El derbi sevillismo

Biris Norte

Už za deset dnů opět změří síly velcí rivalové - Betis a Sevilla FC. Před pěti lety se mi podařilo tohle derby navštívit. Rád bych Vám povyprávěl o atmosféře tohoto zápasu, tak jak jsem ji tehdy viděl, a navnadil Vás na nadcházející utkání.

Procházím městem a  pomalu začínám potkávat více fanoušků Sevilly i Betisu. To napětí začíná být cítit ve vzduchu. Nemůžu se ubránit pocitu, že zatímco fandové Betisu chodí pěšky tak fanoušci Sevilla FC jsou motorizovaní. Ale možná to bude tím, že cestou potkávám centrální sraz fanoušků Betisu. Ti o sobě dávají hlasitě vědět a hlídá je policie. Vidím i nějaký ten dým. Většina fanoušků co na sraz teprve doráží tak mají v ruce láhev tvrdého alkoholu. Čím blíže jsem stadionu, tím více (či hodně moc) začínám potkávat i pěší fanoušky FC. A to zbývá více jak dvě a půl hodiny do utkání! Tady se holt nechodí na poslední chvíli.

Původně jsem chtěl jít před fotbalem ještě na vlakové nádraží Santa Justa, ale když vidím co se děje v ulicích tak se nechávám strhnout a jdu rovnou ke stadionu. Tam už je lidí spousta. Ale všichni v bílém či červeném. Se svým šedým tričkem docela vyčnívám. Každou chvilku se ozve rána z dělobuchu, občas nějaké to skandování. Všude spousta policajtů. Pěší, na koních, nad stadionem létá vrtulník.  Do zápasu zbývají dvě hodiny. Vyhlížím si lavičku na které strávím zápas a budu poslouchat chorály ze stadionu.  Pak mě ale přece jen napadá myšlenka obhlédnout situaci a zkusit se na stadion nějak dostat. Obcházím tedy stadion. Ano, lístky se ještě prodávají! Jejich cena je ale vysoká, od 90 do 100 eur.  Tři vteřiny váhám a jdu do toho. Šance být na tak velkém zápase se nemusí opakovat. Na výběr jsou tři možnosti. Španělsky neumím a tak hádám naslepo. První varianta je už vyprodaná. Druhá naštěstí už vychází. Seňorita mi tedy tiskne lístek na tribunu Banco de Pista. S nadšením ho prohlížím a zjišťuji, že mám první řadu, sedalo 220.

Brány stadionu jsou ještě zavřené. Přesto hledám svůj vchod. Už ho vidím, ale nemůžu se k němu dostat, protože mi brání zátarasy a za nimi policie. Najednou se tam shlukuje dav a zpívá něco ošklivého o Betisu. Začíná mi to být jasné. V dáli vidím zelený autobus. Skandování a pískot sílí. Nenávist je podpořena silnými dělobuchy. Je to až ohlušující, když hráči vystupují. Ta samá nenávist je slyšet i z druhé strany stadionu. Čutálisti z Betisu jsou sevřeni dvěma tábory nepřítele. Chrání je jen pár policistů. Myslím, že kdyby na to opravdu přišlo tak jsou v nebezpečí. Naštěstí zůstává jen u urážek na dálku. Obcházím stadion a jdu do oficiálního fanshopu. Vybírám se šálu. Památka je památka a taky už nebudu tolik vyčnívat v davu. Vracím se a zátarasy dále hlídají policisté, jen lidí u nich ubylo. Naštěstí zátarasy po chvilce odklízejí. Vchody jsou ale stejně zavřené. Chce to ještě nějakou dávku strpení než se brány konečně otevírají.

Je to krásné, když se po kontrole rozsvítí zelené světýlko a hezká seňora vyzve člověka aby vešel do ráje. Přitom vůbec nikoho nezajímá můj batoh. Bál jsem se, že bude vadit moje flaška s pitím, či videokamera ale všichni se jen usmívali. Klidně by tam člověk pronesl složený kulomet. Hned dostávám program, ten je udělán formou novin. Ale teď mám před sebou jinačí úkol, najít svojí sedačku. Není to zrovna jednoduché, moc dobře to tady označené není a tak jdu na to stylem pokus-omyl. Stadion je rozdělen do čtyř částí a v každé části se lidé teprve dělí do jednotlivých sektorů. Vždy jdu k pořadateli u vchodu a řeknu téměř kouzelná slůvka „Donde está“ a ukazuji vstupenku. Předtím však nelze zapomenout na kouzelné „Por favor“ na začátku a „Gracias“ na konci. Španěly těší když se někdo snaží mluvit jejich řečí a nepoužívá hned angličtinu. Vždy se snažím vytušit ukázaný směr, protože ať se snaží jak se snaží, tak jim nerozumím ani slovo. Až to jednou vychází a pán ukazuje někam pod sebe. Tak tedy vstupuji. Stadion je to pěkný, uzavřený.

