Když ješte kamery nebyly

Brankář Atlética Pacheco (© elpais.com)

Není místo pro podvody, lsti, úskoky. Před televizními kamerami neukryjete vůbec nic. Zachytí každý pohyb, gesto, fixlování. V jednom z posledních El Clásic například televizní společnost Canal plus rozmístila po stadiónu San Bernabéu jedenadvacet kamer, které dokáží nasnímat 2.500 obrázků za vteřinu – normální je 25 - , pohled dalších dvou nasměrovala na brankovou čáru, aby odhalily případný gól negól a jednu pro záběry z ptačí perspektivy. Takže bylo prakticky nemožné nevidět procházku Pepeho po Messiho ruce. V šedesátých a sedmdesátých letech to bylo úplně jiné kafe. Kontakty a přehnané zákroky byly na každodenním pořádku.

Po dlouhá léta se tradovalo, že Idígoras, obětavý útočník Realu Sociedad, nejdřív rozdal pár kopanců svému „tanečnímu partnerovi“, aby si takříkajíc označil svoje teritorium. Guina, mozek Tenerife zase rozdával v běhu údery loktem, když už byl balón zcela mimo. Říkávalo se, že gólman Fenoy z Celty Vigo, specialista na střelbu ze značky pokutového kopu (dokonce to dotáhl až na nejlepšéího střelce týmu v sezóně 1975-76), dělal všemožné lsti a triky před tím, než soupeř rozehrál rohový kop. O Goikoetxeovi z Athleticu Bilbao bylo zase všeobecně známo, že neváhal zanechat otisk svých kolíků na kterékoliv noze, ať už patřila třeba Schusterovi, nebo Maradonovi. Benito, De Felipe (Real), Ovejero, Panadero Díaz (Atlético), Gallego (Barcelona, Sevilla), Ortiz Aquino (Espanyol), nebo Fernández (Granada), to všechno byli vyhlášení brousci, kteří zastávali jednoduché krédo: buď projde protivník, nebo míč, nikdy ale oba dva současně. 

To byla doba, kdy španělskou ligu zasáhl masivní příliv „oriundos“, cizinců, převážně jihoameričanů, kteří byli díky svým španělským předkům považováni za Španěly a nejvyšší soutěž byla plná strkanic a hodně bolestivýc kontaktů, kde se sem tam mihl záblesk fotbalové kvality. Bývalý hráč Sevilly Biri Biri po zápase s Realem Madrid nahlas pronesl to, co všichni věděli: „Prosím vás, pane Benito, už mě víc nekopejte“, zatímco jeho nohy byla jedna veliká modřina. „Bez kamer byl život útočníka mnohem tvrdší“, vzpomíná Luis Suárez, jemný středopolař, jenž si v Barceloně udělal jméno, aby zazářil v Interu Milán. „Rány padaly, to jo, ale nebylo to se zlým úmyslem“, shodují se všichni dřevorubci tehdejších časů.

Zlomeniny patřily k dennímu koloritu, o pohmožděninách ani nemluvě. „Nohy mě operovali asi třináctkrát“, svěřil se Iselín Santos Ovejero, obránce od jehož kopaček létalo hodně jisker. A jakoby nic dodal: „Bylo to proto, že jsem jako hráč hodně riskoval“. „Zlomili mi nos, roztrhli obočí, ale pokaždé byl ve hře balón. Něco jiného byly takové ty mely, kdy občas došlo i na pěsti“, vysvětluje Pedro Fernández, řízek z Granady, který se zapsal do paměti fanoušků především zákrokem na Amancia, za nějž si vykoledoval patnácti zápasový distanc. Sám se ale brání: „Rozhodčí neodpískal ani faul a mě v prvním zápase Velázquez, Pirri a Amancio pěkně pokopali, když jsem ležel na zemi a opouštěl jsem hřiště na nosítkách“. Jeho tvrdost na place ovšem byla mimo jakoukoliv pochybnost. Jak dokládá kouč Néstor Rossi , jenž ho vedl jednu sezónu v Granadě: „Když jsme hráli proti Realu tak mi řekl: 'Trenére, Amancia nechte mě'. A trefil ho do kolena tak, že ho málem zabil“. Operačnímu sálu se nevyhnuli ani Benito (podle jeho tvrdé hry se dokonce rozšířil výraz hrát a lá Benito – se zavázanou hlavou), ani jeho spoluhráč z Bílého baletu De Felipe („tři operace menisku, čéšky, křížových vazů“). „Přetrhli mi meniskus, vazy, nos jsem měl zlomený třikrát, nebo čtyřikrát...ale to patří ke hře“, vzpomíná Paco Gallego o němž se říkalo, že rohové kopy ve vápnu soupeře využíval k tomu, aby protivníkovi pořádně naložil a jemuž po potyčce v dresu národního týmu při utkání v Belgii dokonce na rok zakázali vstup do této země.

