Levante má svého Hérakla

Obafemi Martins (© as.com)

Má tělo jak stořené do nejtěžších bitev. Měří 174 centimetrů, váží nějakých sedmdesát kilo, což tedy není žádný trhák. Ale v jeho tělesné schránce se ukrývá jakási výbušná složka, která dokáže vygenerovat neuvěřitelnou energii. Když se dají do pohybu jeho vyrýsované svaly, vypadá, jako by ho nikdo nemohl zastavit. Skvělé fyzické přednosti, které vycházejí nejen z vrozených dispozic, ale zároveň každodenní neutuchající práce. Levante už nyní má svého Hérakla. Hrdinu, jenž skolí každého, kdo se mu postaví do cesty. Jmenuje se Obafemi Martins. Nelson Haedo Valdéz, bývalý spoluhráč z Kazaně během minulé sezóny a v současné době hráč Valencie, Martinse velice dobře zná. Seděli spolu v jedné kabině a když má vyzvednout něco o nigerijském útočníkovi, bez rozmýšlení vyhrkne, jak precizně si zakládá na svojí muskulatuře. V posilovně vyčnívá nad ostatními a všechna cvičení dělá naprosto vzorově.

„Má velmi nízko těžiště a dokáže velmi dobře udržet balón“, poznamenává další osoba, která měla tu možnost pozorovat jeho fotbalový vývoj z té nejbližší možné vzdálenosti, kondiční trenér Raúl Ruiz, jenž působí v ruském Rubinu Kazaň čtyři roky. „Je to skvělý profík, jeho svalstvo je opravdu vyrýsované. Srovnal bych ho s Félixem Ettienem. Jen s tím rozdílem, že Martins měří 174, kdežto Ettien měl 184“, dodává. A ví o čem mluví, neboť svoji funkci zastával i v Levante a s útočníkem z Pobřeží Slonoviny se tu potkali v sezóně 2003-04.

Oba, jak poslední posile granotas přezdívají, vzbudil zájem i u jiného valencianisty, když přišel do prvního týmu Interu Milán v roce 2002. Farinós, tehdy člen kádru nerazzurri, byl přímo opařen, když viděl jeho zrychlení. „Přišel z béčka, když mu bylo osmnáct. Měl neuvěřitelnou sílu a rychlost. Byla to učiněná střela“, listuje svojí pamětí záložník z La Torre, jenž se nadále léčí po letní operaci kyčle. „Stejně jako Koné umí dávat góly poměrně snadno. Na rychlé brejky, jako hraje Levante je perfektní. Nevím sice jak na tom je po fyzické stránce teď, ale jestliže mu zůstala aspoň poloviční rychlost, kterou měl tehdy, bude velmi dobrý“, doplňuje Farinós.

Nigerijec je jedním z mála fotbalistů, kteří jsou schopni zaběhnout stovku pod jedenáct sekund. A Raúl Ruiz pokračuje ve stejné tónině, jako Farinós. „Je velmi silný a hodně rychlý směrem k brance. Poslední metry, to je jeho. Pohybuje se na hraně ofsajdu a když získá metr při převzetí míče, už ho nedoženou. Levante ho může dobře využít na protiútoky“. Zároveń ale chtěl kondiční trenér upozornit na jeden fakt: „Je to střelec, ale nevyznačuje se tím, že by dával dvacet gólů za sezónu“. A že kromě fyzičky si tyká rověnž s gymnastikou předvádí právě po každém úspěšném zásahu, kdy má ve zvyku vyšvihnout hned několik přemetů nazad. Jeho ochranná známka.

Další přednost se ukrývá v jeho střele. Byť je jeho silnější nohou levačka, ta pravá rozhodně není jen na opírání. Z jeho kopaček čas od času vyletí pořádá pumelice, tak jako v roce 2007, kdy oblékal dres Newcastelu a tehdejší gól z osmnácti metrů byl opravdu luxusní. Vystřelený balón nabral rychlost 135 km/h a podle listu The Guardian se stal neoficiálně devátou nejrychlejší střelou znamenající gól v historii anglické kopané. 