Jsem jím pohlcen, protože stojím téměř na dně. Řady jsou označeny písmenem F (fila) a číslem. Sestupuji po schodech až dolů a dávám se doprava. Na chvilku zmatkuji, protože mám za to, že podle toho co vidím musí moje sedadlo být až za mřížemi za kterými je další část stadionu. Naštěstí tomu tak není, to sedačky jsou číslovány jen sudými čísly. Ta má sedačka je asi pět míst od zmíněných mříží. Na chvilku si sedám a vnímám atmosféru. Paráda. K rohovému praporku to není dále jak pět metrů. Místa před sebou mám víc než v ostatních řadách. Malinkou pihou na kráse je snad jen zábradlí, které brání fantastickému výhledu. Mám štěstí, na hlavní tribuně je stín. Na tu protější slunce statečně pere, i když už je šest hodin odpoledne. I možná proto je tam tak málo lidí. Zatímco domácí kotel Sevilla FC mám po levé ruce za brankou, tak hostující Betis je umístěn na druhé straně před mojima očima na horním ochozu.

Vstávám a ve stoje opřený o zábradlí vychutnávám atmosféru ještě lépe.  A vůbec to není špatné. Trávník vypadá překrásně, je znát jak je tu o něj pečováno. Mám pocit, že stojím uprostřed ráje, který mě obklopuje kam se podívám. Z toho ráje mě vyvádí silný pískot. To hostující brankáři vyrazili k rozcvičce. Nejenže jsou u publika v nemilosti, ale navíc musí kličkovat mezi tryskami kropícími trávníček. Za chvíli je to ještě horší, přichází zbytek Betisu. Při nástupu domácích se však pějí oslavné chorály. To je polaskání pro uši. Ty se málem rozplynou jako se rozplývá či potácí panák od Coca-coly předemnou, jehož tělem prochází proud od dvou větráků. Atmosféra je úžasná. Už je téměř plno. Tedy až na sektor Betisu. Ale chudáci ti, kdož sedí na slunci. Většina Španělů si ze stánků do hlediště přináší minerálku či colu. Hráči zase zmizli do kabin. A opět ohlušující pískot při představení hostů. Za to velké ovace při každém domácím hráči. Uvědomuji si, o co bych přišel kdybych seděl před stadionem na lavičce ale nedalo by se nic dělat.

Kotel domácích začíná spouštět obrovskou plachtu. Je na ní vyobrazen anděl ženského pohlaví s odhaleným ňadrem, zahalený ve vlajce FC, a u nohy má pohár. Pod plachtami je nápis „Victoria“ a vše ještě doplňují postranní papírové sloupy. Samozřejmě nechybí několik dýmovnic různých barev. Jen tohle samo budí úžasný dojem, ale není to všechno. Při nástupu hráčů všichni povstanou a začnou zpívat hymnu. To je rachot. A aby toho nebylo málo tak 98% lidí před sebou roztáhne bílou (či výjimečně červenou) vlajku. Celý stadion (mimo kotle Betisu) je rázem bílý! Vše dohromady dělá z toho okamžiku opravdu nezapomenutelný. Rád bych ten okamžik popsal lépe, kdybych to jen uměl.

Hráči se rozestavují na svá místa. Plachta s andělem zase stoupá vzhůru, na jejím místě však zůstává spousta vlajek se kterými je máváno o sto šest. Utkání začíná na čas, v 19:00. Chorály nepřestávají, často skanduje či zpívá celý stadion. V kotli FC to samozřejmě vře nejvíc. Kromě vlajek na tyčích je k vidění i hromadné poskakování či tleskání. V takovém počtu to vypadá báječně. Hraje se ve vysokém tempu. Často na jeden dotek a stále do plných. Na branku, kterou mám blíže k sobě útočí Betis. Musím se přiznat, že už se těším na druhou půli až to bude opačně. Španělé všechno dost prožívají. Vstávají při každém písknutí rozhodčího. Přitom spílají buď jemu, nebo hráči Betisu, který způsobil domácímu hráči újmu. A vůbec, rozhodčí mají slušivé oblečky. Černou látku zdobí žluté fosforeskující pruhy. Rozhodčí mi připomíná i svými pohyby tak nějak toreadory v aréně.

Domácí brankář s těží vyráží tvrdou střelu. Nejen, že se mu dostává velkých ovací, ale také se poprvé kope roh před mýma očima. Mám to jako na dlaní. Vidím poprvé na živo přímo mistrovsky kopnutý roh, jak míč v půlce mění směr a stáčí se k bráně. Naštěstí z toho gól nepadá. Sektor Betisu se už zaplnil, je v něm 2500-3000 hlav zelenobílých. Ti fandí neustále, nevadí jim že proti je celý zbytek stadionu. Čas od času jsou i více slyšet.

