BLOG: Hrdinové roku 2011: Alexandr Veliký

První krůčky mladého útočníka. © football.co.uk

Jsme lidé, k hloupostem máme zvláště blízký vztah. Ostatně, pojem hlouposti jsme si domysleli právě na základě toho, co děláme. A mnoho evidentně hloupých věcí, různých žebříčků, ocenění, v nichž marné hledat smysl, pošetilých předpovědí bytostně patří zejména k novoročnímu bilancování uplynulých let. Nu - nebo k zvědavému očekávání.

Napadlo mne přidat se k dlouhé řadě pošetilých předvídačů, mistrů věštby z rybých vnitřností, struktur letu ptáků a vybrat několik možných hrdinů příštího fotbalového roku. Jistě, bude banální jmenoval celebrity, hvězdy a osobnosti. Proč vlastně nebýt banální?

Začněme mužem, který jeden velký rekord právě zlomil a druhý se přelomit přes koleno v brzké době chystá. A ačkoliv snad není lamačem dívčích srdcí, srdce anglické královny získal už v roce 1999, kdy byl na sklonku svého opusu magnum, sezóny emocí a splněných snů, povýšen do stavu rytířského. Jistě si málokdo dovede představit komičtější postavičku rytíře, než tohoto tak typického a tak výjimečného Skota a glasgowana. Samozřejmě myslíme na Alexandra Fergusona, Quijotova o tolik úspěšnějšího bratra.

Nejen, že znovu a znovu láme lopatky větrných mlýnů hráčské a funkcionářské arogance arogancí vlastní, tento následovník Alexandra Makedonského během své bohaté kariéry redefinoval zákonitosti fotbalové hry tak, jako málokdo. Když byly pisateli těchto řádků tři roky, přebíral Alexander Ferguson jako již úspěšný trenér předposlední tým anglické prvoligové tabulky. Aby bylo jasno, nacházíme se nějakých šest let před založením Premier Legaue. Světovou hvězdou zůstává čerstvý autor dvou božských gólů století Maradona, Gorbačov iniciuje politiku přestavby a na Ukrajině nedávno vyhořel reaktor jaderné elektrárny. Kenny Dalglish před rokem zahájil kariéru trenéra slavným ziskem doublu a Reds se opět přetahují s Evertonem o ligový titul. Skloňuje se jméno Ian Rush, jméno Mark Hughes, jméno Margaret Thatcher. Evropa je po událostech na Heyselově stadionu vzdálenější, než kdy předtím.

A potom, téměř o tři dekády epochálních změn později...kdo by nebyl unavený? Kdo by toho neměl plné zuby? Kdo by měl ještě motivaci opět a opět nahrazovat odcházející hvězdy, které vychoval? Motivace, nové a nové ambice, tak asi zní podstatná otázka: Kdo by ještě dokázal sledovat cíl, potom, co získal všechno? Alex Ferguson, pochopitelně. Cílem je rozhodující rekord, který jeho kariéru může završit úžas vzbuzující korunou pro krále Anglie a Manchesteru United.

Přiznám se, že obdivuji velké trenéry. Porozumět jemným nuancím fotbalové taktiky není vůbec snadné, dokázat její hrubé plochy opět a opět vybrousit v čirý zázrak se zdá být nemožné. Fotbal je hra, jejíž pravidla - a teď mám na mysli spíše vnitřní stukturální zákonitosti, než "zákony hry", jak FIFA nazývá soubor herních obrysů - jsou nesmírně dynamická, neustále se mění. Stačí se dole pod textem podívat na legendární gól Ryana Giggse v semifinále FA Cupu v roce 1999 a uvědomíme si, jak moc se hra za deset sezón proměnila. Neulpět na systému, který momentáně funguje, dokáží jen ti největší trenéři; o tom jsme se všichni hořce přesvědčili na konci Brücknerovy reprezentační éry. Alexander Ferguson patří mezi těch několik šťastlivců, které příroda obdařila hlavou natolik otevřenou, že dokáží tituly vyhrávat a použít přitom mnoho výrazně odlišných strategických prvků, taktických variant. A obdařila je i uměním poučit se z porážky.

Ferguson vybrousil k dokonalosti tradiční herní systém 4-4-2, aby ho poté pohřbil. Byl úspěšným pionýrem hry bez útočníka a vyhrával i s jedním hrotem. Jeho pravý krajní záložník Beckham a levé křídlo Giggs patří k učebnicovým definicím herních rolí, které současná hra jako by neznala - a je to opět Ferguson, kdo v Cristianu Ronaldovi objevuje hráče, který zásadním způsobem promění hru útočníků v "širokých pozicích". Že jsou krajní beci od mládí trénováni, aby poziční hrou vytlačovali křídla do přehuštěného středu pole? Odpovědí je koncept "inside forwarda", který se na příkladu dvou fotbalových hvězd současnosti pokusíme rozebrat příště. A pak je tu brilantní "nejlepší střídající hráč všech dob" a Fergusonovo umění nasadit Ole Gunnara Solskjaera většinou v nejlepší možnou chvíli.

Jeho snad největší devizou zůstává schopnost lepit díry, přebudovat kádr a za pochodu s nováčky získávat velká vítězství. Pověstné jsou nákupy mladých talentů, Roye Keana, Erica Cantony nebo mistrný tah se sázkou na skvělou generaci odchovanců, kteří klub táhli v druhé polovině 90. let a v osobě Giggse a Nevilla cenné služby odvádějí dodnes. Ferguson vždy dokázal dostat ze svých fotbalistů to nejlepší, snad ještě víc, než jaký mají potenciál. Steva Bruce, současného manažera Sunderlandu, přivedl jako jeden ze svých prvních cílů na přestupovém poli. Sedmadvacetiletý obránce odehrál v dresu Rudých ďáblů ještě neuvěřitelných 350 zápasů, než v pětatřiceti letech klub opustil. Zdálo se nemožné nahradit skvěle fungující útočné partnerství Cole - Yorke. Zdálo se nemožné nahradit polovinu záložní řady Giggs - Scholes - Keane - Beckham. A Fergusonův tým znovu a znovu vyhrává, zatímco éra Liverpoolu je vzdálenou vzpomínkou, éra Arsenalu vzala za své téměř před deseti lety, zlatým časům Chelsea pomalu zvoní hrana, jak stárne kostra týmu a Newcastle nebo Leeds zápasí s peklem nižších soutěží.

Ale nezdržujme už a přistupmě k pointě textu. První divadelní scéna města tkalců očekává skvělé završení moderní Alexandreidy. Když Alex Ferguson přebíral v roce 1986 tým sedminásobného mistra Anglie, Liverpool záhy k tehdejším šestnácti titulům přidal další dva. Přesto je nyní skóre vyrovnané, 18-18. Při pohledu na rozloženého soupeře může být rozhodující otázka neobyčejně prostá: KDY Alexander Ferguson svou neuvěřitelnou misi dokončí?

V roce 2002 náš "rytíř smutné postavy" na otázku na téma "desetibodový náskok Arsenalu rovná se výzva" odsekl: "Mojí výzvou je skopnout Liverpool z jejich zatracenýho bidýlka... a můžete to klidně otisknout." Všichni pochopili, co Alex Ferguson svým nenapodobitelně šarmantním vyjádřením myslel. Nyní jsme možná jen několik měsíců od okamžiku, kdy fotbalový Alexandr Veliký definitivně vstoupí do dějin jako trenér, jemuž není rovno, trenér rovnou dvou století.

Kapitolu tedy nelze neuzavřít citací zlidovělého popěvku: "Saša jede."