Hostem na Pizjuánu

Ramón Sánchez Pizjuán

Plány se mění. Když jsem odlétal minulý rok v září z Bilbaa, říkal jsem si, kdy se zase asi do Španělska podívám a že to jen tak nebude. Jenže bylo.

Změnu zapříčinila nabídka irského nízkonákladového dopravce na dubnové zpáteční letenky Norimberk - Málaga za rozumných 120 euro/2 os. Kdy tedy vycestovat? 

Sevillské derby se přímo nabízí, jenže ten stejný víkend se hraje i derby pražské a tam nesmím chybět (stejně se nakonec v Seville hrálo nesmyslně v pátek). Nakonec vítězí sobota - sobota od 20. dubna.

Začínám sledovat jízdu Málagy Ligou Mistrů a přemýšlím o tom, že mohu být ve městě, když bude domácí tým hrát semifinále LM. Tedy nejvyšší možný zápas na domácím stadionu. Sním jak budu na náměstí s dalšími tisícovkami fanoušků sledovat velkoplošnou obrazovku. Čtyři zápasy větších či menších nadějí jsou zakončeny velice krutým způsobem, který z paměti jen tak nezmizí. To když Dortmund v nastvení otočil dvěma góly skóre a ukradl Málaze i mně svůj sen.

Týden před odletem s napětím sleduji upřesnění termínů, tady se štěstí usmálo a přihrálo souboj Sevilly FC s Atleticem Madrid od nedělní jednadvacáté hodiny.

Do města přijíždíme z Málagy vlakem po druhé hodině. První kroky vedou ke stadionu, kde mám v plánu obstarat lístek. Sevilla měla akcii, že kdo koupí lístek na utkání s Bilbaem, dostane se zdarma i na Atlético. Díky tomu se mi daří získat lístek mimo oficiální pokladny od fanouška za 20 euro, což je za vstupenku na fotbal ve Španělsku cena velice příznivá a oba jsme spokojení. 

Po ubytování míříme na poslední den Feria de Abril. To je lidová slavnost, kdy se Španělé obléknou do krásných šatů a jdou na týden hodovat a tančit do caset (stanů k tomu určených). K tomu se mezi stany projíždějí v kočárech, opodál je klasická moderní pouť. Jednotlivé stany provozují konkrétní spolky, sdružení, či společnosti a bez pozvánky se člověk dovnitř nedostane. Podařilo se mi najít i několik caset od "peňas" Sevilly FC i Betisu.

Když vpodvečer přicházím k estadiu Ramón Sanchéz Pizjuán, zrovna příjíždí za doprovodu policejních koní autobus s hráči Atlética. Jinak je po okolí klid. Jen ve fanshopu je rušno, ale třetí šálu ze třetí návštěvy už nekupuji.

Do útrob Gol Sur se dostávám asi 50 minut před výkopem. Na stadionu je tak málo lidí, až mám obavy o dnešní návštěvnost. U vstupů do hlediště nejsou žádní pořadatelé a tak si užívám výhledů z různých částí tribuny. Beru to od první řady u plochy až na nejvyšší místo na ochozu. Odtud už je to pěkný panoramatický výhled. Tak polovina lidí řeší svá místa na vstupenkách a druhá polovina si sedá, kam se jí líbí.

Sektor hostí v tomto zápase neexistuje a tak si vybírám místo v první řadě na ochozu nad rohovým praporkem. Tam, kde obvykle sedávají hosté. Mám odtud pěkný výhled na jednotlivé tribuny.

Hráči vybíhají z podzemí na trávník za zpěvu hymny, která je na tomto stadionu vždy zážitkem. Začátek se pustí z reproduktorů a lidé se postupně přidávají. Pak reproduktor ztichne a zpěv pětatřiceti tisíc Sevillanů rozhodně má zvuk. Něktří lidé před sebou drží vlajky, jiní mají nad hlavou šály. Ke konci se zase přidá reproduktor.

