Držení míče mě nezajímá

Diego Simeone (© as.com)

Úsměv, pokřik. Žertík, napětí. „Gabi, zabiješ nám brankáře...!“, prohodí poté, co středopolař colchoneros vypotí ze své kopačky lenivou žblabuňku. „Víc ho pronásleduj, nezastavuj!“, požaduje chvíli nato. V každém cvičení bez oddychu a pauzy. Diego Pablo Simeone trénuje stejně jako žije, takový prostě je. „Protože člověk nemůže ztratit svoji podstatu, o úsilí se nedá smlouvat“, říká. Tahle formulka mu zatím v Atléticu bezvadně funguje, mužstvo je v osmifinále Evropské ligy a tři body od Ligy mistrů. Paráda, vezmeme-li v úvahu, že tým přebíral na desáté příčce. „Můžeme dokázat víc“, zdůrazňuje.

Jste idolem místních fanoušků, takže jste nemusel nikoho přesvědčovat. Je to takhle jednodušší?

Lidé si pamatují hráče, jsou mu naklonění, uznalí, to už se nikdy nezmění. Ale teď jsem Simeone – trenér, který přenáší hodnoty do týmu, jenž je odráží nejlepším možným způsobem.

Nemáte pocit, že se mohl fanoušek trošku nazlobit, kvůli tomu, že vám Lazio vzdalo úctu a říci, že byste ho jednou trénoval?

Fandové Atlética jsou hrdí na to, že mě příznivci Lazia mají stejně rádi. Stalo se to samé, když jsem s Catanií jel hrát proti Interu. Není to nic nového. Kéž bych tady mohl zůstat co možná nejdelší dobu a klubu se dařilo.

Jako fotbalista jste dokázal spoluhráče nakazit svojí vášní. Je pro vás nyní stejně  jednoduché získat si i hráče v kabině?

Nepřišel jsem si získat hráče v kabině. Přišel jsem vyznačit cestu a abychom společně udělali skvělou práci. Všechno by se mělo řídit jasně, upřímně a vzdycky správně. Být trenérem je něco jiného, než být hráčem, ale podstata a forma se nemění. 

Ale od okamžiku, kdy jste na sebe navlékl oblek, jste více umírněný. Musíte se hodně držet?

Vím o tom, kde jsem a jaké je moje poslání: aby hráči byli lepší, v den, kdy klub opustím. Budu spokojený s tím, že se zlepšili, až odejdou do lepších klubů. To, co odlišuje jednoho trenéra od druhého je to, jestli dokáže zlepšit výkonnost hráče. 

Jaké jsou vaše vzory na trenérských lavičkách?

Je jich mnoho. Bielsa je skvělý trenér, Bilardo mě naučil pochopit hru s vášní a iluzí, Mancini mi ukázal agresivitu, Basile uměl namotivovat jediným pohledem...

To bylo v Seville, s Diegem Armandem Maradonou...

Moc pěkné vzpomínky. Jsou to věci, které se nezapomínají a které vám fotbal přináší. Stejně tak jako když jsem byl malý kluk a chodil s dědou na stadión Racingu, jehož jsem fanda. To byly krásné neděle. Hned jak jsem vstal, začal jsem trhat papírky, sledoval jsem zápas a zajímalo mě jenom, co dělá pětka, devítka, desítka...Nepříjemné bylo, když zápas skončil. Znamenalo to, že se blíží škola.

Jste fotbalem posedlý?

Miluju ho. Dokonce jsem si z Rasti (stavebnice podobná Legu) postavil stadión, postavil vojáčky a hrál s nimi zápasy. Ale vždycky jsem byl na straně indiánů...

Vadí vám, že máte pověst tvrdého hráče?

Nikdy jsem se nepozastavoval nad tím, co si myslí ostatní. Protože když tohle děláte v životě, tak se zmýlíte. Buď si věříte moc, anebo málo. Vždycky jsem byl a jsem jistý sám sebou a tím, čím jsem, co mám, co dělám dobře a špatně. A mám jasno v tom, že jsem byl soutěživý hráč. 

