BLOG: Dluhová mast, na UEFU past

UEFA právě oznámila plán boje proti zadlužování se evropských fotbalových klubů. Ve světě, kde se problematika duhu stává hysterickým tématem dne, není starost UEFA o finanční kondici klubů nepochopitelná. Vždyť šedesát procent evropských klubů má být vcelku pravideně ve ztrátě a úhrná ztráta všech přibližně sedmi set prvoligových klubů Evropy za rok 2009 činila 1,2 mld. eur, přičemž ztráta výrazně meziročně vzrostla.

O co jde? 

UEFA chce kluby k vyrovnaným rozpočtům nutit hrozbou sankcí, jaké na vlastní kůži dosti absurdně pocítila Mallorca jako brzký beránek na oltáři bohyně Solventnosti. Chtěla by také zavádět platové stropy, což prý zatím neumožnuje evropská legislativa. Třetím bodem kruciáty je snaha znemožnit bohatým majitelům pumpovat do klubů peníze po vzoru dětských hraček pánů Abramovičů... A nakonec je ve hře limit velikosti kádru profesionálních fotbalistů. Pětadvacet kousků.

Co na to tunak? Problém kompetencí.

Mám smíšené pocity. Každý bod je více než snadné napadnout. Přiznám se, že nerozumím tomu, jak chce UEFA vlastně účetnictví klubů řídit? Na celou věc se totiž musíme podívat z dostatečně široké perspektivy. Volný trh bez přívlastků, nevměšování a deregulace už možná přestává být celospolečenskou vládnoucí ideologií (především tedy v zemích nepostižených těžko odbouratelnými relikty postnormalizační ekonomické konverze na opačnou víru), přesto je myslím těžké žádat od akciových společností, kterými řada klubů je, přístup do účetních knih. Je to kontroverzní tah vedení UEFA, příliš kontroverzní vzhledem k tomu, že kluby mají silné slovo a Platini nebude předsedou na věčné časy a nikdy jinak. Zkrátka: jakou má vlastně UEFA kompetenci hlídat cizí hospodaření?

Argumentovat proti finančnímu dohledu UEFA je snadné, najít argumenty, které nápad podpoří bude už těžší. Proč by měl například Real Madrid podrobovat své účetnictví nějakému dohledu, pokud má pocit, že mu nebezpečí dluhové pasti nehrozí? Konec konců, co je UEFA do hospodářských výsledků klubů? Pokud klub bez problémů plní povinnosti, které mu plynou z účasti v UEFA řízených soutěžích; a pokud neporušuje zákon; co je s odpuštěním komu do toho, zda je solventní?

Možná rizika:

V neposlední řadě může být brzy opět ve hře odložená agenda vlastní profesionální fotbalové ligy největších klubů, která nám po vzoru amerických soutěží hrozí a která nás pravděpodobně časem nemine. (Pokud tedy skutečně nepřijde energetická krize, aby vystřídala problematiku důvěry na finančních trzích.)

UEFA se v posledních dvou dekádách vmanévrovala do role kozla, který si chtěl vypěstovat kedlubnu z dračích zubů; pověstná setba nese konečně ovoce. Jistě je asociace přinejmenším spoluzodpovědná za stav, kdy fotbalu neomezeně vládnou dolary, ačkoliv se jim třeba pro naší potřebu eufemisticky říká libry či eura. Vrcholný cirkus Ligy mistrů je vlastně nejlepším návodem pro největší kluby: podívejte, hoši, kromě Angličanů, Francouzů, Němců, Španělů a i těch Talijánů jsme Evropany a evropského fanouška zajímá v konečném důsledku aritmetického průměru především jeho tradiční středeční přísun emocí. Hollywoodizace Evropy připravila půdu pro "ligu výjimečných" a UEFA prvků původně bytostně americké (dramaturgie či obecněji) mediální kultury sama využívá. Fanoušek po po vzoru boxu nebo krasobrusení profesionalizované lize výjimečných skočí velmi rád. A k podobné soutěži vše nezadržitelně spěje. Téměř všude si kluby zakládají vlastní asociace, které řídí profesionální ligy. Dokonce i na malém českém písečku se o potřebě klubové samosprávy ligové soutěže mluví. Respektive již se domluvilo, již se jedná. UEFA nakonec můžou zbýt druhořadé a regionální kluby, oči pro pláč a pokladna dutá jako vykotlaná vrba od Erbena. Jo...a tradice.

Jak vážný problém dluhy představují?

Vraťme se ještě k samotné problematice dluhu. UEFA si nástrahy své Velké hry musí uvědomovat... v kontextu nakousnuté metafory řečeno: za každými sedmero řekami a sedmero horami, sedmero poklady a sedmero princeznami vždy leží Hindúkúš, dříve nebo později tam najdeš svůj Afghánistán. A pokud nemáte po ruce Honzu, hloupý může být i Míša. Proč tedy asociace u všech všudy na kluby zkouší tlačit a naučit je hospodařit? Co je motivací Platiniho hodných hochů?

