Larbi Ben Barek – Zapomenutá Černá Perla

Larbi Ben Barek - Černá Perla

Byl vůbec prvním fotbalistou, který si vysloužil přízvisko „Černá perla“. Slavný Brazilec Pelé prohlásil, že pokud on sám je králem fotbalu, Larbi Ben Barek je jeho Bohem.

Tento marocko-francouzský ofenzivní záložník byl zkrátka jedním z nejlepších a nejnadanějších fotbalistů, kteří se kdy proháněli po zeleném pažitu. Přesto dnešním fanouškům jeho jméno mnoho neříká…

Život Larbi Ben Bareka připomíná vskutku až pohádkový příběh – kterak se chudý Afričan kombinací píle a talentu vykopal až na fotbalový Olymp. O jeho dětství se toho mnoho neví –narodil se údajně někdy během první světové války v jedné z chudinských čtvrtí na předměstí Casablancy, tehdy hlavního města marocké provincie kontrolované Francouzi. Rodiče ztratil ještě v útlém věku, část svého života tak strávil na ulici. Podobně jako většina jeho vrstevníků trávil malý Larbi velkou část svého času proháněním kulatého nesmyslu na místním plácku. Fotbal si prý okamžitě zamiloval, tvrdé pouliční fotbalové zápasy mu pak poskytly nejlepší možný trénink a průpravu.

U jednoho z místních řemeslníků se Ben Barek vyučil truhlářem a od svých čtrnácti let se tímto povoláním živil. Na fotbal však nezapomněl a ve volných chvílích nastupoval za amatérský tým místní čtvrti. Potají snil o tom, že se jednou stane profesionálním fotbalistou a podřídil tomu vše – hodiny individuálního tréninku, stovky naježděných kilometrů na kole a boxerská klání s jeho kamarády brzy přinesly své ovoce. Larbi totiž uspěl na testech v Idéal Club de Casablanca, skromném týmu z druhé marocké divize. Hned jeho první zápas v dresu Idéalu byl debut jako hrom – v přátelském klání se postavil proti slavnému Union Sportive Marocaine de Casablanca, tehdy asi nejlepšímu marockému klubu. Kolena se mu ale rozhodně neroztřásla – celý zápas totiž sám rozhodl dvěma góly. Jeho o mnoho slavnější a zkušenější protihráči jen zírali, s jakým přehledem a drzostí si tehdy ani ne osmnáctiletý Larbi počíná.

V nadcházející sezoně pak Ben Barek ohromil ještě více, když především jeho výkony stály za jízdou Idéalu marockým pohárem, která skončila až ve finále. V něm sice Idéal prohrál s favorizovaným RC Marocaine, pozornost médií však nejvíce upoutal vynikající Larbi Ben Barek. Aby toho nebylo málo, ve stejné době si odbyl i debut za improvizovaný národní tým Maroka. Nebylo tak překvapením, když za ním po sezoně přišel s nabídkou slavný USM de Casablanca – shodou okolností tým, kterému Larbi při svém debutu za Idéal vstřelil dva góly – a Ben Barek neváhal ani vteřinu. S klubem z hlavního města poté získal několik cenných trofejí a z nadmíru nadějného mladíka se konečně stala opravdová fotbalová hvězda.

Ben Barek ohromoval široké publikum zejména svou vytříbenou technikou – nedělalo mu problém obejít několik protihráčů a pak poslat míč za bezmocného brankáře –, ale silný byl i v osobních soubojích, díky skvělému výskoku se neztratil ani ve vzduchu. Z jeho dělové rány pak měli noční můry snad všichni ligoví brankáři. Z pozice vysunutého záložníka navíc umě dirigoval hru a kraloval ve středu pole. Zájem opravdových velkoklubů tak na sebe nedal dlouho čekat – v roce 1938 (Larbimu tehdy bylo okolo dvacítky) přestoupil za čtyřiačtyřicet tisíc franků do marseillského Olympiqueu. Stal se tak vůbec prvním hráčem černé pleti, který získal profesionální smlouvu v evropském klubu. V dnešní době si asi ani nedokážeme představit, jakým peklem si Ben Barek musel kvůli své barvě pleti i náboženskému vyznání projít. Rasistické urážky na stadionech se ale údajně hned v zápětí měnily v potlesk – to když Ben Barek naplno předvedl své fotbalové umění. V dresu l’OM nakonec Larbi strávil jen jednu sezonu – v roce 1939 totiž vypukla druhá světová válka, která bohužel přerušila jeho skvěle rozjetou kariéru.

I tak pro něj bylo angažmá v Marseille nadmíru úspěšné – stal se francouzským vicemistrem, k tomuto období se váže i vznik přezdívky „La Perle Noire“ – Černá Perla. Kromě toho byl také poprvé povolán do francouzské reprezentace – v Neapoli si měl zahrát proti domácímu výběru Apeninského poloostrova. Larbiho debut však od počátku provázely problémy. Italové totiž protestovali proti tomu, aby Ben Barek za zemi galského kohouta nastoupil  – koneckonců to nebyl rodilý Francouz. Nutno říci, že ani některým Francouzům se myšlenka reprezentanta černé pleti původem z Maroka příliš nezamlouvala. Tehdejší fotbalová federace však uznala Ben Barekovi dvojí občanství a Larbi si tak mohl při nástupu do zápasu zplna hrdla hrdě zazpívat francouzskou Marseillaisu. Tímto gestem i svým výkonem v zápase si Ben Barek navíc zcela získal francouzské fanoušky i tisk.

