Lépe se žije jako hráč

Miroslav Djukič (tribunnews.com)

Má před sebou tu největší výzvu své dosavadní kariéry. Snaží se jí čelit nadšením a zápalem, zároveň však s obezřetností a uvážlivostí. Miroslav Djukič už před nějakými deseti lety začal snít o tom, jak jednou bude komandovat z trenérské lavičky „svoji“ Valencii. Sen se stal holou skutečností 5.června letošního roku. Trvá na tom, že jeho fotbalová ideologie je nedotknutelná – chce, aby se míč stal hlavním protagonistou na fotbalovém jevišti a jeho svěřenci se na základě kombinační hry snažili dobýt soupeřovu branku.

Na jakou úroveň byste umístil španělskou ligu v porovnání s ostatními evropskými soutěžemi?
Ve španělské lize se nejlíp pracuje s míčem a kluby, které v ní hrají, takticky velmi vyspělé a pracovité, se snaží své zápasy vyhrát stylem, aby zde hlavní úlohu hrál balón. V německé převládá fyzická síla a v té anglické se snaží udělat jakýsi mix, když přivádí kvalitní fotbalisty, kteří jsou techničtí se smyslem pro kombinaci, ale i s určitou fyzickou vybaveností. Italské týmy drží svůj model a nadále jsou hodně takticky svázané. Snaží se především neprohrát a od tohoto bodu se snažít jít za vítězstvím.

Španělsko tradičně spíš skvělé hráče dováželo, nyní je vyváží. Je to následkem kvalitativního skoku, kterou zaznamenal španělský fotbal, nebo kvůli ekonomické krizi?
Od každého kousek. V určitém okamžiku nastala změna mentality a Španěl začal věřit tomu, že je na stejné, nebo lepší úrovni, než zbytek. Když začala španělská reprezentace vyhrávat trofeje, dostavilo se přesvědčení, že to španělské, ať už hráči, nebo trenéři, je dobré, protože kvalita byla více než zřejmá. Reprezentace a Barcelona byly pionýry fotbalového modelu, plného přihrávek a vypracovávání akcí, který chtěli všichni imitovat. Španělsko všem naznačilo, že i fotbalem hezkým na pohled se dají získávat dobré výsledky. Zdejší filozofie je velmi dobrá a to napomáhá k tomu, že se vyváží hráči i trenéři, neboť se snaží aplikovat určitou myšlenku.

Rozdíly mezi kluby, které bojují o titul jsou enormní vzhledem k týmům, které hrají především o to nesestoupit. Výsledkem je nakonec to, že je soutěž ochuzena.
Takový rozdíl není dobrý pro nikoho a ekonomické problémy nutí kluby, řekněme ne tak velké jako Real a Barça, prodávat své nejlepší hráče, aby mohly přežít. Prodeje představují příjmy, nicméně oslabují mužstva a ubírají kvalitu. Pozitivní je to, že mládežnické kategorie jsou na dobré úrovni a dobře se s nimi pracuje. Z nich pak vycházejí jiní kvalitní kluci, ačkoliv s menší prestiží, kteří nahradí vzniklé nedostatky.

Někteří z ekonomických důvodů hledí k mládeži, aby doplnili kádr a druzí se posilují hráči, kteří stojí 91, nebo 57 milionů. Může se takhle soutěžit?
Velké kluby mají bohatství, které my ostatní nemáme a ani se o něj nesnažíme. S Realem, nebo Barçou nebojujeme na základě peněz, ale apelováním na jiné hodnoty, nebo snahou dělat práci víc než perfektně. Snažíme se tvořit tým a bojovat našimi zbraněmi.

Když jste byl ještě hráčem, vadilo vám, že s vámi zachází jako se zbožím a dělaly se s vámi obchody?
Je to stav, který přijmete, protože fotbal je takový. Prodává se, nakupuje a stanovuje se cena za práci.

Jak se nyní, když jste na druhé straně barikády, jedná s hráčem, který má cenu, nebo bere víc, než celý soupeřův kádr dohromady?
To je něco, co sebou právě přináší problémy. Tomuto hráči, který má obvykle hodně vysoké ego, je třeba vysvětlit, že tvoří součást kolektivu a že své ego může uspokojit, nebo navýšit prostřednictvím týmu. Fotbal je kolektivní sport a to by mělo vždycky převládat.

