El Caballero de fútbol- Konec fotbalového gentlemana

Chtěl bych vás přivítat u druhé části našeho článku o historických událostech v jihoamerickém fotbale. V minulé pasáži jsme se zaměřili na situaci v Kolumbii, která následovala po smrti Pabla Escobara 2. 12. 1993, tedy půl rok a kousek před šampionátem.

"Maminko, strýčka Andyho teď zabijí!!!"

Andrésův synovec po osudném vlastňáku.

Andrésova sestra, jeho matka, mu odvětila, že celá Kolumbie Andrése miluje a lidé se nezabíjí kvůli fotbalu...

Ve druhé a poslední části se podíváme, co se dělo v USA, jenž turnaj v roce 1994 hostilo, a také zpět do Kolumbie osudné noci.

Pár dní před odletem se Andrés sešel se svým přítelem Cesárem Velásquezem. Podle Cesárových slov se na turnaj velice těšil a doufal, že svůj tým v roli kapitána dovede alespoň ze skupiny. Před MS také uzavřel smlouvu s AC Milán, a ač Kolumbii miloval, do Itálie se moc těšil.

Je nutné si připomenout, že náš příběh se odehrává v roce 94, kdy se mez kluby nepřestupovalo tak často jako dnes a přestup z kolumbijské ligy do Evropy "udělal" velké halo.

S sebou do Milána chtěl Andrés vzít i svou snoubenku Pamelu, se kterou se měl po MS brát.

Mistrovství světa v USA bylo dost specifické. Své o tom napsal i Jaromír Bosák, který se ho účastnil jako komentátor pro ČT.

Známá tvář ČT popisovala situaci na letišti v těch dnech, která byla plná fanoušků. Zejména latinoameričané měli velké zastoupení v řadách podporovatelů. Někdy to vypadalo, jako když fanoušci slaví už výhru na samotném šampionátu, místo vítání leteckých speciálů svých hvězd. Atmosféra na stadionech byla taktéž vynikající a domácí američané se dokázali pro věc nadchnout. To se "Mírovi" na "Amících" líbilo, že je to prostě společenská událost a tak se jdem podívat, co na tom socceru lidi maj a rovnou si i zafandíme.

Kolumbijská reprezentace byla v Kalifornské Pasadeně přivítána početnou menšinou amerických kolumbijců (v jižních státech USA žilo něco málo přes milion Kolumbijců, plus samozřejmě minimálně 500 tisíc ilegálních přistěhovalců).

Na stadion Rose Bowl se osmnáctého června dopravilo 94 tisíc lidí a vytvořilo elektrizující atmosféru. Pro Kolumbijce skoro až domácí, protože mnoho rumunských fanoušků se věru neukázalo.

Naneštěstí pro Los Cafeteros se transylvánská družina vedená famozním Gheorghe Hagim postarala o překvapení a vyhrála 3:1. To byl začátek pádu...

Po zápase, kdy se fandění na stadionu změnilo ve frustrovaný pískot, se někteří Kolumbijci obviňovali mezi sebou z prohry. Do médií začali také prosakovat zprávy o "mano del oscura" čili že některým hráčům je vyhrožováno kvůli sázkám.

Na zápas si totiž vsadilo mnoho Kolumbijců a to nejen normálních lidí.. I mafiáni vycítili šanci na extra přivýdělek ke svému businessu.

Jenže tato sorta lidí neumí moc prohrávat a tak se k hráčům dostaly různé nechutné výhružky. V rozhovorech s trenérem Matsuranou se nálada v týmu nálada zhoršila o sto procent. Ekipa, která se viděla minimálně v semifinále, se teď bála o postup ze skupiny. Nejhůře na tom byl brankář Cordoba, který nahradil oblíbence Higuitu, na něj se snášela vlna nenávisti jak od fanoušků, tak a - to bylo horší - od gangsterů. Další a horší úděl měl Luis Herrera, kterému po smrti Escobara unesli v Medellínu syna. Není jasné, za jakých okolností, ale naštěstí mu malého synka před turnajem vrátili. Po tomto zápase však přišla dalši krutá zpráva. Herrerův bratr měl podivnou autonehodu. Bohužel zemřel. Pro tým to měl být od narkobossů jasný vzkaz, aby se tým zmátořil a začal hrát. Prý na další zápas vsadí o to víc peněz než předtím. Na tu noc Luis Herrera vzpomínal v jednom rozhovoru pro kolumbijskou národní televizi s tím, že s ním byl tehdy jeho nejlepší přítel Andrés Escobar až do rána druhého dne a on sám nemohl přestat plakat...