A pak to přišlo. Domácím vyšla akce a dávají tolik toužený gól. To co přichází je fantastické. Minimálně 30 vteřin intenzivní radosti a totálního bláznění Španělů. Celý stadion Ramón Sánchez-Pizjuan (vyjma Betisu) je vzhůru nohama. Takovouhle nefalšovanou radost jsem dlouho nezažil. Domácí nelení a hned zapalují ve svém kotli oheň. Hlasatel jméno střelce ani nehlásí. Diváci si ho prozradí sami skandováním. Zase se pějí chorály až uši přecházejí. Takové „Ó Sevilla, Ó Sevilla“. Přitom Španělé točí bílými vlajkami jako by to byly šály. Najednou jako by byl sektor Betisu na jiném stadionu. To se mění po chvíli radosti. Útočník Betisu vystihuje přihrávku domácích po sólu překonává bezmocného brankáře. Je vyrovnáno. Stadion jako by oněměl.

Teď si pozměnu Betis užívá svou chvíli radosti a dává to najevo zeleným ohněm. I když jsou domácí otřeseni fandí dál, téměř jako by se nic nestalo. Ale je znát, že se něco stalo. Zklidnění emocí přichází s přestávkou. Žádný přestávkový program se nekoná. Zase se předemnou potácí ten panák od Coca-coly. Zase se opírám o zábradlí a pozoruji rozcvičující se hráče. Za potlesku opět nastupují hráči na trávník. Stejně musí být pro fotbalistu zážitek hrát pře takovýmhle publikem.

Hra se opět rozbíhá. A vášně postupně s časem přibývají. Stejně jako vyložené šance. To nejsou dvě nebo tři za zápas jako v Gambrinus lize. Nyní FC útočí na bližší bránu, konečně jsem se dočkal. I lidé v mém okolí jsou živější, ale vždy to tak nějak jenom zašumí při velké šanci. U postranní čáry se rozcvičují náhradníci obou mužstev. Mám to jako na dlani. V té první řadě se mi začíná líbit. Ale nelíbí se mi, když se Betis dostává do vedení druhou brankou. Zase ticho po pěšině, jen rozdováděný sektor hostí. Tři náhradníci na sebe skočí a objímají se. Pár lidí z okolí vstává a křičí na ně nadávky. Až přijdou policisté a stoupají si před sektor.

FC Sevilla musí dotahovat a Betis se logicky snaží zdržovat. To se samozřejmě setkává s nevolí a pískotem. V těchto chvílích je skandování vyrovnané. Občas se to strhne k celostadionovému chorálu. Když brankář Betisu má vykopávat a snaží se zdržovat tak má za sebou pěknou řádku stojících zuřících lidí. Někdo se po něm i sápe a není až tak daleko od nenáviděného brankáře. Zdržování Betisu se naštěstí zastavuje gólem v jeho síti. Místo obvyklého zašumění je opět ke slyšení i vidění nehorázná dlouhotrvající radost. A celý stadion rázem ožil. Zas je to jako dřív. Začíná se od nuly. Zápas není rozhodnut a je to napínavé. Takové, jak má derby být.

Domácí kotel připravuje plachtu na které je pohádkový Obelix. Nevím, jak  hráči můžou stále vydržet takové tempo. Ale předváděná hra je stále pastvou pro oči.

Pět minut před koncem přichází rozhodující okamžik. Sevilla FC se trefuje potřetí a fanoušci jsou u vytržení. Tak je ta atmosféra strhující. Desetitisíce lidí mávají bílými vlajkami vzduchem  a přitom křičí z plnahrdla radostí. Vždyť na to mají právo. Jejich tým dal třetí gól velkému nenáviděnému rivalovi a opět se ujímá vedení. Ke konci zápasu je atmosféra nejlepší. Chorály se zpívají bez přestání. Ale vroubek nejistoty tam stále ještě je. Betis zoufale útočí ale moc mu to tedy nejde. Všem zatuhne jen když má Betis v nastavení velmi slibnou standartku. Všichni s oddychem bouřlivě tleskají, když míč jen o kousek mine horní tyč.

A zase chorály až do ukončení zápasu . To je radosti, to je slávy všude okolo. To je bílých vlajek a šál nad hlavami. Jen Betisané sedí ve svém sektoru jako zmoklé slepice. Vyhrávali a nakonec přišli i o bod. Bylo to derby se vším všudy. Hráči FC zatleskají ve skupince nad svými hlavami, ale to je vše a mizí do kabin. Fanouškům to nevadí a ještě dávají nějaký ten chorál než se rozcházíme. Stadion se vyprazdňuje pomalu.O to víc mě překvapuje, že před stadionem nejsou žádné tlačenice. Za to kdo má klakson, troubí. Kdo má vlajku, mává. Kdo potkal známého, objímá se s ním. To je radosti, to je zasloužené radosti.

{fn.GALLERY(34)}