Návštěvy slavného a neméně kontroverzního arbitra Emilia Gurucety před utkáním v kabinách nebyly moc platné. „Vždycky přišel a říkal: 'Dneska chci čisté utkání, jasný?“, popisuje Fernández. „Je ale pravda, že vám po prvním zákroku obvykle nedal kartu“, dodává Ovejero;“rozhodčí jsme ale měli nastudované a někdy se dal počáteční kopanec aby se nastavilo měřítko“. O tom jaký život měli útočníci napovídá Luis Suárez: „Říkali: 'Tady je celnice a jestli chceš projít...“ Fernández se přidává: „Byli tu hráči víc než tvrdí, třeba Ovejero, Panadero...“ Podobný názor má i De Felipe: „Přišli sem přistěhovalci – oriundos – a chtěli prosadit svoji mužnou hru, která lízala hranice.“ Ovejero s úsměvěm dodává: „Jasně, z Panadera měli strach, vlasy nosil rozcuchané, neholil se...Vypadal jako delikvent!“ Panadero Díaz byl vůbec slušný týpek. Každé ráno, když vešel do kabiny zaburácel: „Dobrý ráno zku...syni!“

Existovaly ovšem aspekty, které kontaktní hru ještě podporovaly. „Ať pršelo, nebo ne, hřiště na severu země byly zabahněné a docházelo k nebezpečným soubojům“, poznamenává De Felipe. „Celou noc to kropili“, potvrzuje Suárez. „San Sebastián, Bilbao...To byly bitvy, protože abyste neuklouzl, hrálo se s hliníkovými kolíky. A takové rány bolely fakt hodně“, zašklebí se Fernández. „Pro mne byly mnohem tvrdší mezinárodní zápasy“, podotýká Ovejero; „zejména ono semifinále PMEZ 1974 proti Celticu (památné utkání zejména kvůli kriminálním zákrokům dnes již zesnulého Jimmihy Johnstonea). Tehdy nebylo tolik mezinárodních utkání a bralo se to jako že hájíte barvy své země a vlajku nade všechny ostatní věci“.

Jednou z dalších příčin je i vývoj taktiky, neboť dříve se bránilo osobně, dneska se již brání zónově. „Nyní je presink vysunutý, obrana se posouvá do méně nebezpečných prostorů , čímž se omezuje kontakt“, říká Gallego. „V naší éře se vás chytil obránce a nepustil vás až do chvíle, než odjel autobus od stadiónu“, přehání Suárez. „Je to o tom, že dřív byl prostě útočník chlap jako hora, silný a vysoký, který neuhýbal před soubojem“, popisuje Fernández.

První avízo, že se věci začínají trochu měnit obdržel španělský fotbal v roce 1964. Tehdy nechaly kamery první otisk, když byl potrestán Joaquín Cortizo ze Zaragozy. Po zákroku na Collara z Atlética už si v sezóně nezahrál. Trest mu kuriózně udělil Conde de Cheles, tehdejší viceprezident colchoneros a člen soutěžního výboru, a dodneška je nejvyšší v celé historii ligové soutěže: 24 zápasů – 15 v lize, devět v poháru. „A to nebyl ani faul“, brání se Cortizo, „ale protivník blbě spadnul a zlomil si holenní kost. A Conde de Cheles úřadoval...ze vzteku. Nenakopl jsem ho. Nikdy jsem neudělal zákrok, kterého bych musel litovat“. 

„Dříve jsme to brali tak, že protivník byl jako kamarád. Teď to vypadá, že jsou jenom nepřátelé“, vykládá Ovejero. „Všechno bylo takové vznešenější, noblesnější. Protivník vás respektoval jako kolegu, nebyly kopance, když by nebyl ve hře míč“, myslí si Gallego. I proto se distancují od toho, co udělal Pepe Messimu. „Kdybych tohle udělal já, zavřeli by mně rovnou do vězení“, domnívá se Fernández. „To, co udělal Pepe už byl moc. Jedna věc je tvrdý zákrok a něco jiného je tohle...“Tohle se nedělá“, přikyvuje Ovejero. Podle dřevorubců tedy platí: tvrdost ano, ale jen v souboji o míč.