BLOG: El Clásico trochu jinak

El Clásico (© howmanyarethere.net)

Blíží se nám první El Clásico roku 2013. Dřív než přijde předzápasové napětí je správná chvíle toto drama trochu odlehčit anebo tento zápas naopak učit ještě výjimečnější.

1.)

V Madridu, uprostřed tréninkového centra slavného klubu Realu Madrid, přicházel trenér José Mourinho ke dveřím. Před nimi stály dva strážní. Dva velcí chlapy, zjevně trénovaní a značně ozbrojení, stály bez hnutí. Pozorně sledovali přicházejícího Josého Mourinha.

„Pusťte mě dovnitř!“, rozkázal José.

Jeden ze strážných vytáhl s kapsy klíče a začal odemykat. Poté co odemkl sedmý zámek, zadal dvanáctimístní kód a dveře se pomalu otevřely. José se hluboce nadechl, okamžik zaváhal a vykročil. Vešel do temné místnosti a tiše za sebou zavřel. Zcela nic neviděl, jen cítil zápach rozkládajícího se masa.  Několik okamžiků trvalo, než si jeho oči přivyknuly na naprostou tmu. Náhle spatřil obrysy tvora, který se krčil v rohu místnosti.

„Jak se máš?“, zeptal se velmi tiše José.

„Všechno v pořádku?“, zeptal se Portugalec znovu. Odpovědí mu bylo naprosté ticho.

„Víš, že tě mám rád…“, pokusil se o přátelský tón. Tentokrát místo odpovědi uslyšel tiché, avšak hrozivé zavrčení.

„Blíží se středa…“, řekl trenér, tentokrát hlasem, který nebyl tak jistý jako u předchozích tří vět, ale naopak se hlas tomuto jinak sebevědomému člověku jemně třepal. „Je mi to moc líto...“, zašetal.

„UAAAAARGHHH!“

Místnost naplnil řev, který trenér již slyšel po tisící, ale přesto jej vždy naprosto vyděsil.

 „UAAAAARGHHH“, zařval nelidsky znovu a k tomu začaly řinčet řetězy a tvor začal sebou zběsile mlátit.

„Teď už bych měl jít“, pomyslel si José. „Ještě že je připoután k topení“, si v duchu oddychnul.

Pomalu začal couvat. Dávajíc si velký pozor, aby nedal znát na sobě žádné známky strachu. Tolik tomu věnoval veškerou svoji pozornost, že málem uklouzl. Teprve v tu chvíli si uvědomil, že téměř celou podlahu místnosti pokrývá krev.

Tvor zařval znovu. Tentokrát tak mocně, že Portugalec plný hrůzy a strachu, začal bušit na dveře postrádaje jakoukoliv důstojnost. Těsně před tím, než opustil tuto smradlavou a temnou místnost jen zakřičel: „Tak zas někdy, můj chlapče!“

Venku za ním strážní v mžiku dveře zabouchly, zacvakly zámky a zadaly kód. Ve chvíli, kdy se otočili k Mourinhovi, stál už před nimi opět nebojácný Special One. 

2.)

To o pár stovek kilometrů dál, v tréninkovém centru neméně slavného klubu FC Barcelona, procházel dlouhou chodbou trenér Tito Villanova.

Zastavil se u prvních dveří. Natáhl ruku, šahajíc po klice…

Již zdálky slyšel tolik známé tóny. Ze začátku jej tato hudba nikterak neoslovovala. Po několika měsících se ale přistihl, jak si tuto melodii prozpěvuje ve sprše. Netrvalo dlouho a začal tuto melodii z duše nenávidět. Slýchal ji v šatně, před šatnou, v autobuse, před zápasem, pozápase i během zápasu, kdy si ji prozpěvovala již zcela zblblá lavička.

„Whenever Whenever...“

„Bože, jak já to návidím…“, v duchu zuřil.

A skřípaje zuby nechal kliku klikou a pokračoval chodbou dál.

3.)