Do Evropy přivedla Martinse, jenž se v roce 2003 a 2004 stal nejlepší mladíkem celého černého kontinetnu, v šestnácti letech italská Reggiana. O dvanáct měsíců dříve ho objevil nigerijský manažer Churchill Oliseh v ulicích rodného Lagosu a vytáhl si ho do klubu Ebedei. V sedmnácti za něj Inter Milán vysolil 750 tisíc eur. V milánské rezervě se však zdržel pouhý rok a v prosinci 2002 si odbyl premiéru v modro černém dresu. Sice uspěl jak v Itálii, tak v Anglii i Německu, ovšem na úroveň, která mu byla předpovídána, se nedostal nikdy. Jeho kariéru hodně ničila zranění a další nepříjemné aférky. Třeba v roce 2006 nastala nepříjemná situace kolem jeho skutečného věku, kvůli níž mohl jít k šípku miliónový přestup do Newcastelu. Na dokumentech nigerijské reprezentace totiž bylo uvedeno datum narození, jež dělalo Martinse o šest let staršího než měl uvedeno v cestovním dokladu. Nakonec fotbalová federace Nigerie ujistila, že se jednalo o administrativní chybu, ovšem útočník na oplátku pohrozil tím, že už nikdy za svoji zemi hrát nebude.

Nakonec se sice vše urovnalo, ale o pár měsíců později Obafemi v nominaci Nigérie chyběl a svoji absenci omlouval tím, že musel letět do Lagosu za svoji nemocnou matkou. Tentokrát mu pro změnu trenér udělal bububu, že už si nikdy za repre nezahraje. Martins se omluvil a zase bylo vše OK. Nedlouho nato hleděl při své návštěvě Lagosu hodně zblízka do očí smrti. Jel se svým Mercedesem, když se na něj sesypali tři ozbrojení muži v kapucích a zapálili oheň. Udělal pohyb ve snaze bránit se. Protivníci začali střílet. Obafemiho sice netrefili, ovšem jeden spolucestující takové štěstí neměl. „Snažili se nás všechny v autě zavraždit. Nebyli tam proto, aby mne okradli, chtěli ukončit můj život. Asi mě tam nahoře má někdo rád mnohem víc, než si dovedu představit, protože pouze on si dovede vysvětlit, co se vlastně stalo“, vypovídá.

Jednou byl rovněž nařčen z prostopášného života a tato oklnost ho v roce 2010 dokonce dostala před soud. Podle anglického tisku Martinsův bývalý manažer Chris Nathaniel zažaloval fotbalistu o nějakých 350.000 eur. Agent uvedl, že jeho společnost chtěla zpět částku, kterou Obafemimu poskytla ve formě půjček a pomoci v jistých okamžicích jeho života. Nakonec dal soud za pravdu Martinsovi.

Rok 2011 byl pro Obafemiho rovněž krušný. Jeho mladší bratr zemřel. Bylo mu pouhých 28 let. Byl taktéž profesionálním fotbalistou, do Reggianny i Interu šli společně. Nicméně kariéra Oladipupa Martinse nebyla tak úspěšná a v roce 2009 se kvůli srdečním potížím musel s dráhou sportovce rozloučit. Ani to mu ale život nezachránilo a posléze zemřel na infarkt. Není složité si představit, jak těžce tato rána Obafemiho zasáhla. 

V roce 2010 Martins svolil k přestupu do pro něj doposud hodně neprobádané oblasti -  do Ruska. Ovšem v Rubinu Kazaň se nikdy nedokázal aklimatizovat. V srpnu ho trenér, kvůli střetu s brankářem poslal do béčka a později rozvázal smlouvu, která měla ještě roční trvání. „Během tréninku se srazil s gólmanem, když šel do střely. Nechápal stížnosti brankáře. Trenér Martinsovi řekl, ať se kouká zklidnit. Atmosféra začala houstnout a kouč poslal Martinse do sprch. Chtěl z Ruska odejít a rovněž trenér byl rozhodnut. Aby se to znovu neopakovalo, poslali ho do bé týmu“, vysvětluje Raúl Ruiz, jenž na adresu Obafemiho pěje jen slova chvály. „Je to hodný kluk, vychovaný. Na Rusko si prostě nezvykl. Povaha lidí je jiná. Jsou hodně studení. Řekl jsem mu, že Levante je jako rodina“. K tomu se připojuje i Farinós: „Když jsem ho poznal, byl super klidný a strašně dobrej kluk“.

Obafemi, jehož jméno znamená v překladu z jorubského jazyka „král mne miluje“, vstoupil do angažmá v rodinném klubu tou správnou nohou. Byť mu první dva míče, které posla za záda Claudia Brava z Realu Sociedad nemohly být uznány jako gólové trefy, kvůli správně posouzenému ofsajdovému postavení, ovšem napotřetí si radost z přesného zásahu přeci jen užil a pomohl k výhře 2:1.