Guardiolova prodloužená ruka

Xavi Torres (© google.com)

Mohlo to být lepší, ale člověk nemůže být vždycky sobec. Na dlouhatánské životní trati vás výhybky osudu ne vždy nasměrují po těch nejluxusnějších nablýskaných kolejnicích. V jedenadvaceti byl Xavi Torres jeden z Guardiolových mužů. Nebyl jen obyčejným učněm. Patřil do základní sestavy a na postu středního záložníka byl jeho náhradníkem Sergio Busquets, jenž bez ceknutí uznával výkonnostní rozdíl. „Jenže v závěrečném fázi soutěže jsem si poranil čtyřhlavý sval a na 45 dní jsem musel vysadit“. Od té chvíle už se nic nevrátilo do vyjetých kolejí. „Naskočil Sergio a využil to“. Dneska je Busquets pro Barçu nepostradatelným fotbalistou, mistr světa z roku 2010, jenž památný turnaj na africkém kontinentu odehrál v základní sestavě. Občas si Xavi říká, že jeho kariéra mohla nabrat podobných obrátek.

„Busquetsovi zdravě závidím“. Ovšem místo toho, aby se nějak sžíral tím co mohlo být a není, je hrdý na to, že je takový jaký je. „Jsem upřímný kluk, který moc dobře ví, jak je těžké se uživit“. A proto tolik oceňuje dřinu, kterou musel Busquets snášet, aby se dostal tam, kde nemohou být všichni. „Mám radost z toho, kam se dostal, stejně tak jako on má radost ze mne“. A že to Xavi Torresovi letos v Levante nejde vůbec zle. Skvělý ligový ročník na jehož konci může čekat odměna v podobě startu v evropských pohárech. „V těch nejrůžovějších snech jsem si maximálně představoval jak se zachráníme“. Nicméně ani výhry na Ciutat de Valencia pýchu a okázalost nepřivály. Dokonce ani ve chvílích, kdy Levante vedlo ligovou tabulku a na předměstí Valencie zavítali dopisovatelé z New York Times. „Tehdy mi největší problém činilo usnout. S tak velkým uspokojením se mi špatně spí, ale nezměnil jsem nic". Největší dojem v období šílenství, které zasáhlo příznivce azulgranas na Xaviho udělal telefonát od svého pětaosmdesátiletého dědy. „Chtěl mi poblahopřát a rozbrečel se“. 

Skromnost a pokora patří mezi Xaviho nejkladnější povahové rysy. Rodiče v jeho rodné Jávee, kam se pravidelně vrací, na tom mají lví podíl. „Jsem z vesnice a doma by nikdy nepřipustili, abych začal nějak blbnout a ztratil hlavu. Táta byl bankéř a vedl nás, abychom byli rozumní, opatrní a rozvážní“. Xavi si ve fotbalové brandži sice vybudoval slušné jméno ale rozhodně se nenechá uspat přítomností. „Fotbal je jako horská dráha. Zažil jsem už úplně všechno. Hodně jsem cestoval, snil...“ Především ve svých 21 letech. Tehdy řídil veškeré takticko-fotbalové operace v barcelonské rezervě a slýchával, jak o něm mluvili jako o prodloužené Guardiolově ruce. Chladný a přemýšlivý fotbalista dostal od Pepa velkou fůru odpovědnosti. Teď, když už je všechno pasé, určitě nikomu nic nevyčítá. „Měl jsem štěstí, díky Pepovi jsem se naučil přemýšlet ještě dřív, než jsem dostal míč na kopačku“. Guardiolu však vyzdvihl i jako osobnost, která mu později dopřála premiéru v prvním týmu. „Tehdy mi řekl, abych dělal jenom to, díky čemu jsem se dostal až sem“. 

Pro Xaviho Torrese to bylo úžasné období. Všiml si, že zajetá klubová hierarchie není na překážku normální komunikaci mezi trenérem a mladým nezkušeným hráčem. „Z ničeho nic za mnou Guardiola přišel a ptal se na  rodinu a jestli už moje přítelkyně, která studovala audiovizuální komunikaci, našla práci. Dokonce mi řekl: „Jestli pro ni můžu něco udělat, víš kde mne najdeš“. Xavi nakonec jeho nabídku nikdy nevyužil, ale postupem času se z něj stal Pep na trávníku. Snad střelecky potentnější než on a určitě víc než Busquets, jak to potvrzují statistiky. Ovšem v létě 2009 jedna životní etapa skončila. „Léto je vždycky složité“, říká Xavi Torres. „Objevilo se to s tou Málagou a ani jsem se nestihl rozloučit s Pepem, protože jsem se už nevrátil“. Život není od toho, aby ho člověk chápal, ale žil a když se naskytne příležitost, využil ji. „Odešel jsem bez nějakého zármutku, vděčný za to, co jsem zde zažil. Guardiola byl můj idol a měl jsem ho po svém boku, naslouchal mu, poznal jsem skromného člověka“.

Teď si užívá fotbal v Levante, kde naslouchá radám Juana Ignacia Martíneze, jenž mu občas vzdáleně připomíná právě Guardiolu. Ovšem jestliže si aktuálně lebedí ve skromném klubu z okraje Valencie pak především zásluhou trenéra Luise Garcíi, jenž si ho jako posilu vydupal v létě roku 2010. „Luis García tehdy řekl, že můj přestup je nutný“. V Málaze si užil jedinou sezónu, ovšem Manuelu Pellegrinimu se do krámu moc nehodil a tak ho ocotně půjčil granotas. Loni v létě už se Málaga lehce zdráhala a chtěla po Levante celý milion, ovšem nakonec se přeci jen obě strany dohodly a bude zajímavé sledovat, jestli Xavi Torres dostane na La Rosaledě šanci. Jak se říká – do třetice všeho dobrého. Smlouva mu vyprší až příští rok. V Levante našel krásné a odlišné obzory, ovšem to neznamená, že by ho naplnily touhou dosáhnout na nějakou trofej. V listopadu mu bude teprve 26 let, což jsou nejlepší fotbalistovy roky.