Když béčko vyzvalo ve finále áčko

Castilla CF

Nikdy se v historii profesionální kopané nestalo, aby se ve finále domácího poháru utkalo jedno mužstvo se svým rezervním týmem. Vyjímkou je Španělsko. V sezóně 1979-80 totiž druholigová El Castilla CF, rezerva Bílého baletu, postupovala pohárovým pavoukem krok za krokem, až se ve finále potkala se svým áčkem.

Pouť pohárovou soutěží začalo béčko Realu jednoznačným vyřazením Etxremadury, která tehdy působila v Tercera División. Už po prvním zápase na půdě soupeřer bylo o postupujícím jasno (1:4). Castilla na Chamartínu svoji přesilu potvrdila drtivým vítězstvím 6:1. Ve druhém kole čekal na filiálku královského klubu Alcorcón, jenž se o zhruba třicet let později stal černou můrou pro všechny fanoušky blancos. Tentokrát ale celek z Tercera División prohrál oba duely, úvodní 1:0 a domácí odvetu dokonce 1:4.

Los třetího kola postavil Castille do cesty prvního vážnějšího soupeře, Racing Santander, jenž v té sezóně ale hrál jako oni jen ve druhé lize. Už v Madridu domácí vyhráli 3:1 a v odvetě na kantabrijské půdě jim proto bezbranková remíza v pohodě stačila. Proti všem předpokladům se tak najednou Castilla objevila ve čtvrtém kole Copa del Rey. Tam už na ni čekal prvoligový Hércules a po výhře na Rico Pérez 4:1 dali malému Bílému baletu na srozuměnou, že tohle už není hra pro malé děti. Rezervní tým se ale z debaklu poučil a mužstvo z Alicante možná odvetu i trochu podcenilo, výsledkem čehož byla výhra domácích 4:0 po prodloužení a posun mužstva, kde zářili brankář Agustín, záložník Ricardo Gallego a útočník Francisco Pineda, do dalšího kola. 

Protivníkem v osmifinále už byl ale pořádně těžký kalibr: Athletic Bilbao, v jehož kádru byli mimo jiné Sarabia, nebo Goikoetxea. V Madridu zápas skončil remízou 0:0. Nicméně z odvety na San Mamés odcházeli domácí fanoušci se sklopenou hlavou. Svěřencům trenéra Juanja se totiž povedl husarský kousek, když díky dvěma gólům Pinedy vezli do hlavního města  postup do čtvrtfinále za výhru 2:1.

V osmifinále vešlo na pohárovou scénu i madridské áčko, kterému se muselo klidit z cesty Logroñes (2:3 a 0:2). Na béčko ale mezi posledními osmi čekal ještě tvrdší oříšek, celek z Donostie, Real Sociedad. Klub, který ten rok skončil v ligové tabulce na střibrné pozici za Realem Madrid a následující dva ligové ročníky již ukořistil pro sebe. Jenže na rozjetou Castillu v ten moment nestačil. Na Antoche sice ještě txuri-urdin vyhráli 2:1, jenže v madridské odvetě López-Ufarte, Alonso, Satrústegui, Arconada a spol. pouze přihlíželi přímočaré hře Bílého baletu a prohráli 2:0. Áčko mělo ve čtvrtfinále velké problémy a postup přes Betis vybojovalo až v prodloužení (2:1 a 1:1).

Namlsaná Castilla nechtěla svoje putování pohárovou soutěží ukončit pod vrcholem, ale Sporting Gijón, kde tehdy kouzlil Quini, nedával moc nadějí na finále. Úvodní zápas také klub z Molinónu na domácím pažitu vyhrál 2:1 dvěma góly z penalty, navíc od 59.minuty hrál s výhodou jednoho muže v poli po vyloučení madridského Álvareze. Rozuzlení semifinálové bitvy ale bylo překvapivou exhibicí pro rezervu blancos. V poločase diváci na Bernabéu nemohli věřit vlastním očím. Na tabuli svítilo skóre 3:0. Po devadesáti minutách byl konečný výsledek bohatší o jednu branku na každé straně a finále Copa del Rey se tak zahalilo do bílé barvy, neboť áčko v derby vyřadilo colchoneros (0:0 a 1:1, penalty 4:3)