl ještě mírně nevyzrálý. Dělal si, co chtěl. Občas měl ty svoje zkraty, v čemž nepochybně hrála roli jeho horká krev. Rozzlobil se kvůli nakopnutí na tréninku, zajel do hráče, když už byl míč dávno pryč. Pak nevěděl, kudy z toho ven“. Drsná povaha umocněná tím, že chtěl být hráčem Atléticu, hrát v Primera División. A když ho v následující sezóně poslali hostovat do Valladolidu, byla to pro něj ledová sprcha. Svým blízkým proto sdělil: „To je naposledy“.

Ve Valladolidu všem znovu ukázal své vlohy pro vytváření prostoru, k boji s jakkoliv vyspělou obrannou linií. „Fotbal se naučil hrát na ulici. Je to samouk, který nikdy neprošel žádnými mládežnickými týmy nějakého klubu...Bylo potřeba ho něco naučit, ale měl obrovský potenciál“, shrnul své dojmy o Diegovi jeho trenér v Pucele José Luis Mendilibar. „Odlišný útočník, jeden z těch, kteří nemají až tak střelecké schopnosti, ale dokáží zachránit utkání během jediné akce“, charakterizuje svého bývalého spoluhráče s bílo-fialového dresu Toché. Po skončení ročníku čapnul kufry s jediným cílem – nikdy se sem už nevrátit. Nabral kila, poškorpil se s Pitarchem, jenž ho přesvědčil k návratu, Qiuque Sánchez Flores ho zapojil do týmu jako volbu ke Kunovi a Forlánovi. A pak si pochroumal koleno.

Lehce deprimovaný kvůli nepříjemnému a hlavně zdlouhavému zranění obdržel telefonát od tehdejšího kouče Raya Vallecana José Ramóna Sandovala, jenž mu notně zvedl náladu. „Chodil jsem tě sledovat na tréninky Atlética a chci, abys přišel do mého týmu. Věř mi, protože já věřím tobě. Jestli ze sebe vydáš všechno, budeš pro Rayo hodně důležitý, a jelikož je to klub z Madridu, tak se tady všechno, co se dělá, zveličuje“, vysvětlil mu. „Nikdo se mnou takhle nemluvil. Půjdu s tebou“, odpověděl mu Diego, jenž zhubl, nabral svalovou hmotu a zariskoval, když se rozhodl hrát dřív, než měl, kvůli zranění Trashorrase na La Romaredě. „Troufneš si odehrát půlku poločasu?“, zeptal se ho Sandoval. „Už zbytečně zdržuješ, dej mě tam!“, odvětil Costa, jenž nakonec vstřelil branku. „Vůbec mne to nepřekvapuje“, přiznává trenér. „Je to lidská bestie, vůdce, hráč s velkým apetitem po fotbalu a úspěchu. Snad právě proto si tak dobře sedli s Cholo Simeonem“. 

I když v létě měl hned několik nápadníků, zejména Celtu a Deportivo, Atlético se rozhodlo neprodat ho, vědomo si toho, že Diego je perfektní alternativou pro Falcaa, možná i dokonalý parťák pro duely, jež vyžadují dva hroty. „Útočník má místo v tomhle týmu“, rezolutně prohlásil Simeone během letní přípravy. Něco, co chtěl Diego slyšet po dlouhých pět let, během nichž musel projít čtyřmi hostovačkami.