"Chtěl jsem všeho nechat a jet domů, za rodinou. Andrés mě však chytl za rameno a řekl, že celá země na nás spoléhá a že doma teď nikomu nepomůžu. To mi dodalo sil."

Tým se dokázal postupně vzchopit a v těch pár dnech co měl na přípravu proti domácím USA se hráčům vrátilo potřebné sebevědomí. Hlavně záložník Alvárez se ho snažil spoluhráčům dodávat s tím, že hráli s USA milionkrát a nikdy neprohráli, tak proč by teď měli?!

Kouč Maturana dokázal své ovečky alespoň trochu izolovat od zpráv s výhružkami smrti a také od toho, co se dělo doma. Celá Kolumbie se ocitla v chaosu, vzniklém válkou narkogangů, kdo nahradí mrtvého Pabla Escobra. Nejvíce to odnášel Medellín. Vypadal jako válečná zona. Po ulicích se proháněly gangy, ozývala se střelba, hořela auta a domy.

16:30 pacifického čas USA. 22. červen 94. Ocitáme se opět v aréně Rose Bowl, ve které to hučí jako v úlu. Znovu bezmála 94 tisíc fanoušků a zase se i vůči tomu, že domácí jsou USA fandí vesměs hostující Kolumbii. V šatně trenér naordinuje co nejútočnější možný styl. Faustino Asprilla, který v té době působil v italské Parmě, později o týmovém brífinku prohlásil, že jim manažer naordinoval, aby útočili ze všech možných směrů a úhlů. "Kdyby to šlo, tak by snad chtěl abychom útočili z podzemí," vtipkoval pro italskou Gazettu dello Sport.

Úvodních 20 minut Los Cafeteros obléhali americký obranný val. Následně se Američané dokázali na chvíli uvolnit z klepet favorita a vyrazili do brejku.

Tím, kdo se do protiútoku nadechl, byl John Harkes, který se vydal směrem ke kolumbijské brance...

Když byl nadohled, vyslal centr do vápna, kde stál Andrés Escobar, který nestihl zaregovat lépe. Ve skluzu sklepl balon přímo na bránu, kde stál golman Cordoba. Ten nebyl nikdy míčový kouzelník a míč mu letěl na slabší nohu. Vsítěné vlastní brance nedokázal zabránit. Stadion až na vyjímky z řad domácích ztichl.

V tuto chvíli se doma v Medellínu otáčí synovec Andrése Escobara ke své matce a prohlásí větu, kterou jsme náš článek začali.

Na hráče jakoby někdo hodil deku. Úzkost byla mezi kolumbijskými takřka hmatatelná. Nikdo nic neříkal. Andrés podle spoluhráčů vypadal, že se každou chvíli rozpláče. Situace byla vážně zlá a Kolumbijci se od té doby k ničemu nedostali. Ani po poločase se s utkáním nepodařilo nic udělat. I když v šatně udělal trenér vítr, jaký nikdo nepamatoval. Kolumbijci však byli úplně dole a ze dna se ten zápas už nedostali. Sedm minut po začátku druhé půle navýšil Earnie Stewart na 2:0 a bylo vymalováno. Kolumbii se ještě podařilo o gol snížit, ale to bylo vše.

Bylo to jasné, Kolumbijce čeká zápas o čest se Švýcarskem a pak budou balit kufry. Tvrdý direkt pro tuto skvělou generaci fotbalistů, vedenou fotbalovým džentlemanem (Caballerem) A. Escobarem. Brzo však měl přijít ještě tvrdší z domova. Sám Escobar se rozhodl, že se nebude dívat na TV a až na pár telefonátů od rodiny byl od situace ve vlasti izolován. Tam byl celý tým - avšak hlavně Andrés - pranýřován, jak se dalo. On byl označen za hlavního viníka zpackané skupinové fáze . Trenér Maturana se snažil do odletu své svěřence co nejvíc izolovat od domácích zpráv. Hráčům bylo ale jasné, jaká je situace doma, a nikdo jim nemusel říkat, co je čeká, až se vrátí.

V posledním mači na turnaji Colombianos vyprovodili zástupce helvétského kříže 2:0 a chystali se na smutný návrat domů.

Andrés se po příjezdu do Medellínu obklopil rodinou a přáteli v čele se svou snoubenkou. Jeho přítel a v té době i žurnalista Césár Velásquez mu domluvil, aby se vyznal v článku do novin, kde pracoval (El Tiempe). Článek se snažil být pozitivní a chtěl obyčejným lidem vnést pohled, jak to během turnaje mezi hráči vypadalo a utvrdit lidi, že jde hlavně o sport a v celé zemi jsou horší problémy.

