Králové sestupů

Javier Clemente (© theguardian.com.uk)

Sestup. Prokleté slovo. Pro klub i pro celé město. Každým rokem se opakují totožné obrázky: zarmoucení fanoušci, fotbalisti natažení na trávníku se slzami stékajícími po tvářích, dojatí prezidenti a zkroušení trenéři. Těm posledně jmenovaným je tímhle průšvihem na tělo natrvalo vypáleno stigma, které si nesou po celý zbytek svého trenérského života. Být součástkou, jež má vliv na sestup týmu z Primera División do Segundy, je pořádně hořké sousto a nevyhnuli se mu ani ti nejvěhlasnější legendy trenérského řemesla.

Ángel Romo

Tak o tom, kdo byl tenhle pán, asi bude vědět málokdo v samotném Španělsku, natož pak v Čechách. Ale vězte, že se jedná o prvního trenéra, jenž „dovedl“ tým z Primera División k sestupu do druhé ligy. Tím mančaftem bylo v sezóně 1929-30 Atlético Madrid, v té době vystupující pod názvem Athletic de Madrid, kterému po skončení druhého ligového ročníku (v premiérové sezóně 28-29 nikdo nesestupoval, neboť Racing udolal v baráži Sevillu) zůstal v ruce pomyslný Černý Petr. Historicky první sestup. Ángel Romo byl prvním, jenž měl tu nepříliš příjemnou čest otevřít černou listinu koučů. Od jeho případu až do dnešní doby se na ni objevilo mnoho fotbalových dirigentů, ovšem čtyři trenéři mezi nimi chtě nechtě vyčnívají díky společnému jmenovateli. Přímo dotáhli, nebo se nějakým způsobem podíleli na sestupu nejvíce týmů z nejvyšší soutěže do druhé španělské ligy. Hned v pěti případech. Jsou to králové sestupů.

Lucien Müller
Příběh tohoto Francouze je ještě o něco křiklavější, než u jeho kolegů rekordmanů, neboť měl tu smůlu, že si svých pět neúspěchů musel, hezky česky řečeno, vyžrat až do konce, tedy být na lavičce týmu při jeho derniéře mezi vybranou společností před sešupem o patro níže. Jeho první černou kaňkou bylo angažmá v Castellónu. Tam sice zaznamenal tři výborné ročníky, včetně postupu ze Segundy do Primery a následného pátého místa coby nováčka mezi smetánkou, jenže hned v té následující, 1973-74 nedokázal své svěřence uchránit od spalujícího žáru druholigového pekla, přestože do posledního zápasu jeho chráněnci nastupovali jako třináctý tým tabulky. Prohra 1:3 s Realem Sociedad však znamenala propad na pozici 16., ze které se již bohužel sestupovalo.
Chuť si spravil v ročníku 1975-76, kdy z druhé ligy vytáhl Burgos a pak se pro sezónu 1976-77 nechal zlákat ambiciózním projektem, který měli připravený na La Romaredě. Zaragoza sice statečně bojovala o udržení až do posledního dechu, v závěrečném kole porazila Celtu, nicméně i tak na ni zbyla pouze šestnáctá pozice a druhý sestup v historii klubu z Aragonie. Jenže ani po těchto neúspěších Müllerův kredit neutrpěl a tak se na něj před sezónou 1977-78 znovu obrátil Burgos, který nakonec celkem v pohodě udržel v Primeře. Slušně odváděná práce přivolala pozornost jednoho z týmů, v nichž působil jako fotbalista – Barcelony. Jenže tam mu příliš pšenka nekvetla a po porážce ve 27.kole ve Vigu 1:2 opustil Barçu usazenou na sedmém místě. Hned v následující sezóně (1979-80) se znovu postavil na lavičku ligového týmu a do třetice to byl Burgos. I když to bylo jen na posledních sedm kol, kdy vystřídal neúspěšného Fernándeze Seguího. Jenže ač se snažil sebe víc, s mužstvem dokázal naplno bodovat jen jednou a sestupu tak nebylo vyhnutí. Po necelém ročníku s Burgosem ve druhé lize přijal v roce 1981 výzvu na Mallorce a v sezóně 1982-83 se mu ji podařilo po dlouhých letech protlačit mezi elitu. Na Baleárských ostrovech nicméně nepokračoval a dal přednost nabídce Monaka.
Jenže jeho čtvrtý sestup se přeci jen uskutečnil opět na Mallorce (1987-88). Vrátil se do Španělska a nahradil Serru Ferrera u týmového kormidla třináct kol před cílovou čárou, ovšem situaci již ukočírovat nedokázal a Mallorca se tak stala po Las Palmas a Sabadellu třetím sestupujícím.
Luis Müller si pak od trenérského řemesla na nejvyšší úrovni na pár let odfrknul, ovšem v květnu roku 1991 mu Castellón, klub ve kterém začínal, přichystal (ne)milé překvapení...Vytáhnout z bahna tonoucí se klub. Měl na to šest kol. Jenže hned v prvním utkání po nástupu do funkce Castellón, jenž byl na první sestupové pozici, doma prohrál s Mallorcou, která byla na první nesestupové pozici 0:1 a pak už se ztrátu dohnat nepodařilo. Pátý sestup a od té doby se mezi prvoligovými trenéry již nikdy neobjevil.