Uznáváte, že při šlápnutí do Guerrera jste to trošku přepískl?

Ano, uznávám. Je to zkušenost, kterou mám uvnitř a která mi posloužila k tomu, abych ji nikdy nezopakoval.

Co vám tehdy řekla jeho rodina?

Nevím...Nikoho neposlouchám. Normálně, když uděláte nějakou vážnou chybu, je lepší nikoho neposlouchat. Stejně víte, co vám řeknou.

Teď jste rodičem vy...

A je mi jasné, že je potřeba dát klukům možnost výběru, studium. Ukázat jim cestu, ale ne slovy. Ať vidí. Když se chováte dobře, tak možná i oni takoví budou.

Je těžké jim vysvětlit, že normální život není to, co mají?

Normální je jim ukázat, že táta vydělal to, co má, úsilím a dřinou a ukázat jim i druhou stranu, která je tvrdá a složitá a že mnoho lidí nemá tu příležitost, kterou jsem měl já. Proto je třeba jim poskytnout vzdělání. Z peněz je člověk akorát nemocný. Neposkytnou vám štěstí.

Chcete, aby z nich vyrostli fotbalisti?

Giovanni, ten starší, podepsal smlouvu v River a občas dělá sparring klukům z Primery. Další dva hrají, tak uvidíme. Ale nijak na ně netlačím. Nechám je, ať se rozhodnou.

Vy si rovněž vybíráte. Jako trenér jste ze všech štací odešel na vlastní žádost...

V životě musí člověk jednat. Nejsem z těch, kteří by zůstávali na jednom místě kvůli penězům. Ač to zní divně, peníze mě nezajímají. Rád se cítím dobře, živý, doceněný. Když vidím, že situace vede k závěru, který všichni známe, odvolání trenéra, jsem rychlejší a odejdu sám. 

Když víc hodnotí výsledek, než vaši práci, odejdete?

Ne. Jenom se prostě chovám stejně, ať se vyhrává, nebo prohrává. To, že někdo chce vítězství je potřebné a úplně normální.

Říkalo se, že Turan a Diego ve vašem týmu hrát nemohou, protože nebojují...

V Riveru jsem pod sebou měl Buonanotteho, Alexise, Abreuea a Falcaa. Snažím se spojit ty nejlepší, vždycky ale musí vědět, že tým je důležitější, než oni. Takže radši dám přednost špatnému hráči, jenž věří tomu, co dělá, než někoho excelentního, který tomu nevěří. 

Máte za cíl držet během zápasu míč na svých kopačkách?

Držení míče? Vůbec. Vůbec mě tohle nezajímá. Mě zajímá jenom vítězství. Držení míče je pohádka, která se dobře prodává. Je to způsob, jak vyhrát, ale ne jediný. Každý si vybere, co chce. My máme vyrovnané dvě stránky hry. Máme hráče, kteří dokáží zkombinovat držení míče, vyrovnanou obrannou hru a protiútoky. Ale usiluji o větší důraz. Předlohou by měl být zápas proti Laziu v Římě.

Překvapil vás Adrián?

Mě by překvapil jedině tehdy, kdybych ho neměl ve svém týmu. Myslím si, že jak tak na něj koukám, může ze sebe vydat ještě mnohem víc. Nemá strop.

A Falcao?

Je to skvělý střelec, zakončovatel. Je třeba ho trochu brzdit k výletům k lajně a návratům zpět do svojí pozice, aby zůstal svěží pro svoji hlavní činnost, práci v šestnáctce. Ale je potřeba od něj chtít víc, aby byl víc důraznější.

Víc chcete asi ode všech. Nebojíte se, že někdo řekne, že už dělá všechno, co může?

To by byl slaboch a mě slaboši nezajímají.