Domácí kotel Biris Norte si nepřipravil žádnou optickou prezentaci (spory s vedením), za to však od začátku celkem solidně fandí a když se přidají další tribuny, stojí to za to. V 16. minutě se stadionem nese klasická vzpomínka na Antonia Puertu. Atmosféra je velmi pěkná.

Přijde mi, že v zápase Atletico dost "prasí" (5 žlutých), což poměrně jitří emoce.  Lidé ze spodní tribuny jsou často na nohou a někteří se podle gestikulace mohou téměř pominout. Je to pěkně vypjaté na hřišti i v hlediště.

O poločase probíhá soutěž mezi Gol Sur a Gol Norte, kdo dokáže vytvořit větší rámus. Tentokrát vyhrávají druzí jmenovaní.

Druhá půle už začíná za zatměné oblohy a záře reflektorů. Všechny přítomné pobaví a zároveň rozohní svým hereckým vystoupením hostující Diego Costa, když se po lehkém doteku skácí k zemi. V 75. minutě mění Falcao stav na 0:1. Na to, že teči předcházela pravděpodobně ruka a možná i ofsajd, už si nikdo v budoucnu nevzpomene.

Závěr patří Seville a jejím třem velkým šancím. Bohužel však bez výsledku. Je to škoda, protože domácí kotel má specifickou oslavu gólů, kdy každý spontálně objímá lidi ve svém okolí a živelně se společně radují. Těšil jsem se na to.

Po ukončení Curtois provokuje fanoušky, což se nelíbí domácím hráčům a vzniká další výměna názorů. Atlético je při odchodu vypískáno.

{fn.GALLERY(124)}

Následující den projíždím na pokoji televizní stanice. Zaujímají mne hlavně GolTV, Marca TV a SFC TV, tedy klubová televize Sevilly.

Musím Marcu pochválit za reportáže z jednotlivých zápasů ligového kola a za to, že jí díky spoustě kamer neunikne na hřišti žádná maličkost. Je to zajímavější podíváná než na Dohráno.

Program klubového kanálu Sevilly se skládá především ze záznamů již odehraných zápasů (liga, evropské poháry) a sestřihů mládežnických celků. Mají dokonce i vlastní zprávy s hlasatelkou.

Pryč jsou doby, kdy na "tour" po svém stadionu zvali jen Real Madrid a Barcelona. Dnes už možnost návštěvy nabízí daleko více klubů. Jedním z nich je i Málaga CF a tak, když se nepodařilo navštívit zápas, nešlo alespoň nevyužít prohlídky.

Stadion La Rosaleda se nachází u vyschlého koryta Rio Guadalmedina, asi dva kilometry severně od centra města. Stavba při příchodu působí komplexně a architektonicky zajímavě. I přes poctivou drátěnku lze zahlédnout část tribun z ulice.

Vstupné je 8 eur. Průvodce naší cca. desetičlenné skupině dělá přátelský mladík v dresu Málagy. Prohlídka začíná ve VIP boxech.  Následuje posezení v presidentské lóži a panoramatický výhled na stadion. Sestupujeme k parkovišti, kde mívají hráči svá fára, prohlížíme mix zónu.

Za fanouškovského skandování procházíme tunelem do šatny hostí, kde jsou vystaveny dresy a vlajky těch nejslavnějších co tu hráli.

Pokračujeme k zlatému hřebu v podobě výstupu z tunelu k trávníku a lavičkám. Na tu domácí je možné se posadit a vyzkoušet tak značné pohodlí náhradníků. Rozhled po pečlivě připraveném trávníku na nedělní utkání s Getafe je moc příjemný stejně jako rozhled po modrobílých tribunách, kde nechybí vlajky nejvěrnějších.

Nakonec jdeme do musea, kde je chronologicky popsaná historie klubu včetně vystavených trofejí a artefaktů. Například vyhraný Intertoto Cup z roku 2002.

{fn.GALLERY(125)}

Na La Rosaledě to byla velice příjemně strávená hodinka, stejně jako dvě hodinky na Pizjuánu a celý týden v Andalusii. Ne vše se úplně vyvedlo podle původních plánů, ale i tak stál výlet za to.