Jako německý ovčák z něhož se stává delfín

Bruno Soriano (© as.com)

Mezi první idoly těch nejmenších fotbalových fanoušků se většinou okamžitě zařadí hráči, kteří pravidelně plní titulní stránky novin, obrázkových časopisů, berou nejvíc peněz, za jejich přestupy se vysolí největší pakl bankovek. Dříve Maradona, Van Basten, Ronaldo, Vieri, Raúl, Romario, Stoičkov, Laudrup...teď samozřejmě Messi, Cristiano, Iniesta, Falcao, Bale atd. O hráčích, kteří nejsou tolik vidět ani zmínka. Vcelku pochopitelné.

Až později si někteří povšimnou, že po trávníku pobíhá mnoho jiných hráčů, kteří ve své funkci na zeleném koberci perlí stejně, možná i víc, než ti, za něž se platí mnohamilionové gáže, z jejichž přestupových částek se mnohým zamotá hlava a kteří svými fintičkami opíjí užaslé publikum. Sergio Busquets, Khedira, předtím David Albelda, Zurutuza, Toulalan...Rovněž osoba, o níž budou následující řádky patří mezi ty, jež by se dali zařadit do skupiny velmi nedoceněných.

Narodil se před devětadvaceti lety v Artaně, vesnici s nějakými dvěma tisíci obyvatel, vzdálené zhruba 20 kilometrů od Vila-realu, a podle mínění odborníků, novinářů i fanoušků patří k dnešnímu dni k jednomu z nejlepších na své pozici. Bruno Soriano. Patří do kádru nováčka z Villarrealu, neboť mu svého času nebylo na obtíž zůstat v klubu svého srdce ve druhé lize, aby ho „mohl znovu vytáhnout zpátky do Primera División“. Splnil slib. Submarino amarillo si sestupem do Segunda División sáhlo na dno a ani rozjezd ve druhé nejvyšší soutěži nebyl nijak skvostný. Nicméně počáteční potíže se rozplynuly a z velké míry byl jedním ze strůjců toho, že motor ponorky začal konečně pořádně šlapat. Nejinak tomu je i při startu mezi elitou v této sezóně.

Tenhle středopolař, spíše defenzivního střihu, se může pochlubit neobvyklou fotbalovou inteligencí. Dokáže skvěle číst hru a vyhodnotit, kdy udělat jednu věc a kdy se rozhodnout spíše pro jiné řešení. Skvěle si na hřišti dokáže vybrat ideální místo a díky jeho pokynům hraje jeho tým hodně nahoře a rovněž presink a je velmi vysunutý. Však samotný velikán Real Madrid pocítil na svých kostech, jak obtížné je vyjet z obrany. Vůbec možnost odebírat balóny blízko soupeřovy šestnáctky dělají z Villarrealu vysoce nebezpečné mužstvo. Bruno rovněž skvěle chápe hru s míčem u nohou. Jak by ne, když si prošel specifickou fotbalovou školou v mládežnických kategoriích Villarrealu. V Ciudad Deportiva, na Mini i na El Madrigalu je snahou hovořit stejným jazykem, neboť všichni dobře ví, že to přinese ovoce, díky němuž se klub jednou stane velkým. Tato hra, téměř ve všech věkových kategoriích, představuje být pány zápasu, držet na kopačkách mičudu větší časový úsek, než protivník. Nezbývá nic jiného, než se to naučit a používat.

Překonání soupeřových řad přízemními prudkými pasy, přenesení hry vysokými balóny, krátké přihrávky, když je to potřeba, na jeden, nebo dva doteky, naznačení a klička, pauza...to všechno jsou prostředky, které patří do nekonečného repertoáru čtyřnásobného španělského reprezentanta (byť podle zhruba 50.000 obyvatel, kteří žijí ve městě, jich už mělo být mnohem víc).

Letošní spojení s Triguerosem, je prozatím prakticky dokonalé. A tím se vracíme zpátky k přirozenému klubovému DNA, tomu, které učí hráče pochopit hru a porozumět si mezi sebou. Právě spolehlivý svazek s Manuem dělá cestu Piny do základní sestavy mnohem víc klikatější. V prvním zápase sice nastoupili spolu (výhra v Almeríi 2:3), ovšem prožili mnohem větší obtíže, než by bylo záhodno. Snad i kvůli normám, které se vštěpují již v canteře a které exfotbalista Mallorcy, na rozdíl od rodáka z Toleda, ještě úplně perfektně neovládá. Nicméně sezóna je dlouhá a trpělivost mívají ve Villarrealu větší, než v jiných klubech.

