BLOG: Jak jsem nedostal přes hubu

Jeremy Mathieu a autor článku

Aneb infiltrace sektoru Rangers na Mestalle při zápase Ligy mistrů.

O tom, že bych utkání Ligy mistrů mezi Valencií a skotským mistrem Glasgow Rangers sledoval jinde, než přímo na Mestalle jsem vlastně ani vůbec neuvažoval. Když už jsem jednou ve Valencii, přece si nenechám ujít žádnou možnost sledovat netopýry v jejich přirozeném prostředí, navíc v takto důležitém zápase pro další vývoj ve skupině. V den zápasu mi dopoledne odřekl účast kamarád, se kterým jsem plánoval jít. Na pozápasový rozbor (čti několik piv) ale přijít slíbil, takže mi to ani tak nevadilo, na stadionu přece nebudu sám, ale s desetitisíci dalších! Kdybych věděl, jak moc se mýlím…

Menší zádrhel nastal, když jsem si odpoledne šel na Mestallu pro lístek. Paní u okénka byla až příliš proaktivní a pravděpodobně kvůli mému velmi nešpanělskému vzhledu mě považovala za Skota (přestože jsem s ní komunikoval španělsky) a na žádost o „jednu z těch vstupenek za 30 euro, je jedno kam“ reagovala lístkem na místo v blízkosti sektoru hostí. Což jsem samozřejmě zjistil až doma, ale utěšoval jsem se tím, že „to není hned vedle Skotů“ a „určitě tam bude víc fanoušků domácích“. To byla další mýlka.

Už odpoledne bylo kolem Mestally několik hloučků hlasitých fanoušků v modrém, ale před zápasem byli opticky příznivci Rangers v okolí stadionu téměř stejně početní jako fans domácích. To se musí Skotům nechat, přijeli v opravdu hojném počtu, rozhodně mnohem větším než fanoušci Manchesteru United o měsíc dříve. Po povinném pivu u stánku jsem se šel s předstihem zařadit do fronty na vstup přímo na stadion, protože bezpečnostní prohlídky vypadaly z dálky jako poměrně důkladné, což je na Mestalle rozhodně nezvyk. Během čekání ve frontě jsem začínal pomalu tušit, kam jsem se to dostal. Kolem bylo modro, neviděl jsem jediného fanouška Valencie. Naštěstí ale byli Skotové přátelští. Dva fanoušci hned za mnou, otec a syn, kteří prý jezdí na každý výjezd svého klubu už 12 let, se se mnou fotili a nabízeli mi výměnu dresů. To jsem ale s úsměvem odmítl, přeci jen modrý trikot se jménem Kennyho Millera na zádech mi nepřišel jako něco, za co bych se vzdal svého nádherného dresu. 

Po příchodu přímo na tribunu jsem zůstal stát s otevřenou pusou. Celá horní část stadionu za jednou z branek byla zahalená do modré, odhadem zabírali Skotové zhruba trojnásobek prostoru běžně vyhrazeného hostům. Když mě viděla jedna z pořadatelek (mimochodem velice půvabná, takové třeba v Madridu určitě nemají), navrhla mi, abych si raději sedl o něco dál a níž, abych nebyl přímo mezi fanoušky z Glasgow. To jsem samozřejmě hrdě odmítl a šel si sednout na své místo, jedinou řadu pod velkou skupinu Skotů, kde jsem se ihned stal terčem několika vtípků. Po zhruba minutě už jsem litoval, že jsem neuposlechl rad sličné slečny pořadatelky a k jejímu velkému pobavení jsem se přesunul na dříve doporučená místa. Fanoušci Valencie jsme v onom prostoru byli nakonec čtyři, i když až na mou maličkost byli všichni kolegové inkognito v normálním oblečení. Moc nás tam tedy vskutku nebylo. Kdo se naopak někde poblíž vyskytoval, byl Andy Murray, skotský sportovec se zrovna účastnil ve Valencii tenisového turnaje.

Mestalla se plnila velmi pomalu, ještě v době výkopu byla doslova poloprázdná, mnoho lidí zdržely bezpečností prohlídky při vstupu na stadion. To samozřejmě nahrávalo hostujícím příznivcům, kteří od začátku svůj tým mohutně podporovali a skutečně, Rangers byli v úvodu zápasu o něco aktivnější i na hřišti. Tato fáze utkání vyvrcholila střelou Naismithe do tyče Cesarovy branky, od té doby převzali iniciativu domácí. Ti zahrozili nejprve velkou šancí Maty, kterou ale zlikvidoval skvělý McGregor. Když ale ve 33. minutě protlačil míč do sítě Soldado, pořádně tím nalomil morálkou fanoušků Rangers. Místo chorálů se teď spíše pískalo s občasným zvoláním „Bloody bastard!“ (s úžasným skotským přízvukem) na adresu hlavního rozhodčího. Jak se první poločas chýlil ke konci, raději jsem bundou zakryl svůj dres a šálu, přeci jenom nemá cenu riskovat.

Během pauzy jsem si šel koupit něco k pití a pán u stánku s občerstvením opět ignoroval moji španělštinu a komunikoval se mnou raději velmi lámanou angličtinou. Tak jsem si rozepl bundu, hrdě ukázal na netopýra na hrudi a spiklenecky jsem na prodavače mrkl. To na něj evidentně udělalo dojem, protože lahev s vodou jsem nakonec dostal zdarma. O chvíli později jsem cestou na toalety zjistil, že pro Skoty je to zřejmě daleko, soudě podle zapáchajících žlutých louží všude v útrobách stadionu. Pastva pro všechny smysly, na schodech estetická hodnota tohoto díla zvláště vynikala. Je však potřeba říct, že jinak se příznivci hostů chovali velmi ukázněně. Možná i proto, že nejopilejší fanoušci se na Mestallu vůbec nedostali. Výjimky se ale samozřejmě našly, nedaleko ode mne například seděl v modrém dresu starší pán, který si někdy kolem dvacáté minuty utkání položil hlavu na kolena a celý zápas v této poloze prospal, po závěrečném hvizdu ho museli budit.

Druhý poločas byl povětšinou klidnější, a to jak na hřišti, tak na tribuně.  Valencie sice vedla jen nejtěsnějším rozdílem, ale kontrolovala hru a k ničemu Rangers nepouštěla, zvýšení náskoku ale bránil vynikající McGregor.  Až dvacet minut před koncem přidal po nádherné individuální akci svoji druhou branku Bobby Soldado a utkání už se jen dohrávalo. V nastavení navíc přidal třetí gól večera povedeným zakončením ve skluzu Tino Costa.  Po této trefě jsem se rozhodl oželet pozápasovou děkovačku a raději jsem si pospíšil, abych se dostal ze stadionu ještě před vlnou skotských fans. Před Mestallou jsem pak čekal na svého nespolehlivého kamaráda, který se samozřejmě zpozdil. Ale to mi nevadilo, naopak, alespoň jsem viděl, jak nejvěrnější fanoušci Rangers vyprovázejí týmový autobus. A hlavně jsem mohl vidět hráče Valencie, kteří se pomalu trousili ke svým vozům. Bylo moc příjemné vidět všechny ty hráče, které už člověk tolikrát viděl v televizi nebo na fotografiích, konečně na vlastní oči, pozdravit je, potřást jim rukou, s některými se i vyfotit. Koho jsem ale nepotkal, byl Jaromír Bosák, který pro ČT utkání přímo na Mestalle komentoval. Ale zase tolik mě to nemrzelo, zvláště když konečně dorazil můj kamarád a já mohl skvělý večer ještě o něco vylepšit několika půllitry výtečného točeného Mahou.