Na začátku války měl Larbi veliké štěstí, když se neocitl mezi mobilizovanými do francouzské armády. Vzápětí se rozhodl opustit nacisty ohrožovanou Francii a vrátit se zpátky domů do klidného Maroka, konkrétně do svého mateřského klubu USM. V následujících šesti letech neměl tento tým v Maroku konkurenci, když získal pět titulů, k tomu přidal i jeden triumf v Severoafrickém poháru. Největším tahounem nebyl nikdo jiný než Larbi Ben Barek.

Po skočení války se prezident ambiciózního pařížského klubu Stade Français rozhodl sestavit hvězdné mužstvo, které by týmu přineslo úspěchy. Mezi jeho vyvolenými hráči samozřejmě nemohl chybět Larbi Ben Barek. Černá Perla si svými úchvatnými výkony okamžitě získala celou Paříž. Očekávané trofeje se však ne a ne dostavit. S nabídkou tak přispěchalo španělské Atlético Madrid, kde se na sklonku čtyřicátých let formoval nadmíru silný tým. Přestupová částka tehdy činila neuvěřitelných sedmnáct milionů franků! Celá Paříž plakala nad ztrátou svého miláčka, jeden z novinářů dokonce napsal: „Prodejte Vítězný oblouk, prodejte klidně i Eiffelovu věž. Za žádnou cenu však neprodávejte Ben Bareka!“

Angažmá v Atléticu Madrid (1948–1953) znamenalo pro Larbiho vrchol kariéry. Okamžitě se zařadil mezi největší hvězdy ligy a svými výkony nepřestával udivovat odborníky i širokou veřejnost. Tehdejší trenér Atlética Helenio Herrera mu na hřišti poskytl nebývalou volnost a Ben Barek mu jeho důvěru bez úroků splácel. Jejich spolupráce přinesla Atléticu dva španělské tituly, navrch k tomu i jedno vítězství ve španělském superpoháru. Larbi Ben Barek si kromě úspěchů vysloužil i novou přezdívku – „El Pie de Dios“ (Božská noha). Ben Barekova éra na přelomu čtyřicátých a padesátých let se dodnes považuje za jedno z nejúspěšnějších období Atlética v jeho historii. Po pěti letech strávených ve Španělsku se Ben Barek rozhodl vrátit zpět do Francie, konkrétně do svého bývalého klubu Olympique Marseille.

V roce 1954 postihlo Alžírsko silné zemětřesení a Larbi Ben Barek ukázal, proč si jej Francie i Severní Afrika cenila nejen jako skvělého fotbalistu, ale i jako vynikajícího člověka. Na pomoc obětem totiž zorganizoval benefiční zápas mezi Severní Afrikou a Francií, sám se postavil na stranu svého rodného kontinentu. Zaplněný stadion mu za jeho solidární gesto vestoje tleskal. Ve stejný rok si Ben Barek odbyl i rozlučkový zápas v dresu země galského kohouta. Jeho derniéra proti Německu pro něj však měla velmi hořko-sladkou příchuť – už po dvaceti minutách totiž musel odstoupit s poraněním svalu. I tak se Larbi Ben Barek navždy zapsal do historie francouzského národního týmu – jeho bezmála šestnáct let trvající kariéra v dresu galského kohouta (mezi lety 1938 až 1954) je doposud nepřekonaný rekord. Svou bohatou profesionální kariéru pak Ben Barek ukončil v Olympiqueu Marseille roku 1955 – na kontě měl desítku trofejí a přes dvě stě padesát soutěžních utkání, ve kterých si udržel bilanci přes půl gólu na zápas (jeho statistiky z Maroka však nejsou známé).

Po ukončení kariéry se Larbi Ben Barek vrátil zpět do rodného Maroka, kde se dal na trénování mládeže. U práce trenéra zůstal několik let, dostalo se mu dokonce té cti stát se historicky prvním hlavním koučem oficiálního marockého týmu (po vyhlášení nezávislosti). Ben Barek však na trenérské lavičce nikdy nedokázal navázat na své úspěchy z hráčské kariéry. Na sklonku šedesátých let se naprosto vytratil z fotbalového dění a stáhl se s rodinou do ústraní, v sedmdesátých a osmdesátých letech o něm nebylo ani vidu, ani slechu. Dožíval sám a opuštěný ve svém domě v Casablance, kde koncem září roku 1992 objevili i jeho mrtvé tělo – více než týden po jeho smrti. Smutný konec této fotbalové legendy a jednoho z nejlepších hráčů historie kopané. Celý svět, který kdysi obdivoval Ben Barekovy fotbalové schopnosti, jako by na svou Černou perlu nadobro zapomněl.

V roce 1998 byl Larbimu Ben Barekovi posmrtně udělen Řád FIFA za zásluhy fotbalu, což je vůbec nejvyšší vyznamenání, kterého může hráč dosáhnout. Toto připomenutí jeho památky jako by odstartovalo kampaň za větší docenění odkazu Larbiho Ben Bareka. Tato legenda fotbalu, vynikající hráč i člověk, průkopník hráčů černé pleti v Evropě a v neposlední řadě postava, která svými úspěchy, pílí a talentem inspirovala statisíce dalších, si své místo na piedestalu historie fotbalu jistě zaslouží.

Video o Larbi Ben Barekovi obsahující několik záběrů a fotografií (bohužel v arabštině):

Dobová reportáž francouzské televize natočená několik let poté, co Larbi Ben Barek ukončil svou profesionální kariéru (záběry z jeho zápasů, z tréninků s mládeží a z jeho casablanského domu včetně rodiny):