A k tomu se pak přidá Cani, jenž s patřičnou dovedností dopraví balón vyzvednutý kolem půlky hřiště na adresu dvou hrotů, kteří jsou již připraveni s otevřenými noži v kapse, aby zasadili smrtící úder. Nicméně neznamená to, že ani Bruno nemá potřebbnou kvalitu k exekuci finální přihrávky, jak také předvedl u prvního gólu do sítě Realu Madrid.

Soriano v prvním týmu Villarrealu debutoval v roce 2006 a od toho okamžiku jeho váha v týmu roste s každou minutou na hrací ploše. Je opravdickým vůdcem mužstva a na trávníku ho můžete vidět jak neustále velí, burcuje, posunuje, opravuje, koriguje...zkrátka pomáha. Tohle vůdcovství z něj dělá nejsoutěživějšího hráče, s bojovností a zápalem na maximum po celých devadesát minut. Je náročný k ostatním, poněvadž je stejně náročný i sám k sobě. Na hřišti je to znát, po čtvrtém kole je nejpilnějším hráčem při odebírání míče soupeři v celé soutěži.

Začal jako náhradník Marcose Senny, ale nakonec překonal všechna očekávání. Marcosův stín byl přeci jen hodně dlouhý. Senna byl ve své době někdo, hráč excelentní třídy, ovšem Bruno už nemá Brazilci co závidět. Hráč s číslem 21 na zádech má hodně urostlou postavu. Díky metru osmdesát je poměrně nebezpečný ve vzduchu a v defenzivní práci hodně užitečný i když do soupeřovy šestnáctky se tolik nevydává. Inteligence, kterou jsme zmiňovali dříve, se aktivuje hned s úvodním hvizdem rozhodčího. Je tím prvním, jenž pomáhá vyvážení míče z vlastní poloviny, kdy se vetře mezi stopery, aby zajistil lepší distribuci. Je tím, kdo koriguje a sbírá každý volný balón. V tomhle je jedinečný, má zvláštní cit pro to, aby odhadl, kde se bude potulovat míč v nejbližším zlomku sekundy. Zatímco ostatní ještě koukají, on se lehounce posune tam, kam tuší, že balón spadne. Jakmile uloví, uklidní se, rychlostí světla se rozmyslí a vykoná, povětšinou, tu nejlepší možnou variantu. Pokazí minimum přihrávek. A ty, co zkaňhá, většinou jen kvůli tomu, že jde o riskantní pasy, díky nimž se pokouší prolomit soupeřovu linii, nebo dokonce dvě.

Pokrývání, obsazování a vůbec vypomáhání v defenzívě taktéž patří do jeho pracovní náplně. Jak nalevo, tak i vpravo, i když se spíš realizuje v té prvně zmíněné oblasti. Možná z toho důvodu, že je levák a cítí se tu přeci jen o fous lépe, nebo kvůli levému obránci Jaume Costovi, který se na útočné výlety vydává s mnohem větší frekvencí, než jeho kolega na protější straně Mario Gaspar a kde tudíž obranné povinnosti nejsou tak akutní.

Bruno je absolutní vládce svého území a kdo má v úmyslu vstoupit do jeho království, toho okamžitě „zkontroluje“. Odebírá, bojuje, běhá, napadá a po devadesáti minutách se vetřelec otráveně zdekuje s ocasem staženým mezi nohama. Tak jako němečtí ovčáci, tradiční hlídači před mnoha vilami, domky a chatami, jež stojí v Comunidad Valenciana, kteří zastraší každého, jenž by pouze pomyslel nato, že přeskočí plot. Hned jak vrátí narušitele na své místo a získá kulatý předmět do své moci, se ze psa, jenž má nahnat děs, stává mimořádně nadaný delfín. Inteligentní, mlčenlivý, rychlý v rozhodování a veselý  a touto radostí, kterou vkládá do hry, dokáže nakazit i své spoluhráče.

Bruno zkrátka patří mezi ty hráče, kteří neplní přední stránky sportovních deníků ani se každodenně neobjevují v televizních pořadech, nicméně mají všechno potřebné k tomu, aby mohli ve fotbale triumfovat.