"Byla tu nějaká varovná znamení, jenže Andrés byl mladý a chtěl žít svůj život. Také se nikdy problémům nevyhýbal a řešil je. Další věcí bylo, že nikde pořádně nebyl od začátku MS."

Později sdělovala médiím Escobarova snoubenka Pamela.

"Tu noc mi Andrés volal, říkal, že jde ven s pár kámošema a ať se přidám, že je třeba zapomenout aspoň na chvíli na ty špatné události. Oponoval jsem mu tím, že i trenér Maturana nám radil, abychom se raději moc neukazovali. Že země je rozvrácená a my můžeme fungovat jako bleskosvod pro špatné emoce . Problémy na ulicích už se dávno neřeší pěstí. Andy si však nedal říct s tím, že musí ukázat svou tvář na veřejnosti a že to není žádný srab," říkal v rozhovorech pro média Luis Herrera.

Prvního července k večeru se Andrés s přáteli vydává do ulic. Je veselý a dává se do řeči s většinou lidí, co ho ten večer poznají. Vše vypadá v pořádku ...

Když Escobarova skupina dorazí k El Indio baru, je teplá letní noc. Spoustu lidí postává před klubem a vychutnává si drink s cigaretou. Někdy vzduchem zavoní marihuana, jinak je však klid. Andrés se baví jak s přáteli, tak i s cizími, uvolí se rozdat pár podpisů. Většina lidí ho už ale pod rouškou noci ani nepoznává. Něco se zlomí těsně po 1. hodině ranní. Podle očitých svědků se do Escobara začne navážet skupina čtyř mužů. Výrazy jako pendejo a cabron se ozývají stále častěji, což v této situaci znamená přirovnání k penisu, si Escobar nenechává líbit a své oponenty také častuje ne úplně milými slovy. Andrés nakonec bere rozum do hrsti a rozhodne se, že odjede pryč. Blíží se ke svému autu a za stále hlasitých nadávek ze strany "kritiků" nasedá do vozu. Jenže poslední slova Andrésovi rezonují v hlavě. Rozhoduje se nakonec neodjíždět a problémům čelit. Opět vystoupí a chystá se svým nepřátelům vstříc. Pomalu otvírá dveře a vystupuje. Na chvíli se otáčí zády k útočníkům, nejspíš se chystá vůz zamknout. V tu chvíli se ve svitu měsíce v něčích rukou zaleskne chladný kov ... Padá šest výstřelů a vzduch je rázem prosycen střelným prachem. Andrés se stihl ještě otočit a chtěl něco říct. Před klubem je zmatek. Útočníci se dávají na útěk a Andrésovi přátelé běží ke svému kamarádovi, který sedí na pneumatice svého auta a ztěžka dýchá. Další lidéb ěží do El India pro telefon zavolat ambulanci. Je slyšet, jak někde startují dvě auta a odjíždějí. Kousek od raněného se rozbrečela mladá dívka...

V příštích třiceti minutách i přes veškerou snahu lékařů Andrés zemře. Jeden z jeho přátel chvíli pronásledoval vozy podezřelých a zapamatoval si registrační značky.

Jednalo se o zabijáky Medellínského kartelu bratry Gallony. Dříve pracovali pro P. Escobara, potom přešli do skupiny Los Pepes, kteří usilovali o Pablovu hlavu a teď byli na volné noze a spolupracovali s medellínským kartelem. Podle dostupných zpráv byli odměněni za vraždu Andrése třemi miliony dolarů. Měl to být signál směrem k dalším reprezentantům, že nejsou v bezpečí. Bratři Galloni byli zatčeni, avšak pro nedostatek důkazů zproštěni viny a propuštěni na svobodu.

Jhon Vasquez známý jako Popeye (i ze seriálu Narcos a dalších pořadů na toto téma) měsíc po vraždě v rozhovoru s domácím deníkem prohlásil, že nešlo o objednanou smrt a ani o výstrahu vůči fotbalistům. Andrés byl prostě jen ve špatný čas na špatném místě, a kdyby se nenechal vyprovokovat a odjel by, tak by situace takto nevygradovala a Andrés by žil. Bratři Gallonové mají obrovské ego a nenechají si od nikoho do ničeho mluvit. Nejspíš ani nevěděli, že šlo o budoucího fotbalistu AC Milán.

Přesnou pravdu se již bohužel nedozvíme a tak nezbývá než si příběh fotbalového džentlmena z Medellínu alespoň jednou začas připomenout.