Javier Clemente
V trenérské kariéře tohoto matadora se událo úplně všechno. Od okamžiku, kdy se v Sestau v roce 1975 poprvé posadil na lavičku až po po podílu na sestupu pěti mužstev, které připravoval. První pohlavek Clementemu osud připravil v sezóně 1988-89, kdy vedl Espanyol. Předtím ovšem baskický trenér procházel jedním z nejúspěšnějších trenérských období španělského fotbalu: dva ligové tituly, vítězství v domácím poháru, španělský Superpohár, vše s Athleticem Bilbao, již zmiňovaný Espanyol dotáhl až do finále Poháru UEFA (1988) a na třetí ligovou pozici, což byl rekord v historii pericos (1986-87). Jenže třetí rok nezačal pro Clementeho nijak hvězdně a v polovině sezóny byl sesazen. Mauri, Longhi a později ani García de Andoin nedokázali narovnat týmové kormidlo správným směrem a po prohrané baráži s Mallorcou zapluli pericos poprvé do druholigových vod. Na další krušnou etapu své trenérské kariéry si musel Clemente počkat až do počátku 21.století. Do té doby prošel kabinami Atlética Madrid, znovu Athleticu a Espanyolu, převzal španělskou reprezentaci, s níž obrazil dva světové šampionáty a jeden evropský, prubnul štěstí v Betisu, Realu Sociedad a Olympique Marseille. Pak mu zavolali zoufalí majitelé Tenerife (2001-02), aby se pokusil zachránit jejich klub od sestupu po odchodu Pepe Mela. Jenže mužstvo bylo vůči metodám exreprezentačního kouče imunní a spadlo do Segundy. Po třetí etapě na střídačkách svých oblíbených klubů, Espanyolu a Athletica, jež oba zachránil před pádem do pekla, a mezinárodní zkušenosti na reprezentační lavičce Srbska, chytli laso z Murcie. Nováčkovi se v sezóně 2007-08 pod vedením Lucase Alcaraze příliš nedařilo a dvanáct kol před koncem měl po vyhazovu kouče svými zkušenostmi zajistit prvoligovou příslušnost i pro nadcházející ročník. Nepovedlo se. Pak ještě šestnáct zápasů operoval ve druhé lize, ovšem když se Murcia povalovala na dvacátém místě, usoudili ve vedení, že tudy asi ceste nepovede. Ani tyto nepříliš úspěšné výsledky neodradily řídící osoby ve Valladolidu, aby po něm sáhli jako po spasiteli v sezóně 2009-10, kdy do konce soutěže zbývalo osm kol. Předchůdci Mendilibar a Onésimo nechali Real na předposledním fleku, jenže sedm bodů, které bílofialové v ten moment dělilo od bezpečného břehu, byla příliš velká propast, kterou se nepodařilo překlenout.
Clemente se poté rozhodl změnit prostředí a kývnul na pobídku z kamerunského fotbalového svazu, aby krotil místní lvy (laškoval s ním rovněž Irán, jehož nabídku ale odmítl). Ovšem nedlouho nato si na něj coby záchranáře vzpomněli i v Gijónu (2011-12). Manuel Preciado, miláček místních tribun, jenž vrátil tým do nejvyšší soutěže, byl po mrzutých výsledcích odvolán a experiment s Tejadou nefungoval. Clemente tak vedl již devátý tým v Primera División, ale ani tentokrát se mu zázrak nepodařil. Byl to jeho pátý tým, s nímž sestoupil.