Ačkoliv dnes ze všech stran slyšíte, že dluh je esencializované čisté zlo, ve skutečnosti je pravda z hlediska teorie kapitalismu naprosto opačná. Problematika má řadu vrstev, pro naši potřebu stačí konstatovat, že dluh je základním motorem hospodářského růstu především pokud jde o soukromý sektor. Proč? Inu, zeptejte se Fiorentina Pereze, co vlastně dělá. Zadlužení znamená kapitál. Kapitál můžete dobře investovat a posléze mají přijít žně. Pokud kapitál rozkradete a nebo investujete do něčeho, co jaksi z podstaty neporoste (televize od homecreditu), máte samozřejmě problém. Zkrátka a dobře, pokud je míra růstu (vaší investice plus inflace) větší, než úrok z dlužné částky, máte naopak vyhráno.

Tak v čem je vlastně problém? Zaprvé v načasování. Investice do fotbalu globálně stále rostou, přestože ekonomika momentálně už dva a půl roku roste takzvaným záporným směrem. (To je taky pohádkový termín, kterým se náš Míša snaží přesvědčit princeznina otce, že Afghánistán neexistuje. Ve skutečnosti mimochodem de facto ekonomika stagnuje cca od sedmdesátých let, což je nemilé.) Závěr? Učintě sami. Rozdíl mezi zisky a ztrátami se musí někde projevit.

Navíc jsou kluby tlačeny do dalších investic, které plynou z nových nároků na termínový kalendář (vyhřívané trávníky, umělá světla) a ten zase souvisí s přemírou zápasů, která je ale divákem žádaná. A pak je tu ještě jeden háček, který ekonomové obvykle popírají, ale ve fotbalovém světě jednoznačně platí: vyhrát může jen jeden. A pokud jeden vyhraje (tj. přiláká diváky, sponzory...), druhý prohraje. Samozřejmě neexistuje úměra mezi penězi vynaloženými na kvalitní hráče a trenéry na jedné a výsledky na druhé straně. Některé kluby pak hráče evidentně platí "nad poměry", čímž přispívají k platové bublině, která nabobtnala do skandálního rozměru, jak už před nějakými deseti lety řekl Ruud Van Nistelrooy. Jenže pokud hráče nebudete platit nad poměry, zřejmě nebudete mít nárok konkurovat úspěšnějším.

Chtěli bychom příklad.

Problém je evidentní například na příkladu Valencie nebo Atlética: zatímco Fiorentino Perez si vysokou míru zadlužení zřejmě může dovolit díky silné značce, vedení zmíněných konkurentů jako by absolutně neznalo míru. Výsledkem je vysoký dluh a funkcionář zůstává nepostižitelný. Nejhorší, co ho může potkat, je odstoupení z funkce a místo na černé listině tvrdého jádra příznivců. Lidský faktor tu nekontrolovatelně selhává.

Co vlastně hrozí? 

Nedivím se, že je UEFA znepokojena, protože vratká rovnováha může okamžitě a nezadržitelně poslat fotbalový trh do pekel, pokud na něj zaútočí spekulanti. Fotbal totiž není hájený, i on je dnes součástí finančních trhů a řada klubů včetně těch obrovských může být bankrotu blíž, než si je kdo ochoten připustit. Naštěstí s dluhy fotbalových subjektů banky zřejmě zatím neobchodují. Přesto v případě některých klubů může míra dluhu přesáhnout schopnost splácet byť i jen úroky. I na ně si tak bude klub muset půjčit a dostane se do nechvalně proslulého efektu spirály. Čím víc dluh splácíte, tím víc jste zadluženi. Bankrot je jediným řešením.

Netřeba snad rozebírat, že bankrot otřese důverou v ostatní kluby a půjčky pro ně budou najednou dražší. (Protože se zmenší nabídka půjček.)

Co s tím?

Problematika je tudíž složitá a popravdě plastická, jednoduché pravdy zde nehledejte. UEFA nemá pravdu a zároveň se ani nemílí, snaží se lavírovat, najít schůdnou cestu ze zužujícího se hřebene Hindúkúše nad - návrat k systému metafor - peklem, které hrozí fotbalový trh a svět pohltit. Ale je vůbec cesty zpět? Kam vlastně? K fotbalu jako amatérskému sportu?

Být funkcionářem, možná se zamyslím nad rolí hráčských agentů v konstrukci této problematické kostry fotbalového mrakodrapu dluhů. Přijde mi schůdnější regulovat v první řadě tento sektor. Udělovat licenci k jednání o smlouvách o hráčských právěch pro soutěže pořádané UEFA by jistě nebylo nemožné. A součástí kolektivní smlouvy o licencích může být paušální odměna pro agenta. Kluby by myslím nebyly proti a lobby klubů je rozhodně o několik řádů silnější, než lobby agentů. Ušetřily by se zřejmě miliony.

Jenže agenti jsou jen jednou z deformací nemocného systému, který směřuje ku kolapsu, protože nemá samoregulační orgány. (Játra, například.) Co dělat dál? Skutečně oddělit profesionální soutěž velkoklubů, která si na sebe vydělá - a zbytek fotbalového světa s jeho tradicemi nechat vlastnímu osudu? Opravdu je to tak nepravděpodobná myšlenka?

Vím, délka textů je mučivá pro mediální komunikaci nové doby. Takže místo závěru výzvu: Co si o problematice myslíte vy?

A na závěr malý bonus pro toho, kdo se textem prokousal až sem: opět hit k tématu.