Svoji dráhu fotbalisty jste ukončil v Tenerife a prakticky bez nějakého odpočinku jste se vrhnul na práci trenéra. Vypadá to, že jste to měl už dávno naplánováno...
Ještě když jsem hrál, už jsem přemýšlel, jako bych byl trenér. Během angažmá v Deportivu jsem si udělal dvě trenérské licence, dorosteneckou a regionální. A když jsem pověsil kopačky na hřebík, udělal jsem si v Las Rozas kurz profesionálního trenéra.

A brzo vám začaly chodit první nabídky...
Povolali mne, abych převzal srbskou jedenadvacítku a šlo nám to skvěle, stali jsme se vicemistry Evropy. Pak mi hodil laso Partizan, stali jsme se podzimními mistry a opouštěl jsem klub na prvním místě v tabulce, když přišla nabídka ze seniorské reprezentace Srbska. To bylo hodně komplikované období, zejména kvůli záležitostem, které neměly s fotbalem mnoho společného. Dalším klubem byl belgický Mouscron, uff...přišel jsem do údajně milionářského klubu, který v polovině ligy vyloučili ze soutěže, protože neplatil a všichni jsme skončili na dlažbě. Další zastávkou byl Hércules, který mi věřil v hodně složité situaci. Valladolid mi dal příležitost debutovat v Primera División. První rok byl složitý, protože klub vstoupil do konkurzu a hráči nedostali šest měsíců výplatu, ale proti všem předpovědím jsme postoupili.

Žije se lépe hráčům, nebo trenérovi?
Hráčům, bezpochyby. Jako hráč jste zodpovědný sám za sebe, připravujete se, abyste vše zvládl dobře, zatímco jako kouč musíte sledovat dvacet různých hráčů, tisk, fanoušky a další jiné věci. Jako trenér musíte kontrolovat a zvládat mnohem víc věcí. Bezpochyby se lépe žije jako fotbalista.

Kdy jste si uvědomil, že fotbal pro vás přestává být zábava a stává se z něj práce?
Když jsem přestal řídit bagr a odešel jsem do týmu ve druhé lize. Věděl jsem, že již není cesta zpět, protože pro moji rodinu byla práce svatá a touha všech. Tehdy jsem si řekl, že se ve fotbale musím prosadit tak jako tak. Mému tátovi se to zpočátku příliš nelíbilo.

V La Lize je velké množství trenérů, kteří hráli fotbal na té nejvyšší úrovni. Je trenérské povolání nejpřirozenějším vyústěním pro profesionálního fotbalistu po skončení kariéry?
Trenéři se snaží přenést své fotbalové zkušenosti jiným hráčům. Myslím, že je to pozitivní, protože přicházíte do světa, který perfektně znáte, ale je se v něm potřeba spoustu věcí naučit. Jak zvládnout kabinu, uplatnit metodiku. To, že jste byl dobrý fotbalista ještě neznamená, že budete dobrý trenér. A naopak.

Kdo je vaším trenérským vzorem?
Od každého a hlavně každý den se něco učíte. Byl jsem odkojen mnoha trenéry a chci být sám sebou, se svoji osobností a mentalitou. Koukám jak některé věci dělají jiní trenéři, třeba jak útočí po krajích, jak se zatahují, pozoruji různé způsoby jak pracovat a sleduji co  bych chtěl, aby dělalo moje mužstvo a jak to zkombinovat.

Věnujete fotbalu 24 hodin denně?
Ano, věnuji mu veškerý čas. Jestliže se chcete učit a zlepšovat, musíte shlédnout hodně zápasů...je to práce, která vyžaduje hodně oddanosti.

Chtěl byste, aby vaše děti byly spíše trenéry, nebo hráči?
Upřednostňoval bych spíš fotbalisty. Moje děti tuhle práci zažívají hodně zblízka a trpí mojí kariérou trenéra. Hodně trpí, ale když jsou úspěchy, užívají si je.