Miguel Ángel Lotina
V Primera División měl sice odkoučovaný jediný duel, ale přesto se na články o něm již spotřebovalo docela dost tiskařské černě. V roce 1996 se totiž s Numancií, která působila v Segunda B prokousal až do čtvrtfinále Copa del Rey. Snovou jizdu sice sfoukla Barcelona, nicméně Lotinovo jméno se ve fotbalových kruzích šířilo rychlostí blesku. O šestnáct let později je Lotina součástí temné skupiny trenérů, kteří „potopili“ nejvíc mančaftů v historii španělské ligy. Lotina odstartoval sezónu 1996-97 na lavičce Logroñes. Právě na stadiónu Las Gaunas dostal v roce 1992 příležitost trenérského křestu mezi vybranou společností jako prozatimní trenér po odvolání Davida Vidal a před nástupem Carlose Aimara. Smolná premiéra – prohra 0:3 s Deportivem. Ani zmíněná sezóna 1996-97 však neprobíhala podle ideálního scénáře. Po deseti kolech byl vypoklonkován a Logroñes nakonec skončilo po skončení 42 zápasového maratónu dvaadvacáté – poslední. Víc už se tenhle tradiční účastník nejvyšší soutěže v Primera División neukázal. Mezi elitu se Lotina znovu podíval s Osasunou, jíž v roce 2000 posunul do první ligy. Po dvou slušných sezónách se přestěhoval do Viga. Tam pomohl Celtě až do evropských pohárů a stal se prvním trenérem, jenž vedl klub z Balaídos v Lize mistrů. Ovšem Lotinova idylka neměla dlouhého trvání. Sice se s Celtou v sezóně 2003-04 probojoval až do osmifinále LM (tam přišla porážka s Arsenalem, ovšem již s Anticem na lavičce), ale neslavné rezultáty v ligové soutěži (Celta nakonec sestoupila) skoncovaly s Lotinou ve Vigu již po 21 kolech. Ne tak ale na galicijském území...
V ročníku 2004-05 převzal otěže barcelonského Espanyolu a zažil dvě zkušenosti odlišné jako den a noc. Vychutnával si zisk domácího poháru v roce 2006 a ve stejné sezóně se nervoval až do poslední minuty, aby jeho Espanyol vybojoval výhru 1:0 nad Realem Sociedad, která mu zaručila záchranu.
Shodou náhod to byl právě Real Sociedad, kam šel Lotina napříště praktivovat. Měl se stát oživením, které nakopne tým po nemastném neslaném začátku pod vedením José Mariho Bakera. Nicméně úkol to nebyl nijak jednoduchý a ani Lotina si s ním poradit nedokázal. Sestup. V ten moment se do jeho cesty připletlo Deportivo. Prezident Lendoiro na Miguela Ángela vsadil i přesto, že koučoval v minulosti úhlavního nepřítele Deportiva. V La Coruñi si užíval čtyři sezóny, nicméně řada nepředpokládaných výsledků v posledním kole ročníku 2010-11 vyústila na stadiónu Riazor po prohře s Valencií 0:2 v hodně smutný sestup. Přestože měl Lotina na své pažbě již čtyři sestupové zářezy (Logroñes, Celta, Real Sociedad, Deportivo), pořád měl obstojné renomé, aby na něj vsadili ve Villarrealu. Lavičku  na El Madrigalu během oné sezóny již obývali Garrido s Molinou a Lotina byl posledním nábojem v zásobníku. Ovšem stejně jako rok předtím si prožil sestupové drama v posledním zápase. Prohra s Atléticem 0:1 a znovu nepříznivé výsledky připsaly na seznam Lotinových obětí další jméno.

Fernando Vázquez
„Během trénování v Las Palmas jsem strávil nejlepší rok kariéry“, jsou několikrát opakovaná slova trenéra původem z Galície, deset let poté, co s tímto klubem z Kanárských ostrovů sestoupil z nejvyšší soutěže. Je posledním členem vybrané skupiny trenérů, kteří dokázali se svými týmy pětkrát sestoupit. A právě zkušenost z Las Palmas je jediná, kdy si musel vypít kalich hořkosti až do dna a prožít sestup na vlastní kůži. Jenže jeho rukou jsou podepsány sestupy dalších čtyř mužstev.
Fernando začal svoji prvoligovou trenérskou pouť v Compostele. Psal se rok 1995. O necelé tři roky později byl vyhozen po 27.kole a Compostela nakonec sestoupila po nervy drásající baráži s Villarrealem. Po štacích v Oviedu, na Mallorce a postupu do ligy s Betisem převzal taktovku v Las Palmas. Na ligové obrátce bylo mužstvo na slušné desáté pozici, jenže velmi špatná druhá polovina ligy nenechala nikoho na pochybách, že je sestup týmu z Kanárů zasloužený. Las Palmas spadlo do druholigového smetiště, ze kterého se už nikdy nevyhrabalo ven. Hned v následující sezóně 2002-03 Vázquez přebral Rayo Vallecano. Jenže vydržel jen do osmnáctého kola, kdy bylo Rayito na stejné pozici i v ligové tabulce a po konečném účtování mělo na kontě pouhých 32 bodů, což byl v tom roce nejslabší počinek a tím pádem to znamenalo i sestup do Segundy. Hned v následující sezóně ale na něj ukázal Real Valladolid, jenž nakonec odehrál hodně nevyrovnanou sezónu a na jejím konci čekal na mužstvo z Pucely sestup. U něj už ale Vázquez nebyl, neboť po 34. kole dostal výpověď. Příliš dlouho bez místa ale nebyl, jelikož si na svého krajánka vzpomněli ve Vigu, které tehdy válčilo v Segundě. Fernando svěřený úkol postoupit zpět mezi elitu se ctí zvládl a v nováčkovské sezóně 2005-06 dovedl své svěřence k postu do pohárové Evropy. Jenže působení ve Vigu nebylo jen samé sluníčko a úsměvy. Sezóna 2006-07 byla z pohledu meteorologa spíše zatažená se srážkami a po neuspokojivých výkonech byl Fernando Vázquez odvolán. Jenže spasitel Christo Stoičkov taktéž nedokázal vymyslet kloudný plán, jenž by vedl k záchraně a tím pádem si Fernando mohl připsat další čárku na seznam neúspěchů.