Mezitím v kontrole svých svěřenců v tréninkovém centru během odpočinku pokračoval i trenér Realu Madrid. Zkontroloval a přátelsky pohovořil již s několika svěřenci a chystal se věnovat nějakou tu chvíli plnou přátelského porozumění  dalšímu svému hráči. Jeho pozornost upoutal pláč. Zůstal tedy stát na chodbě, do pokoje a poslouchal.

Pláč, téměř dětský, stěží dovoloval tomu chlapci mluvit. Z pokoje vycházel tichý hlásek. José musel vyvinout veškeré úsilí, aby mezi vzlyky porozuměl slovům, která se stále opakovala…

 „Proč ho kupovali? Oni mi nevěří? Proč ho kupovali? …“

José ani na chvíli nezaváhal.

„Ten je už odepsaný. Zbytečná ztráta času.“, zhodnotil si vše ve svém geniální mysli a vydal se dál.

4.)

To i Tito Villanovu zaujal křik a pláč dřív než vešel do místnosti. Na rozdíl od svého madridského protějšku ihned vběhl dovnitř a spatřil na zemi v bolestech se svíjejícího muže. V okamžiku, kdy mu pohlédl do tváře, kterou schovával v dlaních se jej zeptal:

Ty, nemyslíš, že by si měl už na to vykašlat?“

Jakoby mávnutím kouzelného proutku mladík vyskočil na nohy a začal vysvětlovat.

„Musí to být dokonalé. Musí to být perfektní. Bude tam i Angel. A já, já jsem ten nejlepší!“

„Myslíš, že na něj máš?“, zeptal se Tito, „Neříkáme mu Tom Hanks jen tak ze srandy.“

„Já vím, trenére“, odpověděl svěřenec, „Je sakra dobrý, ale já budu ten nejlepší! Budu víc než dobrý!“ a na jeho tváři se rozhostil zasněný výraz. V jeho mysli právě přebíral vytouženou soušku Oskara. Tu, jemuž v letech posledních uzmul rival z Madridu.

5.)

A právě tam hlavní trenér madridského CF právě vcházel do dveří, pokoje, který byl téměř prázdný.

Místnost měla holé zdi a nenacházelo se v ní ani žádné vybavení. Uprostřed ležel kvádr. Zcela černý kvádr. Tak černý, že se v něm neodráželo žádné světlo. José jen tiše stáhl s otevřenými ústy. V rychlosti jej změřil pohledem a jeho díky své prudké inteligenci ihned poznal rozměry tohoto kvádru. Portugalec rozpoznal naprosto dokonalé rozměry jeden krát čtyři krát devět metrů.

„Co se to tu válí za bordel?“ zvolal nahlas José.

Zjišťujíc, že se tu nenachází jeho ovečka, se otočil a vydal se ven s pokoje. Prošel už všechny pokoje a rozhodl si šálek kávy. Po cestě ke dveřím ještě zakopl o několik balení gelu do vlasů…

6.)

Svoji procházku právě končil i Tito.

Zbýval už jen jeden pokoj. Vešel tedy dovnitř. Jeho hráč tam tiše seděl v rohu místnosti. Stejně jako v Madridu i tato místnost měla holé zdi a také neobsahovala žádné vybavení. Jen na zemi hořelo deset svíček.

Tito na svého oblíbence pohlédl, avšak postava v rohu si jej vůbec nevšímala. Tito si jej dlouho prohlížel, s téměř náboženskou úctou. Zdálo se mu, že se zastavil čas. Poprvé byl s ním o samotě. Z toho byl tak nervózní, že téměř zapomněl dýchat.

Zdálo se mu, že už je v pokoji moc dlouho a tak se beze slov uklonil a odešel.

Uhodnete u kterých dveří se José Mourinho a Tito Villanova zastavily? A do kterých pokojů vešly?

Madridistas a Culés, užijte si první El Clásico roku 2013! Doufám, že jste se trochu pobavily.

El Gato con Botas